11 C 25/2023

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 23.11. 2023 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o 159 908,45 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 142 545 - Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od 6. 3. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž žalobce žádal na žalovaném zaplacení 17 363,45 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 12 323,7 Kč, úrokem ve výši 11,75% ročně z částky 156 610,45 Kč od 1. 11. 2022 do zaplacení, jakož i v části, v níž žalobce žádal na žalovaném zaplacení úroků z prodlení nad rozsah úroků z prodlení přisouzených výrokem I. tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 40 090,69 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 1. 12. 2022 se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení 159 908,45 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 12 323,7 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 459,99 Kč, úrokem ve výši 11,75% ročně z částky 156 610,45 Kč od 1. 11. 2022 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 156 610,45 Kč od 1. 11. 2022 do zaplacení, z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, na základě níž věřitel ([právnická osoba]) poskytl žalovanému 150.000 - Kč, které nesplácel řádně, a dluží vedle jistiny i úvěrový úrok (zaplatil do 20.9.2021 celkem 7.455 - Kč). Žalobce marně vyzval žalovaného k zaplacení žalované částky.

2. Soud věc projednal a rozhodl poté, co účastníky seznámil s právním názorem (číslo listu soudního spisu, dále„ č.l.“ 33), z něhož následně vycházel. Žalovaný byl v řízení pasivní. Soud žalobce vyzval, nechť předloží veškeré dokumenty svědčící o splnění zákonného požadavku na vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti žalovaného („ mj. bilance příjmů a výdajů, včetně případných existujících úvěrových závazků, s kopiemi dokladů, z nichž byly čerpány výše uvedené údaje; dále údaje o tom, jak byla úvěruschopnost konkrétně vyhodnocena; jde o standardní součást úvěrové dokumentace“). Soud upozornil, že„ z předložených listin plyne, že věřitel poskytl žalobci úvěr, který měl být splácen v 96 měsíčních splátkách, tedy 8 let a je třeba mj. doložit, jak věřitel zkoumal, zda se žalovaný nechce nově zadlužit jen proto, aby splatil dřívější úvěr či úvěry, u nějž má potíže se splácením, což je potenciálně vysoce rizikové dlužnické chování.“.

3. Žalobce nesouhlasil s projednáním věci bez nařízení jednání (č.l. 41) a následně uvedl (č.l. 43), že úvěruschopnost žalovaného posoudil řádně a náležitě posoudil všechny dostupné informace. Žalovaný uvedl čistý měsíční příjem 26.435 - Kč, což plynulo i z výpisu z jeho bankovního účtu;„ při existenčních výdajích žalovaného“, stanovených žalobcem na 6.586 - Kč (č.l. 44) a zohlednění nové splátky„ úvěru ve výši 20.000 - Kč“, jakož i splátek již existujících závazků žalovanému zbývalo každý měsíc 7.720 - Kč„ na jiné nemandatorní výdaje“. Žalobce dále odkazy na konkrétní judikaturu obhajoval použití ekonomického modelu pro zjištění výdajů žalovaného. Při jednání soudu dne 11.10.2023 žalobce setrval na své argumentaci (č.l. 67) s tím, že denní částka 476 - Kč byla dostatečnou po výdaje žalovaného, ačkoli v tomto majetkovém režimu měl působit osm let. Soud upozornil, že žalobce úvěr poskytl žalovanému 3 dny poté, co mu již poskytl úvěr přesahující 500.000 - Kč a ačkoli žalovaný žádal o poskytnutí 20.000 - Kč, poskytl mu žalobce 150.000 - Kč.

4. Soud uvedl (č.l. 68)., že žalovaný měl v době žádosti o úvěr masivní úvěrové závazky a za této situace mělo být zvlášť pečlivě prověřeno, zda se žalovaný nechce zadlužit jen proto, aby splatil existující závazky. Takzvané,,vytloukání klínu klínem“ představuje vysoce rizikové dlužnické chování a v této situaci má věřitel zvlášť pečlivě prověřovat, zda není na místě úvěr neposkytnout a neprohlubovat zadlužení. Proto soud setrval na názoru, že předsmluvní povinnost žalobkyně nebyla splněna. Žalobce požádal o poskytnutí lhůty k doplnění důkazů a tvrzení.

5. Žalobce poté setrval na argumentaci, že úvěruschopnost posoudil řádně (č.l. 74). Zopakoval, že provedl kontrolu informací přes systém CBCB (tj. přes bankovní a nebankovní úvěrové registry), kde zjistil, že žalovaný se nenachází v prodlení se splácením žádných závazků vůči bankovním institucím a doposud byl schopný své závazky splácet. Požadavky na poskytovatele úvěr§ nesmí být nereálné. Žalobce odkázal na konkrétní judikaturu a uvedl, že požadovaná výše úvěru 20.000 - Kč nebyla závazná a výše úvěru se„ vždy upravuje v průběhu sjednávání úvěru dle bonity klienta“ (č.l. 76) Při jednání dne 23.11.2023 žalobce setrval na své argumentaci (č.l. 97). Provedeným dokazováním soud zjistil tyto skutečnosti. 6. [právnická osoba] jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli dne 3.8.2021 smlouvu o úvěru (č.l. 14), na základě níž žalobce poskytl téhož dne žalovanému 150.000 - Kč, s úrokem 12,99% ročně, při RPSN 14,34% s tím že žalovaný tuto částku vrátí v 96 měsíčních splátkách po 2.555 - Kč, což žalovaný nečinil řádně a zaplatil jen 7.455 - Kč (vyjádření na č.l. 58).

7. Žalobce vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti doložil tvrzením, že úvěruschopnost posoudil řádně, na základě veřejně dostupných informací, statistických dat a údajů sdělených žalovaným, což doložil i písemnou zprávou (č.l. 48), která uvedla, že z účtu žalovaného plyne, že má měsíční příjmy 26.435 - Kč. Dále kalkulovala s výdaji odvozenými ze statistiky, a to ve výši 6.586 - Kč, k nimž připočetla celkové splátkové zatížení ve výši 12 .047 - Kč měsíčně; zbylých 14.388 - Kč bylo dostatečných. K žalovanému nezjistil negativní informace. Konkrétní náklady nezkoumal vůbec. Jak zkoumal splácení dosavadních závazků, zpráva neuvádí.

8. Žalovaný dne 3.8.2021 požádal o úvěr ve výši 20.000 - Kč za účelem konsolidace (č.l. 49). Právní posouzení 9. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku).

10. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (§ 86 odst. 2 cit. zákona).

11. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

12. Posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr nemůže být jen formální. Jistěže šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti (a s tím souvisících nákladů) je spojena s výší úvěru. Závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, musí být činěn při respektu k zásadě proporcionality. Žalobce nepředložil ani žádnou z listin, z níž by bylo možné čerpat údaje o výdajové situaci dlužníka či o plnění dosavadních závazků. Žalobce především nepředložil bilanci konkrétně zjištěných příjmů a výdajů žalovaného a nedoložil, jak žalovaný splácel dosavadní dluhy, ačkoli zákon věřiteli výslovně ukládá postupovat„ na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů“. Žalobce poskytl žalovanému úvěr, jímž prohloubil jeho zadlužení, přičemž žalobce nebyl schopen doložit vynaložení odborné péče při posuzování toho, zda je žalovaný úvěruschopný. Již jen toto zjištění zakládá neplatnost smlouvy.

13. Avšak neplatnost plyne i z údajů poskytnutých žalobcem. Z bilance žalovaného plyne, že jeho majetková situace byla mimořádně napjatá a denní disponibilní částka byla velmi nízká (méně než 500 - Kč na veškeré výdaje, ať již pravidelné či nahodilé), přičemž žalovaný měl v tomto finančním režimu fungovat osm let. Splátka úvěru, přes opticky malou výši byla nad možnost žalovaného.

14. Dále rovněž platí, že z informací poskytnutých žalobcem plyne, že bylo jeho povinností zvlášť pečlivě prověřeno, zda se žalovaný nechce zadlužit jen proto, aby splatil existující závazky. Tzv.,,vytloukání klínu klínem“ je vysoce rizikovým dlužnickým chováním a v této situaci musí věřitel zvlášť pečlivě prověřovat, zda není na místě úvěr neposkytnout. Věřitel zde takto nepostupoval.

15. Vedle zdravého rozumu plyne nezbytnost posuzování úvěruschopnosti s uplatněním kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem i ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8:„ Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; 6), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče posouzení úvěruschopnosti žalovaného, kdy tato ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru nutno vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). Vždy též platí, že získané údaje o příjmech a výdajích, opřené o konkrétní doložené informační zdroje, je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Sankce neplatnosti chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

16. Pro posuzování úvěruschopnosti je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejích internetových stránkách. Soud předpokládá, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla (a snad i je) jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

17. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobce u soudu vymáhal pohledávku z úvěru, který věřitel poskytl, aniž by doložil vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti (viz výše body (7 a 12)). Žalobce nepředložil vyhodnocení úvěruschopnosti prokazující vynaložení odborné péče. Žalovanému byl poskytnut úvěr, který měl splácet 8 let.

18. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (nyní § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy byla cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů České národní banky„ Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku pochybnou či jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem„ morální hazard“ na straně věřitele). Nelze též opomenout, že při překročení kritické hranice četnosti takových případů, je ve svém důsledku zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. 781, vol. obd. 2010 -2013), což soud uvádí jen pro ilustraci (srov. však nález Ústavního soudu z 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

19. Věřitel zde nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která byla násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok. Sluší se dodat, že smluvní pokuty a sankce při prodlení u dlužníka s nízkou bonitou díky své výši nevedou k naplnění úvěrového vztahu (řádné splacení úvěru), ale naopak jeho naplnění brání, neboť to co dokáže dlužník zaplatit, pohltí tato plnění, jež mají mít podpůrnou povahu.

20. Smlouva, o níž žalobce opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti. Vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.

21. Nutno dodat, že povaha výše konstatovaných důvodů neplatnosti neumožňuje soudu aprobovat takto uplatněnou pohledávku schválením smíru či vydáním rozsudku pro uznání.

22. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnost přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („ SDEU“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . GK, všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: [webová adresa]):„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ (C [číslo]). Tyto závěry je třeba respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR).

23. Závěrem soud konstatuje, že žalovaný obdržel od věřitele částku 150.000 - Kč, z níž vrátil jen 7.455 - Kč a zbytek ve výši 142.545 - Kč dluží. Žalobce má právo podle § 2991 občanského zákoníku na vydání bezdůvodného obohacení v uvedené výši, včetně úroku z prodlení daného § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb., za dobu od uplynutí přiměřené doby pro vrácení dluhu do zaplacení. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, tj. v rozdílu mezi částkami přisouzenými tímto výrokem a žalobou požadovanou jistinou a příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.).

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jež byl v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 40 090,69 Kč, přičemž tato částka představuje 78,28 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 89,14 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 10,86 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 6 397 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 159 908,45 Kč sestávající z částky 7 500 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava s převzetím věci, podání žaloby, účast u jednání soudu dne 11.10 a 23.11.2023) a z částky 3 750 Kč za jeden úkon právní služby dle § 11 odst. 2 a 3 a. t. (předžalobní výzva) včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Další účtované úkony soud nepřiznal – vyjádření ve věci samé je třeba považovat za součást žaloby; žalobce se vyjadřoval na výzvy soudu, nicméně skutečnosti týkající se ověření úvěruschopnosti mají být uvedeny již přímo v žalobě (jde o základní součást úvěrové dokumentace). Proto soud hodnotí žalobu a reakce na výzvy soudu jako jeden úkon právní služby. Dále platí, že předžalobní výzva se základním skutkovým a právním rozborem není úkonem, za nějž náleží odměna dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu, tak jako za přípravu s převzetím věci, což je úkon, který této výzvě předchází, resp. za žalobu, která následuje po marné předžalobní výzvě (žalobce ve vyúčtování z 23.11.2023 nejprve účtoval ½ odměny – č.l. 95 p.v.; následně předložil vyúčtování z 24.11.2023, kde za blíže neoznačené výzvy k plnění účtoval odměnu za celkem 1,5 úkonu – č.l. 100 p.v.); ve spise je přitom založena pouze jedna výzva k plnění odeslaná zástupcem žalobce, předchozí výzvy jsou výzvy přímo žalobce, není zde důvod za tyto výzvy přiznávat odměnu. Navíc obecně platí, že předžalobní výzva se hodnotí jako jeden úkon, a to i kdyby jich bylo více; nemá smysl, resp. není účelné posílat výzvy opakovaně. Dále náleží cestovní náhrada v celkové výši 1 779,31 Kč, a to v souvislosti s cestou dne 11. 10. 2023 náhrada 412,80 Kč za 24 ujetých km (z [obec] do [obec] a zpět) v částce 212,80 Kč (41,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při uváděné průměrné spotřebě 8,9 l /100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce 200 Kč podle § 14 a. t.; dále v souvislosti s cestou realizovanou dne 13. 11. 2023 náhrada 1 366,51 Kč za 108 ujetých km (z [obec] do [obec] a zpět) v částce 966,51 Kč (41,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 9,1 l /100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 37 029,31 Kč ve výši 7 776,16 Kč a účtované parkované 12 Kč vč. DPH (výrok III.).

25. Soud žalobci v tomto případě přiznal náhradu nákladů řízení přes vzniklé pochybnosti o účelnosti jeho postupu. Při projednávání této věci soud zjistil, že žalobce dne 1.12.2022 navrhl vydání elektronického platebního rozkazu ([spisová značka]) vymáhajícího plnění z úvěru poskytnutého dne 3.8.2021 ve výši 150.000 - Kč a zesplatněného 5.3.2022, tak vydání rozkazu ([spisová značka]) vymáhajícího plnění z úvěru poskytnutého 29.7.2021 ve výši 609.448,00 Kč a zesplatněného rovněž dne 5.3.2022. Bylo přitom objektivně v silách žalobce podat žaloby tak, aby jimi uplatnil současně více pohledávek. Ostatně jiní žalobci takto běžně postupují. Zjistí-li napříště soud takové skutečnosti, bude takové náklady hodnotit jako neúčelně vynaložené a tak jako v jiných případech (kupř. věc vedené zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka]) bude tento postup považovat též za zneužití práva na náhradu nákladů řízení, kterému nelze přiznat právní ochranu (§ 8 občanského zákoníku). Proto náhradu v později rozhodovaném případě nepřizná.

26. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř., kdy s ohledem na zcela minimální procesní aktivitu žalovaného nemohl aplikovat § 87 odst. 1 věta třetí, odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozvrhnout plnění do splátek či dokonce záměrně uložit povinnost bez stanovení sankce ztráty výhody splátek, což by pravděpodobně nejlépe odráželo reálnou bonitu žalovaného v době, kdy se mu žalobce rozhodl vyplatit celkem 759.448 - Kč.