11 C 184/2024

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 4. 12. 2024 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A ., Anonymizováno IČO žalobkyně A Anonymizováno Jméno žalobkyně B . Anonymizováno Jméno žalobkyně C 7 Anonymizováno Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 62 422,40 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 62 422,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 52 897,98 Kč za dobu od 15. 11. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 15. 4. 2024 se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení 62 422,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 52 897,98 Kč za dobu od 15. 11. 2023 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o úvěru ze dne 4. 7. 2018, na základě níž žalobkyně jako věřitel poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 143 098 Kč, na níž žalovaný do 5. 10. 2023, kdy došlo k zesplatnění všech pohledávek, zaplatil 216 774 Kč (číslo listu soudního spisu, dále „č.l.“ 55 p.v.). Žalovaná částka byla tvořena splátkami splatnými do zesplatnění ve výši 22 767 Kč, jistinou ve výši 30 130,98 Kč, smluvní pokutou v celkové výši 8 060,42 Kč, úrokem z prodlení ve výši 1 114 Kč a účelně vynaloženými náklady ve výši 350 Kč.

2. Soud věc projednal a rozhodl bez jednání, poté, co účastníky seznámil s právním názorem (č.l. 49), z něhož v tomto rozhodnutí vycházel.

3. Žalobkyně argumentovala (č.l. 54 až 57), že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet, a to vyhodnocením informací získaných v dostupných registrech a databázích a ve scoringovém modelu, které konfrontovala s údaji poskytnutými žalovaným, o jejichž pravdivosti neměla důvod pochybovat. Žalobkyně pro účely posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvažovala průměrný měsíční příjem ve výši 14 545 Kč, který žalovaný doložil výplatními páskami za období 3-5/2018. Žalobkyně dále vyhodnotila všechny rozhodné výdaje žalovaného, které konfrontovala s právními instituty z oblasti státní sociální politiky a částkami vycházejícími ze statistických dat. Žalobkyně tedy počítala s výdaji na bydlení ve výši 1 000 Kč, splátkami dalších úvěrů ve výši 2 000 Kč a ostatními výdaji žalovaného ve výši 1 000 Kč, přičemž po zohlednění všech výdajů měl žalovaný dostatečný disponibilní zůstatek pro schválení úvěru se splátkou 3 676 Kč.Ze spisu soud zjistil tyto skutečnosti.

4. Žalobkyně poskytla žalovanému dne 4. 7. 2018 prostřednictvím autobazarového prodejce částku 143 098 Kč (č.l. 13 a 36), která byla dne 11. 7. 2018 převedena na účet prodejce, na koupi vozidla , jméno FO, , jméno FO, vyrobeného v roce 2011, přičemž žalovaný sám doplatil dalších 15 900 Kč. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 4. 7. 2018 smlouvu o úvěru (č.l. 13), na základě níž žalobkyně poskytla ve prospěch žalovaného 143 098 Kč s tím, že jí žalovaný v 72 měsíčních splátkách po 3 676 Kč zaplatí celkem 264 672 Kč, tj. navýšení o 121 574 Kč, tedy o 85 %, což představuje navýšení 14% ročně (vynásobením podílem 12 měsíců v roce ku 72 měsícům splácení), při RPSN 25,57 % (č.l. 13) a úroku 22,94 % ročně. Na poskytnutou částku žalovaný do 5. 10. 2023 zaplatil celkem 216 774 Kč (č.l. 45).

5. Přípisem ze dne 25. 10. 2023 (č.l. 37) žalobkyně oznámila žalovanému, že v důsledku jeho prodlení s úhradou dlužné částky došlo ke dni 5. 10. 2023 k zesplatnění dosud nesplatných částek, a vyzvala žalovaného k úhradě částky 55 786,98 Kč do 14. 11. 2023 s tím, že pokud uvedenou částku v dané lhůtě neuhradí, vyzývá ho současně k odevzdání předmětu financování. Žalovaný však dlužnou částku neuhradil ani žalobkyni financované vozidlo nepředal, žalobkyně proto dne 14. 11. 2023 odstoupila od dohody o zajišťovacím převodu vlastnického práva a vyzvala žalovaného k provedení změny vlastníka v registru vozidel (č.l. 38).

6. Žalobkyně vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti doložila tvrzením, že úvěruschopnost posoudila řádně a s odbornou péčí. Žalobkyně hodnotila údaje získané z dostupných registrů a databází (č.l. 59, 62) a vycházela z údajů poskytnutých žalovaným (č.l. 58), přičemž čisté měsíční příjmy ve výši 14 545 Kč ověřila z výplatních pásek za období 3-5/2018 (č.l. 62 p.v. až 63). Z listin předložených žalobkyní však nevyplývá, jakým způsobem zohlednila skutečnost, že pracovní poměr žalovaného byl uzavřen na dobu určitou do 31. 1. 2019, ačkoli doba splácení poskytnutého úvěru měla být 6 let. Žalobkyně rovněž nedoložila, že by jakýmkoli způsobem zkoumala a ověřovala výdaje, které žalovaný deklaroval v celkové výši 3 000 Kč (0 Kč výdaje na bydlení, 2 000 Kč na splátky dalších úvěrů, 1 000 Kč ostatní měsíční výdaje), jež se již na první pohled jeví jako značně podhodnocené(č.l. 58). Nic na tom nemůže změnit ani tvrzení žalobkyně, že pro účely posouzení úvěruschopnosti započetla do výdajů na bydlení částku 1 000 Kč vyplývající ze statistických údajů (č.l. 55 p.v.).Právní posouzení7. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku).

8. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 cit. zákona).

9. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

10. Posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr nemůže být jen formální. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. V daném případě žalobkyně předložila bilanci příjmů a výdajů, která měla umožnit splácení úvěru, avšak nebyly, s výjimkou tří výplatních pásek, předloženy, byť prosté, kopie zdrojů, z nichž byly tyto údaje čerpány, a nebylo tak doloženo, jaké byly skutečné výdaje žalovaného. Žalobkyně žádným způsobem neověřovala výdaje žalovaného, ačkoli jejich deklarovaná výše 3 000 Kč měsíčně (byť žalobkyně počítala s částkou o 1 000 Kč vyšší) je zjevně podceněná. Měsíční příjem žalovaného ve výši 14 545 Kč stěží postačoval na úhradu splátky a běžných měsíčních výdajů (14 545 Kč mínus splátka 3 676 Kč, a to celé děleno 30 dává denní částku 362 Kč, z níž bylo třeba zaplatit výdaje na stravu, bydlení, mot. palivo, ošacení, komunikaci, zdraví, zájmy atd.) a to po dobu šesti let. Žalobkyně rovněž neuvedla, jakým způsobem zohlednila skutečnost, že pracovní poměr, z něhož žalovanému příjem plynul, byl uzavřen na dobu určitou do 31. 1. 2019. Nebylo doloženo, na základě jakých údajů byl posuzován „způsob plnění dosavadních dluhů“ a jak konktérně byl vyhodnocen. Údaje, které žalobkyně uvedla, naopak nasvědčují tomu, že navržená splátka neodpovídala bonitě žalovaného.

11. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8: „Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; poslední znění § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. je přiléhavější než nynější text § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle zákona č. 257/2016 Sb. (§ 86 a § 87), kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). Nepochybně však platí, že získané údaje o příjmech a výdajích je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad ani není možný. Sankce neplatnosti chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží též obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

12. K posuzování úvěruschopnosti a ke hrubému nepoměru plnění či výši úroků je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu.

13. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i formální budoucí vynutitelnost úvěrového závazku. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

14. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobkyně u soudu vymáhala pohledávku z úvěru, který poskytla, aniž by doložila vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti (viz výše body [6 a 10]). Žalobkyně nepředložila vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného na základě údajů o konkrétních příjmech, konkrétních výdajích žalovaného a konkrétních údajů o plnění dosavadních dluhů, které by žalobkyně ověřila. Smlouva je neplatným jednáním pro nesplnění předsmluvní povinnosti. Rezignuje-li věřitel na své povinnosti při uzavírání smlouvy, nemůže očekávat soudní ochranu takto tvrzeného a prokazovaného závazku. Posuzování úvěruschopnosti musí být prováděno způsobem, odpovídajícímu době, po níž má být úvěr splácen a je na věřiteli, aby budoucí dlouhodobou úvěrovou spolehlivost náležitě prověřil. V daném případě bilance žalovaného neponechávala žádné rezervy pro neočekávané výdaje či pro případ neočekávaného výpadku příjmů. Skutečnost, že úvěr byl po nějakou dobu splácen (např. třetími osobami či pomocí dalších úvěrů), neeliminuje zákonný požadavek prověření bonity.

15. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (§ 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v době nízké ceny peněz (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů České národní banky „Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem „morální hazard“ na straně věřitele). Nelze rovněž zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je ve svém důsledku zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. 781, volební období 2010-2013), které soud uvádí jen pro ilustraci, srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

16. Věřitel zde nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která je v současné době násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok. Sluší se dodat, že smluvní pokuty a sankce při prodlení u dlužníka s nízkou bonitou díky své výši nevedou k naplnění úvěrového vztahu (řádné splacení úvěru), ale naopak jeho naplnění brání, neboť to, co dokáže dlužník zaplatit, pohltí tato plnění, jež mají mít podpůrnou povahu.

17. Smlouva, o níž žalobkyně opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti.

18. Vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.

19. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („ESD“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-, Anonymizováno, v. , jméno FO, a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-, Anonymizováno, , právnická osoba, . v. , Anonymizováno, , všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: https://curia.europa.eu): „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu“ (C-167/18). Tyto závěry je nutno respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR).

20. Žalovaný obdržel od žalobkyně 143 098 Kč, žalovaný vrátil 216 774 Kč a žalobkyni nic nedluží. Proto soud žalobu zamítl (výrok I.).

21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále „o. s. ř.“, kdy úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly, a soud proto rozhodl, že žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).