11 C 234/2024

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 9.4.2025 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta Anonymizováno . Anonymizováno . sídlem Adresa advokáta proti žalované Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované o 17 408,33 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11 067,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od 24.7.2021 do zaplacení, to vše do patnácti dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž žalobkyně žádala na žalované zaplatit 6 340,83 Kč, s kapitalizovaným úrokem 7 319,19 Kč, s úrokem 22,08 % ročně z 14 991,79 Kč od 28.9.2023 do zaplacení, jakož i v části, v níž žalobkyně žádala na žalované zaplacení úroků z prodlení nad rozsah úroků z prodlení přisouzených výrokem I. tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 611,64 Kč k rukám právní zástupce žalobkyně do patnácti dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 30.4.2024 se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení 17 408,33 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení 2 930,39 Kč, s kapitalizovaným úrokem 7 319,19 Kč, se zákonným úrokem z prodlení 8,5 % ročně z částky 15 591,79 Kč od 28.9.2023 do zaplacení, s úrokem 22,08 % ročně z částky 14 991,79 Kč od 28.9.2023 do zaplacení to vše na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru, které žalovaná uzavřela s věřitelem (, právnická osoba, – , Anonymizováno, ), na základě níž věřitel poskytl žalované dne 16.12.2022 částku 15.000,-- Kč. Věřitel postoupil pohledávku žalobkyni, jíž žalovaná přes výzvu již ničeho nezaplatila.

2. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek § 115a občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále „o. s. ř.“, poté, co byl vydaný elektronický platební rozkaz zrušen, neboť jej nepodařilo doručit žalované. Žalovanou soud obesílal na adresu zjištěnou z informačního systému soudu. Soud účastníkům tento postup podle § 101 odst. 4 o. s. ř., i na základě postoje žalobkyně, navrhl a současně sdělil právní názor, z něhož následně v tomto rozhodnutí vycházel.

3. Žalobkyně uvedla (č.l. 3. a 47), že věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalované v dostupných databázích a neměl důvod pochybovat o údajích poskytnutých žalovanou.Soud ze spisu zjistil tyto skutečnosti.

4. Věřitel (, právnická osoba, , Anonymizováno, ) poskytl žalované dne 16.12.2020 částku 15.000,-- Kč (číslo listu soudního spisu, dále „č.l.“ 15). Věřitel a žalovaná uzavřeli dne 8.3.2022 smlouvu o úvěru (č.l. 17), na základě níž věřitel poskytl žalované 15.000,-- Kč na dobu neurčitou s neuvedenou minimální splátkou a RPSN 61,13%. Pro ověřování úvěruschopnosti žalované věřitel údajně vycházel z výpisu transakcí žalované na jejím běžném účtu (výpis na č.l. 48 p.v. až 63), ale není zřejmé, z jaké výše příjmů a jaké výše výdajů vycházel, byť žalobkyně doložila výpis, podle něhož byly 16.12.2020 dostupné zdroje 9.197,67 Kč, aniž by bylo patné, zda byla zahrnuta i nějaká splátka úvěru. Z výpisu účtu plyne, že žalovaná v rozhodné době použila úvěrové financování (č.l. 49, např. dne 20.10.2020, 30.11.2020). Přesto nebylo doloženo, jak žalovaná hradí dosavadní závazky. Žalobkyně nedoložila, jak konkrétně byla úvěruschopnost vyhodnocena.

5. Dlužné částky žalovaná nevrátila, mimo částky 3.932,50 Kč (č.l. 3) a věřitel pohledávku postoupil žalobkyni, což žalované oznámil a marně vyzval žalovanou k zaplacení dluhu. Těmto tvrzením a důkazním prostředkům žalovaná neoponovala.Právní posouzení6. Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce (§ 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „občanský zákoník“). Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky (§ 2392 odst. 1 občanského zákoníku). Věřitel postoupil pohledávku žalobci podle § 1879 občanského zákoníku.

7. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru ve znění platném od 1.12.2016). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. (§ 86 odst. 2 cit. zákona). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 cit. zákona).

8. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

9. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru, tedy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. Žalobkyně nedoložila jak věřitel postupoval při naplňování povinnosti zákonem uloženého postupu (viz bod [4]) a nepředložil standardní součást úvěrové dokumentace.

10. Je pravděpodobné, že úvěrové zatížení bylo neúnosné.

11. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8: „Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; 6), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle citovaného zákona, kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). V každém případě však platí, že získané údaje o příjmech a výdajích, opřené o konkrétní doložené informační zdroje, je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad ani není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

12. Ve vztahu k posuzování úvěruschopnosti je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

13. Soud konstatuje, že žalobkyně u soudu vymáhala pohledávku z úvěru, který věřitel poskytl, aniž by doložila vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti (viz výše body [5 a REF _Ref151631852 \r \h \* MERGEFORMAT 10]). Žalobkyně nepředložila konkrétní vyhodnocení úvěruschopnosti žalované. Není zřejmé, zda a jak prověřil, zda se žalovaná nechce nově zadlužit jen proto, aby splatila stávající dluhy, což je vysoce rizikové dlužnické chování. Smlouva je neplatným právním jednáním pro nesplnění předsmluvní povinnosti.

14. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (nyní § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy byla cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů České národní banky „Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem „morální hazard“ na straně věřitele). Nelze rovněž zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je ve svém důsledku zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. 781, volební období 2010-2013), které soud uvádí jen pro ilustraci, srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

15. Takový věřitel nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která byla násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok. Sluší se dodat, že smluvní pokuty a sankce při prodlení u dlužníka s nízkou bonitou díky své výši nevedou k naplnění úvěrového vztahu (řádné splacení úvěru), ale naopak jeho naplnění brání, neboť to co dokáže dlužník zaplatit, pohltí tato plnění, jež mají mít podpůrnou povahu.

16. Smlouva, o níž žalobkyně opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty, které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti. Vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.

17. Nutno dodat, že povaha výše konstatovaných důvodů neplatnosti neumožňuje soudu aprobovat takto uplatněnou pohledávku schválením smíru či vydáním rozsudku pro uznání.

18. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („ESD“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci , Anonymizováno, -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-, Anonymizováno, /18 OPR Finance s.r.o. v. GK, všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: https://curia.europa.eu): „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ (C-167/18). Tyto závěry je třeba respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR).

19. Ke stejnému závěru by soud dospěl, pokud by zohlednil, že žalobkyně nepředložila smlouvu v podobě elektronického dokumentu se zaručenou integritou, neboť u smluv uzavřených po internetu je třeba předložit důkaz, že osoba, na jejíž účet byla poukázána příslušná částka, souhlasila právě s tím zněním úvěrové smlouvy, kterou žalobkyně dokládá svůj nárok. Např. výměna potvrzovacích údajů přes mobilní telefon či internet, či selfie portrét vedle lícní strany průkazu identity anebo verifikační platba nepotvrzují, že žalovaný souhlasil právě s takovým zněním smlouvy, které žalobkyně soudu předložila jako právní titul svých nároků (doklad o obsahu dvojstranného právního jednání a § 545-6 občanského zákoníku).

20. Žalovaná obdržela od právního předchůdce žalobkyně 15.000,-- Kč, z nichž vrátila 3.932,50 Kč a stále tak dluží 11.067,50 Kč. Tyto údaje soud čerpá z žaloby a reakce žalobkyně na výzvu, aby uvedla, jako celkovou částku věřitel poskytl a jakou celkovou částku žalovaná zaplatila (č.l. 3, 42 a 47 p.v.). Žalobkyně má podle § 2991 občanského zákoníku právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení, včetně úroku z prodlení daného § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb., za dobu od uplynutí přiměřené doby pro vrácení dluhu do zaplacení. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, tj. v rozdílu mezi částkami přisouzenými tímto výrokem a částkami žalobou požadovanými (viz bod [1]) žalobu zamítl (výrok II.).

21. Soud se dále zabýval rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, o níž rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále „o. s. ř.“, neboť žalobkyně měl plný úspěch ve věci. Žalobkyně vynaložila náklady na soudní poplatek 800,-- Kč. Na nákladech právního zastoupení žalobkyně vynaložila důvodně náklady za tři prvotní úkony právní služby dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „advokátní tarif“, náleží odměna 300,-- Kč za jeden úkon a paušální náhrada hotových výdajů 100,-- Kč za jeden úkon celkem ve výši 3 krát 400,-- Kč, tj. 1.200,-- Kč, což po přičtení 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), spolu se zaplaceným soudním poplatkem 800,-- Kč je 2.252,-- Kč, přičemž čistý úspěch žalobkyně činí 27,16% což vynásobeno 2.252,-- Kč činí 611,64 Kč, které je žalovaná dle § 149 o. s. ř. povinna zaplatit k rukám právního zástupce žalobkyně (III.)

22. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.