11 C 28/2020

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne datum samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , obec , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , obec , o částka s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 4.200 - Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 4.200 Kč od 7.6.2018 do zaplacení, to vše do tří dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž žalobce žádal na žalovaném zaplacení 9.240 - Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 9.240 - Kč od 7.6.2018 do zaplacení, to vše do tří dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem ze dne 28. 5. 2020 se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení 13.440 - Kč, s úrokem z prodlení od 7. 6. 2018 do zaplacení ve výši 8,5% ročně.

2. Titulem k zaplacení byl dluh ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 12.4.2017, na základě níž žalobce zaplatil žalovanému téhož dne částku 12.000 - Kč s tím, že mu v 60 týdenních splátkách po 354 - Kč vrátí celkem 21.240 - Kč. Protože žalovaný neplatil řádně stanovené splátky, byl úvěr zesplatněn dne [datum] a žalovaný dle žalobce dluží žalovanou částku, kterou přes výzvu neuhradil.

3. Soud ve věci nařídil jednání, před nímž s dostatečným předstihem účastníky mj. upozornil, že věc bude posuzovat podle občanského zákoníku, jakož i z hlediska zákona o spotřebitelském úvěru (číslo listu soudního spisu, dále„ č.l.“ 22), jakož i z hlediska souladu vymáhané smlouvy s právem (§ 218 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, uplatnění lichevní pohledávky.

4. Žalobce poté uvedl dne 12.2.2021 (č.l. 24), že úvěruschopnost žalovaného posoudil řádně; žalobce žalovaného také lustroval v příslušných databázích, a to s negativním výsledkem. Soud ve věci nařídil jednání, z něhož se žalobce omluvil. Provedeným dokazováním soud zjistil tyto skutečnosti.

5. Žalobce jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli dne 12. 4. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru (číslo listu soudního spisu, dále„ č.l.“ 9), na základě níž žalobce zaplatil žalovanému téhož dne částku 12.000 - Kč s tím, že mu v 60 týdenních splátkách po 354 - Kč vrátí celkem 21.240 - Kč.

6. Žalovaný na tento dluh zaplatil jen 7.800 - Kč (č.l. 2 druhá strana, dále„ p.v.“ a č.l.13) a žalobce úvěr zesplatnil ke dni 20.9.2017.

7. Žalobce předložil doklady o vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti žalovaného v podobě karty klienta (č.l. 11), k níž nejsou doloženy další doklady, přičemž žalovaný uvádí zjištěný celkový čistý měsíční příjem 13 500 Kč a v položce výdajů je částka 13 500 Kč a použitelné příjmy mají činit 7 300 Kč. Po právní stránce soud věc posoudil takto.

8. Dne 12. 4. 2017 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „občanský zákoník“).

9. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 cit. zákona).

10. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku).

11. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

12. Protiprávního jednání v podobě přečinu lichvy se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní (§ 218 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb.).

13. Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (§ 1796 občanského zákoníku).

14. Soud si je vědom, že z hlediska občanskoprávní skutkové podstaty lichvy nemůže být k dispozici ustálená judikatura, neboť zákon platí relativně krátkou dobu. Současně si je soud rovněž vědom, že uplatňování občanského a trestního práva má v zásadě autonomní povahu. Avšak s ohledem na princip harmonie soudních rozhodnutí a souladnosti individuálních aktů veřejné moci nelze judikaturu obou tradičních právních odvětví navzájem zcela přehlížet. Jednání, které trestní právo (kteréžto je krajní právním prostředkem), zapovídá, tedy je kvalifikuje jako protiprávní, stěží může právo soukromé aprobovat (pozn. opačně to neplatí – soukromoprávní protiprávnost s ohledem na subsidiaritu trestní represe nezakládá bez dalšího trestní protiprávnost). Platí-li v trestním právu, že při posuzování zákonného znaku poměru plnění, je vedle výše úroku třeba přihlížet i k zajištění a k ostatním akcesorickým závazkům (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 3 Tdo 1131/2014, 8 Tdo 560/2013 či 3 Tdo 834/2014 dostupná na: [webová adresa]), pak toto posouzení není v civilním řízení zcela bez významu (srov. podobně kupř. rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn.: 22 Cdo 1993/2001, 30 Cdo 4665/2009, 30 Cdo 670/2013 nebo 29 Cdo 688/2012).

15. Věřitel vyplatil žalovanému 12.000 - Kč, s tím, že mu žalovaný do 60 týdnů vrátí 21.240 Kč, přičemž sám věřitel vyčíslil úrok částkou 66% ročně (při přepočtu na 52 dní 66,7%). Na základě této smlouvy žalobce po uplynutí cca 9 měsíců požadoval na žalovaném zaplatit celou dlužnou částku po odečtení zaplacených 7.800 - Kč, tedy 13.440 - Kč 16. Soud konstatuje, že žalobce uplatnil u soudu pohledávku lichevní povahy (viz výše bod (15)). To vše v situaci, kdy cena peněz na mezibankovním trhu dlouhodobě nepřesahuje 5%. Faktické úrokové navýšení se jeví neúměrným, byť by byla zohledněna doba trvání vztahu a výše jistiny, či způsob kontraktace, což jsou obecně faktory zvyšující faktickou cenu peněz, z důvodu rizikovosti a uplatnění fixních transakčních nákladů. I tyto faktory totiž musí být dány individualizovaně, nikoli paušálně).

17. Mezi prvky, které indikují poskytování peněz v lichevním schématu, patří i povýtce formální posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. Z předložených listin však (viz bod (7)) plyne, že nebyly vůbec zohledněny v poměrech žalovaného relativně vysoké měsíční splátky úvěrů a pohled na žalovaným předloženou bilanci příjmů a výdajů ukazuje, že byla snad i záporná. Tyto údaje indikovaly, že měsíční bilance byla mimořádně napjatá a její kladná hodnota byla ohrožována nenadálými výdaji, které život přináší (například přechodný pokles příjmů a vzrůst výdajů při nemoci atd.). Rezervy nebyly dostačující. Splátky jsou rozloženy do týdenních splátek, ačkoli drtivá většina příjmů či dávek je vyplácena měsíčně.

18. Je pravděpodobné, že úvěrové zatížení bylo, přes opticky nízkou splátku, již od počátku neúměrné, neboť výdaje žalovaného byly podceněny. Žalobce těmto zjištěním u jednání soudu oponoval jen tak že uvedl, že úvěruschopnost byla posouzena řádně. Úvěrové zatížení, nepočítající mj. s potřebou tvorby rezerv na nečekané výdaje, je dlouhodobě neudržitelné beztoho, aniž by byl dán (a prověřen) předpoklad budoucího zvýšení bonity. Úvěr měl být přitom splácen celý rok. S přihlédnutím k dalším výdajům, které se mohou vyskytnout nečekaně (např. zdravotní stav či nečekané škody), neodpovídala navržená splátka bonitě žalovaného.

19. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008 /48/ o smlouvách o spotřebitelském (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8:„ Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; poslední znění § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. je přiléhavější než nynější text § 86 odst. 1 zákona [číslo]), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku 1964 a zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Samostatným důvodem neplatnosti by tak bylo neprokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle zákona č. 257/2016 Sb. (§ 86 a § 87), kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej rovněž anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). V každém případě však platí, že získané údaje o příjmech a výdajích je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad ani není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

20. Ve vztahu k posuzování úvěruschopnosti a ve vztahu k hrubému nepoměru plnění či výši úroků je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že žalobce jako [titul] v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen. Žalobce je však zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu.

21. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

22. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů (viz výše body (14 až 21)), že žalobce u soudu vymáhal pohledávku lichevní povahy, která zjevně využívá nezkušenost či lehkomyslnost dlužníka. Jde o úkon, který nelze považovat za platný.

23. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (nyní § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy je cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů [obec] národní banky„ Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: [webová adresa]), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem„ morální hazard“ na straně věřitele). Nelze rovněž zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je ve svém důsledku zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. 781, volební období 2010 -2013), které soud uvádí jen pro ilustraci (srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

24. Pokud případně věřitel vymáhající pohledávku vzniklou na základě lichevního schématu označuje takto vytvořenou pohledávku jako důsledek nemorálního a dobrým mravům odporujícího jednání dlužníka, kterému proto nelze přiznat soudní ochranu, pak jde o argumentaci, která zcela pomíjí zjevnou skutečnost, že tvrzená a vymáhaná pohledávka nevznikla v souladu s právem. Věřitel z lichevního schématu nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která je v současné době násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok.

25. Smluvní pokuty a sankce při prodlení u dlužníka s nízkou bonitou díky své výši nevedou k naplnění úvěrového vztahu (řádné splacení úvěru), ale naopak jeho naplnění brání, neboť to co dokáže dlužník zaplatit, pohltí tato plnění, jež mají mít podpůrnou povahu.

26. Smlouva, o níž žalobce opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti.

27. Žalovaný obdržel od žalobce 12.000 - Kč, které mimo částku 7.800 - Kč nevrátil. Žalobce má právo podle § 2991 občanského zákoníku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 4.200 - Kč, včetně úroku z prodlení daného § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb., za dobu od uplynutí přiměřené doby pro vrácení dluhu do zaplacení. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.)

28. Soud dále rozhodoval o náhradě nákladů řízení, o níž rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále„ o. s. ř, kdy žalovaný byl v řízení při porovnání míry úspěchů obou účastníků úspěšný, ale podle obsahu spisu mu náklady řízení nevznikly, a proto soud náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků. (výrok III.).

29. Lhůta k zaplacení byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř. <b>Poučení</b>