11 C 220/2025

Rubrum

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 14.1.2026 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A sídlem Adresa žalobkyně A proti žalované: Jméno žalované trvale bytem Školní 85, 538 04 Prachovice o 143 215,74 Kč s příslušenstvím, takto I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 71 402,63 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 12,75% ročně z této částky 118 235,59 Kč od 1.6.2025 do zaplacení, to vše do patnácti dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci. II. Žaloba se zamítá v části, v níž žalobkyně žádala na žalované zaplacení 71 813,11 Kč, s úvěrovým úrokem 10,09 % ročně z částky 118 235,59 Kč od 1.6.2025 do zaplacení, jakož i v části, v níž žalobkyně žádala na žalované zaplacení úroků z prodlení nad rozsah úroků z prodlení přisouzených výrokem I. tohoto rozsudku. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 6.6.2025 se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení 143 215,74 Kč, s úrokem 10,09 % ročně z částky 118 235,59 Kč od 1.6.2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 118 235,59 Kč od 1.6.2025 do zaplacení, to vše na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru, který žalovaná uzavřela s věřitelem ( Anonymizováno Anonymizováno !), na základě níž věřitel poskytl žalované 180 000 Kč, z nichž žalovaná zaplatila 108 597,37 Kč. Věřitel postoupil pohledávku žalobkyni, jíž žalovaná přes výzvu již ničeho nezaplatila.

2. Soud věc projednal a rozhodl poté, co účastníkům sdělil právní názor (č.l. 24), z něhož následně v tomto rozhodnutí vycházel.

3. Žalobkyně uvedla (č.l. 34), že věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalované v dostupných databázích a neměl důvod pochybovat o údajích poskytnutých žalovanou (čisté měsíční příjmy 19 200 Kč, celkové příjmy 31 998 Kč, měsíční výdaje 3 900 Kč a dále splátky 13 801 Kč), kdy žalované zbývala dostatečná částka 19 950 Kč měsíčně. Dokazováním soud zjistil tyto skutečnosti.

4. Věřitel ( Anonymizováno !) poskytl žalované dne 11.5.2021 částku 180 000 Kč (číslo listu soudního spisu, „č.l.“16) Věřitel a žalovaná uzavřeli dne 11.5.2021 smlouvu o úvěru (č.l. 11 a 16) na 180 000 Kč na konsolidaci stávajících úvěrů, při úrokové sazbě 10,09% ročně a RPSN 10,52 (č.l. 16). Bylo třeba zaplatit 84 splátek ve výši 2 997 Kč měsíčně. Pro ověřování úvěruschopnosti žalované (č.l. 14 a 34) věřitel uvažoval čistý měsíční příjem žalované ve výši 19 200 Kč a 12.800,-- Kč, a výdaje odhadnuté na 3.900,-- Kč. Není zřejmé, čím byly doloženy údaje o výdajích. Žalobkyně následně tvrdila (č.l. 34), že vycházela z toho, že žalované zbývalo 19 950 Kč, neboť celková výše splátky měla být 13 801 Kč.

5. Věřitel pohledávku postoupil žalobkyni, což žalované oznámil (č.l. 17) a marně vyzval žalovanou k zaplacení dluhu. Těmto tvrzením a důkazním prostředkům žalovaná neoponovala. Právní posouzení 6. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku). Věřitel postoupil pohledávku žalobkyni podle § 1879 občanského zákoníku.

7. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru ve znění platném od 1.12.2016). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. (§ 86 odst. 2 cit. zákona). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 cit. zákona).

8. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

9. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru, tedy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. Pohled na bilanci příjmů a výdajů naznačuje (viz bod [4]), že měsíční bilance žalovaného dlužníka byla napjatá, neboť výdaje žalované byly významně podceněny (údajně šlo o 3 900 Kč, resp. 2 744 Kč měsíčně, tj. 92-130 Kč na den) a její kladná hodnota byla vedle inflace vedoucí ke zvyšování životních nákladů ohrožována nenadálými výdaji, které život přináší (například přechodný výpadek příjmu, či vzrůst výdajů při nemoci nebo nenadálé potřebě atd.). Rezervy nebyly dostačující. Žalobkyně nepředložila žádnou z listin týkající se nákladů, o něž se bilance opírá, ačkoli lze rychle, snadno a levně pořídit elektronickou kopii jakékoli listiny, které pak jsou standardní součástí úvěrové dokumentace.

10. Je pravděpodobné, že úvěrové zatížení bylo, přes tvrzenou opticky nízkou splátku dlouhodobě neúnosné, neboť výdaje žalované byly podceněny. Žalobkyně těmto zjištěním oponovala jen tak, že uvedla, že úvěruschopnost byla posouzena řádně. Úvěrové zatížení, nepočítající mj. s potřebou tvorby rezerv na nečekané výdaje, je dlouhodobě neudržitelné beztoho, aniž by byl dán (a prověřen) předpoklad budoucího zvýšení bonity. Úvěr měl být přitom splácen delší dobu. S přihlédnutím k dalším výdajům, které se mohou vyskytnout nečekaně (např. zdravotní stav či nečekané škody), neodpovídala navržená splátka bonitě žalované. Úvěr poskytnutý na dobu 7 let nelze považovat za odůvodňující benevolentní přístup k prokázání vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti. Ani skutečnost, že žalovaná po nějakou dobu úvěr splácela nevede k závěru, že úvěruschopná byla, neboť úvěruschopnost je posuzována na celou dobu trvání úvěrového vztahu, přičemž samotné splácení ničeho nedokládá, není-li doloženo, z jakých zdrojů je úvěr splácen a zda se tak neděje jen za cenu vzniku dalších dluhů.

11. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8: „Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; 6), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče posouzení úvěruschopnosti žalované dle citovaného zákona, kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). V každém případě však platí, že získané údaje o příjmech a výdajích, opřené o konkrétní doložené informační zdroje, je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad ani není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

12. Ve vztahu k posuzování úvěruschopnosti je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

13. Soud konstatuje, že žalobkyně u soudu vymáhala pohledávku z úvěru, který věřitel poskytl, aniž by doložil vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti (viz výše body [5 a REF _Ref151631852 \r \h \* MERGEFORMAT 10]). Žalobkyně nepředložila konkrétní vyhodnocení úvěruschopnosti žalované, který měl úvěr splácet delší dobu. Není zřejmé, zda a jak prověřil, zda se žalovaná nechce nově zadlužit jen proto, aby splatila stávající dluhy, což je vysoce rizikové dlužnické chování. Smlouva je neplatným úkonem pro nesplnění předsmluvní povinnosti.

14. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (nyní § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy byla cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů České národní banky „Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem „morální hazard“ na straně věřitele). Nelze rovněž zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je ve svém důsledku zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. 781, volební období 2010-2013), které soud uvádí jen pro ilustraci, srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

15. Takový věřitel nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která byla násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok. Sluší se dodat, že smluvní pokuty a sankce při prodlení u dlužníka s nízkou bonitou díky své výši nevedou k naplnění úvěrového vztahu (řádné splacení úvěru), ale naopak jeho naplnění brání, neboť to co dokáže dlužník zaplatit, pohltí tato plnění, jež mají mít podpůrnou povahu.

16. Smlouva, o níž žalobkyně opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti. Vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.

17. Nutno dodat, že povaha výše konstatovaných důvodů neplatnosti neumožňuje soudu aprobovat takto uplatněnou pohledávku schválením smíru či vydáním rozsudku pro uznání.

18. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („SDEU“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci Anonymizováno a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci Anonymizováno Jméno žalobkyně B , všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: https://curia.europa.eu): „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ (C-167/18). Tyto závěry je třeba respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR).

19. S ohledem na neměnný přístup žalobkyně a její právní předchůdkyně, které setrvale vymáhají pohledávky opírající se o neplatné smlouvy soud připomíná, že soudy nesmí v těchto věcech pominout otázku souladu úvěrové smlouvy se Směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Podle dlouhodobé a ustálené judikatury SDEU k uvedené směrnici mají obecné soudy širokou povinnost zkoumat z úřední povinnosti platnost smluvních ujednání, které spadají pod uvedenou směrnici (srov. např. rozsudky ze dne 27. 6. 2000, spojené věci Anonymizováno , Anonymizováno GSM, bod 32, a rozsudek velkého senátu SDEU z 9. 11. 2010 Anonymizováno Anonymizováno . Otázka dopadů neplatnosti ujednání na celou smlouvu se přitom posuzuje odlišně od obecné úpravy neplatnosti (čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS a s ním související judikatura, např. rozsudek SDEU ze dne Anonymizováno Dziubak, body 38 násl. a body 58 násl. viz též bod 24 nálezu Ústavního soudu. IV. ÚS 1627/24 ze 4. 9. 2024).

20. Žalovaná obdržela od právního předchůdce žalobkyně 180 000 Kč, z níž žalovaná zaplatila celkem 108 597,37 Kč a stále tak dluží 71 402,63 Kč. Žalobkyně má podle § 2991 občanského zákoníku právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení, včetně úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb., za dobu od uplynutí přiměřené doby pro vrácení dluhu do zaplacení. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, tj. v rozdílu mezi částkami přisouzenými tímto výrokem a částkami žalobou požadovanými (viz bod [1]) žalobu zamítl (výrok II.).

21. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, (dále „o. s. ř.“), kdy žalovaná byla sice celkově úspěšná, ale podle obsahu spisu jí náklady řízení nevznikly, a proto soud náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků. (výrok III.).

22. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.