11 C 190/2022

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 2. 2. 2023 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa , obec - část obce zastoupený advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení jméno . sídlem adresa , obec - část obce proti; žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného o 117 355,58 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 101 443,92 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z této částky od 22.10.2019 do zaplacení, to vše do tří dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž žalobce žádal na žalovaném zaplacení 15.911,66 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 187,26 Kč, s úrokem ve výši 14,60% ročně z částky 114 335,58 Kč od 22.10.2019 do zaplacení, jakož i v části, v níž žalobce žádal na žalovaném zaplacení úroků z prodlení nad rozsah úroků z prodlení přisouzených výrokem I. tohoto rozsudku

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši [číslo] - Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

1. Žalobou ze dne 18. 10. 2021 se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení 117 355,58 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 10 870,59 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 187,26 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 117 355,58 Kč od 21.11.2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 14,60% ročně z částky 114 335,58 Kč od 22.10.2019 do zaplacení, z titulu dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, na základě níž věřitel poskytl žalovanému 120.000 - Kč, které nesplácel řádně, a dluží tak vedle této jistiny i úvěrový úrok. Věřitel postoupil pohledávku žalobci. Žalobce marně vyzval žalovaného k zaplacení žalované částky.

2. Soud účastníkům sdělil právní názory, z nichž bude v rozhodnutí vycházet s tím, že je třeba, aby žalobce prokázal vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti žalovaného (číslo listu soudního spisu, dále„ č.l.“ 29 a 72).

3. Žalobce argumentoval (č.l. 36 a 77), že úvěruschopnost žalovaného posoudil řádně a náležitě posoudil všechny informace. Provedeným dokazováním soud zjistil tyto skutečnosti.

4. Věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet (č.l. 16-19) dne 18.9.2018 na částku 120.000 - Kč, která měla být zaplacena v měsíčních splátkách po 2.315,76 Kč při úroku 14,6% ročně a uváděné RPSN 15,99%. Šlo o úvěr po dobu 8 let, který měl být zaplacen ve 96 splátkách. Úvěr byl poskytován bez zajištění a bez uvedení účelu. Žalovaný nesplácel úvěr řádně (výpis z úvěrového účtu na č.l. 39-62) Žalobce úvěr zesplatnil ke dni 21.10.2019 (č.l. 20). Dle přehledu žalobce žalovaný na tento úvěr zaplatil nejméně 18.556,08 Kč (č.l. 37). Věřitel celou úvěrovou pohledávku postoupil žalobci, což oznámil žalovanému (č.l. 20 a 21).

5. Žalobce vynaložení odborné péče věřitelem při posouzení úvěruschopnosti dokládal vyjádřením ze dne 7.10. 2022 (č.l.66), banka uvažovala s měsíčním příjmem žalovaného ve výši [číslo] - Kč (potvrzení č.l. 60), s neuvedenými měsíčními životními náklady, vyjma splátky úvěru 500 - Kč měsíčně (úvěr téhož věřitele ve výši 10 .000 - Kč, č.l. 67, bez uvedení údaje o tom, zda byl splácen řádně). Věřitel bez dalšího vysvětlení uvažoval čistý příjem domácnosti žalovaného ve výši 20.000 - Kč (č.l. 66 p.v. a č.l. 38), přičemž zdrojem měl být jediným příjmem. Disponibilní částka uvedena nebyla (viz i č.l. 36 p.v.). Právní posouzení 6. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku).

7. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. (§ 86 odst. 2 cit. zákona).

8. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

9. Posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr nemůže být jen formální. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. Žalobce nepředložil ani žádnou z listin, z níž by bylo možné čerpat údaje o výdajové situaci dlužníka.

10. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8:„ Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; 6), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle citovaného zákona, kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). V každém případě však platí, že získané údaje o příjmech a výdajích, opřené o konkrétní doložené informační zdroje, je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

11. Ve vztahu k posuzování úvěruschopnosti je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

12. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobce u soudu vymáhal pohledávku z úvěru, který věřitel poskytl, aniž by doložil vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti (viz výše bod (5)). Žalobce nepředložil vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného opřené o konkrétní informační zdroje, neboť nedoložil výdaje, které věřitel zahrnul do bilance příjmů a výdajů. Žalovaný měl splácet úvěr po dobu 8 let, tedy po dlouhou dobu. Vedle běžných měsíčních životních nákladů bylo třeba připočíst další běžně očekávatelné výdaje a rovněž rezervu na výdaje neočekávatelné, či na pokles či výpadek příjmů. Soud vychází z toho, že žalovaný již měj jeden úvěr a žalobce mu poskytl nový úvěr, přičemž z posouzení úvěruschopnosti není patrno, jak byla tato dlužnická minulost žalovaného při poskytnutí dalších úvěrových prostředků vyhodnocena. Žalobce nebyl s to uvést ani konkrétní výši disponibilního příjmu, s nímž věřitel uvažoval, natož výši životních nákladů žalovaného a jejich povahu.

13. Úvěrová smlouva je neplatným právním jednáním pro nesplnění předsmluvní povinnosti.

14. Soud proto již dále neposuzoval vliv matoucího označení„ Úvěr s pojištěním schopnosti splácet“ na platnost smlouvy či jejích částí.

15. Sankci neplatnosti právního jednání nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (nyní § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy je cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů [obec] národní banky„ Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: [webová adresa]), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem„ morální hazard“ na straně věřitele). Nelze rovněž zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je ve svém důsledku zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. 781, volební období 2010 -2013), které soud uvádí jen pro ilustraci, srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

16. Takový věřitel nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která je v současné době násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok.

17. Smlouva, o níž žalobce opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti. Vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.

18. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („ ESD“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . GK, všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: [webová adresa]):„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ (C [číslo]). Tyto závěry je třeba respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR).

19. Závěrem soud konstatuje, že žalovaný obdržel od věřitele, který nárok postoupil podle § 1879 občanského zákoníku částku 120.000 - Kč, z níž vrátil jen 18.556,08 Kč a zbytek ve výši 101.443,92 Kč dluží. Žalobce má právo podle § 2991 občanského zákoníku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 101.443,92 Kč včetně úroku z prodlení daného § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb., za dobu od uplynutí přiměřené doby pro vrácení dluhu do zaplacení. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, tj. v rozdílu mezi částkami přisouzenými tímto výrokem a žalobou požadovanou jistinou a příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.).

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jež byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 27.840 - Kč, což představuje 72,88 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 86,44 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 13,56 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4.695 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 117 355,58 Kč sestávající z částky 5.820 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava s převzetím věci, podání žaloby, vyjádření na výzvu soudu, účast u jednání soudu) a z částky 2 910 Kč za úkon právní služby dle § 11 odst. 2 a 3 a. t. (předžalobní výzva činěná po převzetí věci, za níž následuje podání žaloby, kteréžto oba úkony jsou účtovány). Žalobce, který jednotkovou odměnu vyčíslil na částku 6.570 - Kč (č.l. 80), samostatně účtoval jak úkon ze dne 3.10.2022 (č.l. 34), kdy sdělil, že nesouhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání, tak úkon ze dne 13.10.2022 (č.l. 36), kde na upozornění soudu doplňoval žalobní argumentaci týkající se jednak splnění zákonné povinnosti vynaložení odborné péče a jednak průběhu úvěrového vztahu. Ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. však nešlo o účelné uplatňování práva, byly-li tyto úkony činěny samostatně; soud žalobci za účtované úkony z 3. a 13. 10.2022 přiznal celkovou odměnu dle § 11 odst. 1 a.t. (viz výše„ vyjádření na výzvu soudu“) Žalobce rovněž účtoval úkon ze dne 23.1.2023 (č.l. 77), kde před nařízeným jednáním písemně zopakoval svou argumentaci týkající se prověření úvěruschopnosti. Za tento úkon soud odměnu nepřiznal, neboť nešlo o účelně vynaložený náklad právního zastoupení - tuto argumentaci bylo možno přednést u jednání soudu (jak se i stalo), za což byla odměna přiznána. Odměna tak činí 26.190 - Kč (4,5 krát 5820 - Kč), k čemuž je třeba připočítat pět paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. K náhradě ve výši 27.690 - Kč nutno připočítat daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z této částky, tj. 5.814,90 Kč Celkem tak náhrada společně se zaplaceným soudním poplatkem činí 38.199,90 Kč, z čehož 72,88% činí [číslo] - Kč. Tyto náklady je žalovaný podle § 149 o. s. ř. povinen zaplatit k rukám právního zástupce žalobce (výrok III.).

21. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.