11 C 253/2025

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 18.2.2026 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta Anonymizováno . Anonymizováno . sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované o 95 289,79 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 86 278 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 17.6.2025 do zaplacení, to vše do patnácti dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž žalobkyně žádala na žalované zaplacení 9 011,79 Kč, s úvěrovým úrokem ve výši 15 115,69 Kč, a dále s úvěrovým úrokem 12,75 % ročně z částky 92 899,74 Kč od 17.6.2025 do zaplacení, jakož i v části, v níž žalobkyně žádala na žalované zaplacení úroků z prodlení nad rozsah úroků z prodlení přisouzených výrokem I. tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 16 531,40 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do patnácti dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 19.6.2025 žádala žalobkyně na žalované zaplacení 95 289,79 Kč s úrokem ve výši 15 115,69 Kč, s úrokem 12,75 % ročně z částky 92 899,74 Kč od 17.6.2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 2 555,48 Kč od 27.3.2025 do 16.6.2025, s úrokem z prodlení ve výši 12% ročně z částky 95 289,79 Kč od 17.6.2025 do zaplacení, to vše z titulu dluhu ze smlouvy o revolvingovém úvěru, na základě níž věřitel poskytl žalované částku 96 146 Kč (č.l. 31 a 32), kterou žalovaná čerpala a přes výzvu nevrátila vyjma 9 868 Kč (č.l. 30).

2. Soud účastníky seznámil s právním názorem (číslo listu soudního spisu, dále „č.l.“ 22), z nějž toto rozhodnutí vychází.

3. Žalobkyně uvedla (č.l. 27), jakou žalovaný částku celkově obdržel (96 146 Kč) a kolik celkově uhradil (9 868 Kč). Na výzvu k doplnění standardní úvěrové dokumentace reagovala tvrzením, že úvěruschopnost žalované posoudila řádně a náležitě posoudila všechny dostupné informace, přičemž vycházela ze statistického modelu a dostupných databází. Klient uvedl (č.l. 12) příjem 20 000 Kč a na bydlení vynakládá 11 000 Kč a ostatní výdaje vynakládá 9 000 Kč. Žalobkyně další uváděné příjmy ve výši 18 000 Kč údajně nezohlednila (č.l. 27), ačkoli jejich existence plynula z výpisu bankovního účtu; u navýšení úvěrového rámce však uvedla zbývající MLS domácnosti 30 663 Kč (č.l. 30); MLS klienta měl být 12 747 Kč (č.l. 14 druhá strana, dále „p.v.“).Provedeným dokazováním soud zjistil tyto skutečnosti.

4. Žalobkyně jako věřitel a žalovaná jako dlužník uzavřeli dne 8.7.2024 smlouvu o bezúčelovém úvěru – revolvingový úvěr (č.l. 12) na částku 30 000 Kč s RPSN 29,2 %, splatnou v měsíčních splátkách minimálně ve výši 944 Kč. Rámec byl dne 6.9.2024 navýšen na 93 000 Kč (č.l. 29 p.v.) Žalovaná obdržela celkem 96 146 Kč (č.l. 3 p.v. a č.l. 31) na úvěr zaplatila 9 868 Kč (č.l. 30).

5. Žalobkyně vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti doložila údaji uvedenými přímo v úvěrové smlouvě (č.l. 12) s měsíčními příjmy 20 000 Kč a výdaji 20 000 Kč.

6. Žalovaná tvrzením a důkazním prostředkům předloženým žalobkyní neoponovala.Právní posouzení7. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku).

8. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (§ 86 odst. 2 cit. zákona).

9. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

10. Posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr nemůže být jen formální. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality.

11. Žalobkyně však na jakékoli ověřování údajů příjmech a výdajích sdělených žalovanou rezignovala, neboť již z deklarované bilance příjmů a výdajů plynula faktická neschopnost úvěr splácet.

12. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8: „Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; 6), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti žalované dle citovaného zákona, kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné. Získané údaje o příjmech a výdajích, opřené o konkrétní doložené informační zdroje, je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad ani není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

13. Pro posuzování úvěruschopnosti je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionální poskytovatel úvěrů je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Formální posouzení úvěruschopnosti znamená, že i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku je pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

14. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobkyně u soudu vymáhala pohledávku z úvěru, který poskytla, aniž by doložila vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti (viz výše body [5 a REF _Ref132294164 \r \h \* MERGEFORMAT 10]). Žalobkyně nepředložila konkrétní vyhodnocení úvěru-schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr a nenaplnila požadavek zákona, aby postupovala „na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů“ (§ 86 odst. 2 z. č. 257/2016 Sb.) Žalobkyně konkrétní příjmy a výdaje neprověřovala a pracovala s předpokladem, že žalovaná je schopna po několik měsíců žít s výdaji na hranici životního minima. Nebylo prověřováno, jak žalovaná plní dosavadní dluhy, což je vysoce rizikové věřitelské chování. Smlouva je neplatným jednáním pro nesplnění předsmluvní povinnosti žalobkyně. Rezignuje-li věřitel na své povinnosti při uzavírání smlouvy, nemůže očekávat soudní ochranu takto tvrzeného a prokazovaného závazku. Riskuje, že neobdrží úvěrový úrok a nebudou zaplaceny účtované poplatky.

15. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (nyní § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy byla cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů České národní banky „Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem „morální hazard“ na straně věřitele). Navíc při překročení kritické četnosti takových případů je zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. 781, volební období 2010-2013), které soud uvádí jen pro ilustraci, srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

16. Takový věřitel nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která byla díky automatickému přičítání 8procentních bodů násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok. Sluší se dodat, že smluvní pokuty a sankce při prodlení u dlužníka s nízkou bonitou díky své výši nevedou k naplnění úvěrového vztahu (řádné splacení úvěru), ale naopak jeho naplnění brání, neboť to, co dokáže dlužník zaplatit, pohltí tato plnění, jež mají mít podpůrnou povahu.

17. Smlouva, o níž žalobkyně opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty, které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti.

18. Vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně. Soud se již nezabýval hrubým nepoměrem plnění.

19. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („ESD“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci , jméno FO, a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci , právnická osoba, , všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: https://curia.europa.eu): „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, Anonymizováno, Tyto závěry je třeba respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR; viz též bod 24 nálezu Ústavního soudu. IV. ÚS 1627/24 ze 4. 9. 2024).

20. Závěrem soud konstatuje, že žalovaná obdržela od věřitele 96 146 Kč a tyto prostředky nevrátila mimo 9 868 Kč, a rozdíl 86 278 Kč dluží je žalobkyni, na níž věřitelka podle § 1879 občanského zákoníku pohledávku postoupila, což žalované oznámila. Žalobkyně má právo podle § 2991 občanského zákoníku na vydání bezdůvodného obohacení v této výši, včetně úroku z prodlení daného § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb., za dobu od uplynutí přiměřené doby pro vrácení dluhu do zaplacení. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, tj. v rozdílu mezi částkami přisouzenými tímto výrokem a žalobou požadovanou jistinou, příslušenstvím, smluvními pokutami a poplatky upínajícími se na neplatnou smlouvu žalobu zamítl (výrok II.).

21. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, (dále „o. s. ř.“), žalobkyně měla ve věci celkový úspěch z 81,08 %, má proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně vynaložila náklady na soudní poplatek ve výši 3 812 Kč a náklady a nákladů právního zastoupení. Tyto náklady tvoří odměna advokáta 4 940 Kč za jeden úkon právní služby v sazbě dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „advokátní tarif“), přičemž byly účelně vykonány 2 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (příprava s převzetím žaloby a podání žaloby) a 1 podle odst. 2 cit. ust. (předžalobní výzva), tj. 2,5krát 4 940 Kč a paušální náhrada hotových výdajů za tyto tři úkony pak činí dle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu 3krát 450 Kč, tj. celkem 13 700 Kč. Za doplnění žaloby náhradu nákladů řízení soud nepřiznal, neboť doplněná argumentace již měla být obsažena v žalobě. K této části náhrady je třeba připočítat podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. 21 % DPH a zaplacený soudní poplatek, což činí celkem 20 389 Kč, z čehož 81,08 % činí 16 531,40 Kč, které je žalovaná podle § 149 o. s. ř. povinna zaplatit k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III.).

22. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.