11 C 27/2021

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 5.8.2021 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , obec - část obce , zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa , obec , o 21 199,99 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhá na žalované zaplacení 21 199,99 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 924,58 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 672,60 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 354,37 Kč od 21.5.2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 15% ročně z částky 7 030,63 Kč od 21.5.2020 do zaplacení, se v celém rozsahu zamítá.

II. K částečnému zpětvzetí se řízení zastavuje v části, v níž žalobce žádal na žalované zaplacení částky 724,36 Kč na kapitalizovaném úroku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 5.11.2020 se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení 21 199,99 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 924,58 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 396,96 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 354,37 Kč od 21.5.2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 15% ročně z částky 7 030,63 Kč od 21.5.2020 do zaplacení, to vše na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru, které žalovaný uzavřel s věřitelem ([právnická osoba]), a na základě nichž věřitel poskytl žalovanému 15.000 - Kč, na níž žalovaný zaplatil 15.072 - Kč. Věřitel postoupil pohledávku žalobci, jemuž žalovaný přes výzvu již ničeho nezaplatil.

2. Podáním ze dne 24.3.2021 (č.l. 35) vzal žalobce žalobu zpět v části, v níž žádal na žalovaném zaplacení částky 724,36 Kč, jako kapitalizovaného úvěrového úroku za dobu od 8.11.2017 do 20.5.2020, neboť korigoval svůj původní výpočet a navrhl, aby soud v této části řízení zastavil, což soud učinil na základě § 96 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále„ o. s. ř.“ a řízení v této části zastavil (výrok II.).

3. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek § 115a občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále„ o. s. ř.“, poté, co byl vydaný elektronický platební rozkaz zrušen, neboť jej nepodařilo doručit žalovanému. Soud účastníkům tento postup podle § 101 odst. 4 o. s. ř., i na základě postoje žalobce, navrhl a současně sdělil právní názor, z něhož následně v tomto rozhodnutí vycházel.

4. Žalobce uvedl (č.l. 34), že věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného na základě jeho čestného prohlášení žadatele o úvěr, z něhož plynul disponibilní příjem ve výši [číslo] - Kč. O poctivosti tohoto prohlášení neměl věřitel důvod pochybovat a a priori dlužníku nedůvěřovat. Rovněž sjednané úroky jsou přiměřené. Soud ze spisu zjistil tyto skutečnosti.

5. Věřitel ([anonymizována tři slova]) poskytl žalovanému dne 7.9.2016 částku 15.000 - Kč (číslo listu soudního spisu, dále„ č.l.“ 11), na níž žalovaný do 24.9.2018 zaplatil celkem 15.072 - Kč (č.l. 13). Věřitel a žalovaný uzavřeli dne 7.9.2016 smlouvu o úvěru, na základě níž věřitel poskytl žalovanému 15.000 - Kč s tím, že mu žalovaný ve 14 měsíčních splátkách po 1.948 - Kč, zaplatí celkem 27.272 - Kč, tj. navýšení o 12.272 - Kč, tedy o 82%, což představuje navýšení 70,1 % ročně (vynásobením podílem 12 měsíců v roce ku 14 měsícům splácení), při uváděné RPSN 187,6% (č.l. 12). Při ověřování úvěruschopnosti žalovaného věřitel uvažoval (č.l. 36) čistý měsíční příjem žalované ve výši 12.500 - Kč, čistý příjem manžela ve výši 12.000 - Kč měsíčně, státní příspěvky 3.500 - Kč a výdaje 15.000 - Kč, včetně 2.000 - Kč jako splátky dalšího úvěru. Použitelný příjem tak měl být 13.000 - Kč, z nějž bylo třeba platit měsíční splátku 1.948 - Kč. Tyto výdaje měly být doloženy (č.l. 33) občanským průkazem, výplatními páskami a pracovní smlouvou. Listiny však předloženy nebyly, stejně jako doklady o udávaných výdajích a o stávajícím úvěru, jeho výši, výši splátek a míře a způsobu splácení. Žalobce nedoložil, jak konkrétně byla úvěruschopnost před poskytnutím úvěru vyhodnocena.

6. Dlužné částky žalovaný nevrátil a věřitel pohledávku postoupil žalobci, což žalovanému oznámil a marně vyzval žalovaného k zaplacení dluhu. Těmto tvrzením a důkazním prostředkům žalovaný neoponoval. Právní posouzení 7. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku).

8. Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. (§ 9 odst. 1 a § 20 odst. 2 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění platném od 25. 2. 2013 do 30.11.2016).

9. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

10. Posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr nemůže být jen formální. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. Žalobce nepředložil bilanci příjmů a výdajů žalovaného dlužníka, ani vyhodnocení jeho úvěruschopnosti, ačkoli byl k tomu vyzván. Nepředložil ani žádnou z listin, z níž by bylo možné čerpat údaje o příjmové a výdajové situaci dlužníka. Žalobce těmto zjištěním oponoval jen tak, že uvedl, že úvěruschopnost byla posouzena řádně.

11. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008 /48/ o smlouvách o spotřebitelském (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8:„ Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; 6), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 145/2010 Sb. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle zákona č. 145/2010 Sb., kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). V každém případě však platí, že získané údaje o příjmech a výdajích, opřené o konkrétní doložené informační zdroje, je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad ani není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

12. Ve vztahu k posuzování úvěruschopnosti a ve vztahu k hrubému nepoměru plnění či výši úroků je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

13. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobce u soudu vymáhal pohledávku z úvěru, který věřitel poskytl, aniž by doložil vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti (viz výše body (5 a 10)). Věřitel kalkuloval s nedoloženými příjmy. Žalobce nepředložil žádnou z listin, o něž se bilance opírá, ačkoli lze rychle, snadno a levně pořídit elektronickou kopii jakékoli listiny, které pak jsou standardní součástí úvěrové dokumentace. Není rovněž zřejmé, jak věřitel prověřoval, zda se žalovaný nechce nově zadlužit jen proto, aby splatil předchozí dluh, který zmínil, což je, při absenci dalších skutečností, indikace vysoce rizikového dlužnického chování, na nějž musí zareagovat každý věřitel vynakládající odbornou péči při posuzování úvěruschopnosti. Ostatně kladné bilance bylo dosaženo jen díky zahrnutí příjmů, které nejsou nijak blíže označeny a doloženy. Žalobce nepředložil vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného opřené o konkrétní informační zdroje. Úvěrová smlouva je neplatným úkonem.

14. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (nyní § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy je cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů [obec] národní banky„ Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem„ morální hazard“ na straně věřitele). Nelze rovněž zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je ve svém důsledku zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. 781, volební období 2010 -2013), které soud uvádí jen pro ilustraci, srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

15. Takový věřitel nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která je v současné době násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok. Sluší se dodat, že smluvní pokuty a sankce při prodlení u dlužníka s nízkou bonitou díky své výši nevedou k naplnění úvěrového vztahu (řádné splacení úvěru), ale naopak jeho naplnění brání, neboť to co dokáže dlužník zaplatit, pohltí tato plnění, jež mají mít podpůrnou povahu.

16. Smlouva, o níž žalobce opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti. Vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.

17. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („ ESD“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . GK, všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: [webová adresa]):„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ (C [číslo]). Tyto závěry je třeba respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR).

18. Žalovaný obdržel od právního předchůdce žalobce 15.000 - Kč a žalovaný vrátil 15.072 - Kč. Proto soud žalobu zamítl, neboť na straně žalovaného bezdůvodné obohacení nevzniklo (výrok I.).

19. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále„ o. s. ř.“, kdy žalovaný byl v řízení plně úspěšný, avšak podle obsahu spisu mu náklady řízení. Proto soud rozhodl, že žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

20. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.