11 C 265/2021

Rubrum

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne datum samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , obec - část obce , zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa , obec o 14 385 Kč s příslušenstvím, takto I. Žaloba jíž se žalobce domáhá na žalované zaplacení 14 385 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 247,64 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 816,01 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 9 293,43 Kč od 21.1.2020 do zaplacení a s úvěrovým úrokem ve výši 20,50 % ročně z částky 9 293,43 Kč od 21.1.2020 do zaplacení, se v celém rozsahu zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 28.6.2021 se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení 14 385 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 247,64 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 816,01 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 9 293,43 Kč od 21.1.2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 20,50 % ročně z částky 9 293,43 Kč od 21.1.2020 do zaplacení, to vše na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru, které žalovaný uzavřel s věřitelem ( anonymizována dvě slova 2015), a na základě níž věřitel poskytl žalovanému dne 23.11.2015 částku 19.000 - Kč, na níž žalovaná do 1.10.2018 zaplatila celkem 20.500 Kč. Věřitel postoupil pohledávku žalobci.

2. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek § 115a občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále„ o. s. ř.“, poté, co byl vydaný elektronický platební rozkaz zrušen, neboť jej nepodařilo doručit žalovanému. Žalovaného soud obesílal na adresu zjištěnou z informačního systému soudu. Soud účastníkům tento postup podle § 101 odst. 4 o. s. ř., i na základě postoje žalobce, navrhl a současně sdělil právní názor, z něhož následně v tomto rozhodnutí vycházel.

3. Žalobce uvedl (č.l. 33), že věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích a neměl důvod pochybovat o údajích poskytnutých žalovaným. Nejde ani o lichevní smlouvu ani o závazek jsoucí v rozporu s dobrými mravy. Případná neplatnost smlouvy se nemůže vztahovat ke smlouvě v jejím celku. Zákaznickou kartu, či vyhodnocení úvěruschopnosti žalobce nedodal. Soud ze spisu zjistil tyto skutečnosti.

4. Věřitel ( právnická osoba ) poskytl žalovanému dne 23.11.2015 částku 37.000 - Kč (číslo listu soudního spisu, dále„ č.l.“ 15). Věřitel a žalovaný uzavřeli dne 23.11.2015 smlouvu o zápůjčce (č.l. 15), na základě níž věřitel poskytl žalovanému 19.000 - Kč s tím, že mu žalovaný v 60 týdenních splátkách po 582 - Kč zaplatí celkem 34.885 Kč, tj. navýšení o 15.885 - Kč, tedy o 84%, což představuje navýšení 72% ročně (po vynásobení podílem 52 týdnů v roce ku 60 týdnům splácení), při uváděné RPSN 68,7% ročně (č.l. 16 p,v,). Žalobce nedoložil na základě jakých úvah a podkladů ověřil úvěruschopnost žalovaného (příjmy, výdaje, bilance a její posouzení).

5. Dlužné částky žalovaný nevrátil a věřitel pohledávku postoupil žalobci, což žalovanému oznámil a marně vyzval žalovaného k zaplacení dluhu. Těmto tvrzením a důkazním prostředkům žalovaný neoponoval. Právní posouzení 6. Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce (§ 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „občanský zákoník“). Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky (§ 2392 odst. 1 občanského zákoníku). Věřitel postoupil pohledávku žalobci podle § 1879 občanského zákoníku.

7. Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. (§ 9 odst. 1 a § 20 odst. 2 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění platném od datum do datum ).

8. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

9. Protiprávního jednání v podobě přečinu lichvy se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní (§ 218 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb.).

10. Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (§ 1796 občanského zákoníku).

11. Soud si je vědom, že z hlediska občanskoprávní skutkové podstaty lichvy nemůže být k dispozici ustálená judikatura, neboť zákon platí relativně krátkou dobu. Současně si je soud rovněž vědom, že uplatňování občanského a trestního práva má v zásadě autonomní povahu. Avšak s ohledem na princip harmonie soudních rozhodnutí a souladnosti individuálních aktů veřejné moci nelze judikaturu obou tradičních právních odvětví navzájem zcela přehlížet. Jednání, které trestní právo (kteréžto je krajní právním prostředkem), zapovídá, tedy je kvalifikuje jako protiprávní, stěží může právo soukromé aprobovat (pozn. opačně to neplatí – soukromoprávní protiprávnost díky subsidiaritě trestní represe nezakládá bez dalšího trestní protiprávnost). Platí-li v trestním právu, že při posuzování zákonného znaku poměru plnění, je vedle výše úroku třeba přihlížet i k zajištění a k ostatním akcesorickým závazkům, tedy k souhrnu všech plnění (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. spisová značka , spisová značka či spisová značka dostupná na: webová adresa ), pak toto posouzení není v civilním řízení zcela bez významu (srov. podobně kupř. rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn.: spisová značka , spisová značka , spisová značka nebo spisová značka ).

12. Věřitel vyplatil žalovanému 19.000 - Kč, a s tím, že mu žalovaný do 60 týdnů vrátí 15.885 - Kč, což vyjadřuje navýšení 84%, resp. 73% ročně (bod (4)). Na základě této smlouvy žalobce požadoval na žalovaném mimo již zaplacených číslo - Kč (č.l. 33 p.v.) zaplatit dalších celkem 14.385,20 Kč a k tomu další úrok z úvěru a úrok z prodlení.

13. Soud konstatuje, že žalobce uplatnil u soudu pohledávku lichevní povahy (viz výše bod (11)). To vše v situaci, kdy byla cena peněz na mezibankovním trhu dlouhodobě nepřesahuje jednotky procent. Faktické úrokové navýšení se jeví neúměrným, byť by byla zohledněna doba trvání vztahu a výše jistiny, či způsob kontraktace, což jsou obecně faktory zvyšující faktickou cenu peněz, z důvodu rizikovosti a uplatnění fixních transakčních nákladů. I tyto faktory totiž musí být dány individualizovaně, nikoli paušálně).

14. Mezi prvky, které indikují poskytování peněz v lichevním schématu, patří i povýtce formální posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. Žalobce však vynaložení této péče vůbec nedoložl.

15. Význam posouzení úvěruschopnosti opřeného o kritický přístup k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8: „ Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“). Z tohoto textu plyne, že poslední znění § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. je přiléhavější než nynější text § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016. Při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., resp. č. 145/ 2010 Sb. je třeba užít citovanou směrnici (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) Samostatným důvodem neplatnosti by tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle zákona č. 257/2016 Sb. (§ 86 a § 87), resp. § 9 zákona č. 145/2010 Sb., kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). V každém případě však platí, že získané údaje o příjmech a výdajích je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad ani není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

16. Ve vztahu k posuzování úvěruschopnosti a ve vztahu k hrubému nepoměru plnění či výši úroků je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu.

17. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

18. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobce u soudu vymáhal pohledávku z úvěru, založeném na hrubém nepoměru plnění, využívající nezkušenost a lehkomyslnost dlužníka. Jde o právní jednání, který nelze považovat za platné.

19. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (viz též § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy je cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů obec národní banky„ Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem„ morální hazard“ na straně věřitele). Nelze rovněž zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je ve svém důsledku zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. 781, volební období 2010 -2013), které soud uvádí jen pro ilustraci, srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

20. Pokud případně věřitel vymáhající pohledávku vzniklou na základě lichevního schématu označuje takto vytvořenou pohledávku jako důsledek nemorálního a dobrým mravům odporujícího jednání dlužníka, kterému proto nelze přiznat soudní ochranu, pak jde o argumentaci, která zcela pomíjí zjevnou skutečnost, že tvrzená a vymáhaná pohledávka nevznikla v souladu s právem. Věřitel z lichevního schématu nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která je v současné době násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok.

21. Smlouva, o níž žalobce opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti. Vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.

22. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („ ESD“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C číslo právnická osoba v . jméno příjmení a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo právnická osoba v . GK, všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: https://curia.europa.eu):„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ….musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ (C číslo ). Tyto závěry je třeba respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR).

23. Žalovaný obdržel od právního předchůdce žalobce 19.000 - Kč, jemuž zaplatil 20.500 - Kč, a podle § 2991 občanského zákoníku právo na vydání bezdůvodného obohacení žalobci nevzniká. Proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.).

24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále„ o. s. ř.“, kdy úspěšné žalované podle obsahu spisu náklady řízení nevznikly a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).