11 C 282/2023

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl soudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno - Malá Stranazastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D.sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený dne Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno 23 Anonymizováno o 298 990,72 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkynia) 95 896,31 Kč s úrokem z prodlení 8,5 % ročně z této částky od 3.12.2021 do zaplacení,b) 118 600,02 Kč s úrokem z prodlení 8,5 % ročně z této částky od 3.12.2021 do zaplacení,to vše do tří dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v části v níž žalobkyně žádala na žalovaném zaplacení částky:a) 23 067,71 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 405,62 Kč a dále s úrokem 5,4 % ročně z částky 117 164,02 Kč od 3. 12. 2021 do zaplacení, ab) 61 426,61 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 594,39 Kč a dále s úrokem 4,4 % ročně z částky 180 026,70 Kč od 3. 12. 2021 do zaplacení,jakož i v části, v níž žalobce žádal na žalovaném zaplacení úroků z prodlení nad rozsah úroků z prodlení přisouzených výrokem I. tohoto rozsudkuIII. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 20 667,78 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně do tří dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 27. 7. 2023 se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení: a) 118 964,02 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 377,96 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 405,62 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 118 964,02 Kč od 3. 12. 2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 5,40 % ročně z částky 117 164,02 Kč od 3. 12. 2021 do zaplacení a b) 180 026,70 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 540,41 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 594,39 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 180 026,70 Kč od 3. 12. 2021 do zaplacení s úrokem ve výši 4,40 % ročně z částky 180 026,70 Kč od 3. 12. 2021 do zaplacení, z titulu dluhu ze dvou smluv o spotřebitelském úvěru, na základě níž věřitel (, Anonymizováno, , Anonymizováno, a.s.) poskytl žalovanému částku a)150.000,-- Kč a 200 000,-- Kč, které nesplácel řádně, a dluží tak vedle nesplatné částky i úvěrový úrok. Žalobce, na nějž byl nárok postoupen, marně vyzval žalovaného k zaplacení žalované částky.

2. Soud věc projednal a rozhodl poté, co účastníky seznámil s právním názorem (číslo listu soudního spisu, dále „č.l.“ 80), z něhož následně vycházel.

3. Žalobce argumentoval (č.l. 88), že úvěruschopnost žalovaného posoudil věřitel řádně a náležitě posoudil všechny dostupné informace a to v případě obou úvěrů.

4. Žalobce trval na nařízení jednání (č.l. 86) a soud žalobce k jednání předvolal dne 7.5.2024 (doručenka na č.l. 111). Žalobce dne 27.5.2024 požádal o odročení jednání (č.l. 113) pro blíže nedoloženou kolizi spolupracující advokátky, která jej někdy substitučně zastupuje. Soud konstatuje, že žalobce je inkasní korporací s celostátní působností a jen u zdejšího soudu již mnoho let podává měsíčně desítky žalob. Musí tedy uzpůsobit své poměry tak, aby se mohla jednání účastnit. Při počtu projednávaných věcí soud nemůže podobným žádostem vyhovět, neboť by omezoval ostatní účastníky v jejich právech na projednání věci v přiměřené lhůtě; nařízené jednání nelze snadno nahradit jednáním jiným. Nadto projednávané věci mají obdobný průběh a žalobkyně u jednání prezentuje setrvalou argumentaci. Soud proto věc projednal a rozhodl bez přítomnosti žalobkyně. Soud k žádosti o odročení jednání nepřihlížel, neboť nebyla řádná a důvodná.Dokazováním soud zjistil tyto skutečnosti.

5. Právní předchůdce žalobce Unicredit Bank a.s. jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli a) dne 11.7.2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru (č.l. 20), na základě níž věřitel poskytl téhož dne žalovanému 150.000,-- Kč (k čemuž připočítal poplatek 1 500,-- Kč), s úrokem 5,4% ročně, při RPSN 5,84% s tím že žalovaný tuto částku vrátí v 84 měsíčních splátkách po 2.470,-- Kč, což žalovaný nečinil a zaplatil jen 54.103,69 Kč (vyjádření na č.l. 89) a uzavřeli též b) dne 16.5.2019 smlouvu o úvěru (č.l. 18), na základě níž věřitel poskytl téhož dne žalovanému 200.000,-- Kč (k jistině připočítal též údajně poskytnutou částku 1.500,-- Kč na poplatek a 40 623,-- Kč za pojištění), s úrokem 4,4% ročně, při RPSN 10,84% s tím že žalovaný tuto částku vrátí v 84 měsíčních splátkách po 3 355,-- Kč, což žalovaný nečinil a zaplatil jen částku 81 399,91 Kč (vyjádření na č.l. 90).

6. Žalobce vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti doložil tvrzením, že věřitel úvěruschopnost posoudil řádně, na základě veřejně dostupných informací, statistických dat a údajů sdělených žalovaným, což doložil jen: a) žádostí žalovaného o úvěr ze dne 10.7.2019 (č.l.87), kde byl uveden „prohlášený čistý měsíční příjem“ žalovaného ve výši 40.000,-- Kč a výdaje 16.000,-- Kč, včetně splátky dalšího úvěru ve výši 3 355,-- Kč. Bilance příjmů a výdajů uvedena není. Konkrétní příjmy a náklady věřitel nezkoumal vůbec, stejně jako způsob plnění dosavadních závazků. U druhého úvěru žalobce opět doložil opět jen: b) žádostí žalovaného o úvěr ze dne 16.5.2019 (č.l. 106) kde byl uveden „prohlášený čistý měsíční příjem“ žalovaného ve výši 40.000,-- Kč a výdaje 16.000,-- Kč. Bilance příjmů a výdajů uvedena není. Konkrétní příjmy a náklady věřitel nezkoumal vůbec, stejně jako způsob plnění dosavadních závazků.

7. Věřitel postoupil nárok na žalobce, což žalovanému oznámil (č.l. 72 a 75).Právní posouzení8. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku).

9. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (§ 86 odst. 2 cit. zákona).

10. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

11. Posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr nesmí být formální. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru, tzn., že závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. Žalobce nepředložil žádnou z listin, z níž by bylo možné čerpat údaje o skutečné výdajové situaci dlužníka. Žalobce především nepředložil bilanci konkrétně zjištěných příjmů a výdajů žalovaného a nedoložil, jak žalovaný splácel dosavadní dluhy, ačkoli zákon věřiteli výslovně ukládá postupovat „na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů“. Banka poskytla žalovanému úvěr, přičemž žalobce nebyl schopen doložit, zda banka vynaložila odbornou péči při posuzování toho, zda se žalovaný nechce dále zadlužit jen proto, aby splácel dosavadní závazky, což je vysoce rizikové dlužnické chování. Splátka pravděpodobně přes opticky malou výši neposkytovala dostatečné rezervy při výpadku příjmu či při nenadálých výdajích. Přitom žalovaný měl úvěr splácet několik let . Úvěr byl uzavřen na dálku, tedy s omezenou možností získat poznatky seznatelné při osobním jednání.

12. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8: „Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; 6), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle citovaného zákona, který je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). Dále platí, že získané údaje o příjmech a výdajích, opřené o konkrétní doložené informační zdroje, nutno vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

13. Pro posuzování úvěruschopnosti je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho počátků. Tato posuzovací schopnost je klíčovou dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižuje rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, jenž je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

14. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobce soudně vymáhal pohledávku z úvěru, který věřitel poskytl, aniž by doložil vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti (viz výše body [6 a 11]). Žalobce nepředložil vyhodnocení úvěruschopnosti prokazující vynaložení odborné péče. Žalovanému byl poskytnut úvěr, který měl splácet 7 let.

15. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (nyní § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy byla cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů České národní banky „Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů vynakládané státem na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem „morální hazard“ na straně věřitele). Nelze zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti těchto případů, je zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. , hodnota, , volební období 2010-2013; což soud uvádí jen pro ilustraci, srov. však např. nález Ústavního soudu z 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

16. Takový věřitel nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která byla vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok. Sluší se dodat, že smluvní pokuty a sankce při prodlení u dlužníka s nízkou bonitou díky své výši nevedou k naplnění úvěrového vztahu (řádné splacení úvěru), ale naopak jeho naplnění brání, neboť to co dokáže dlužník zaplatit, pohltí tato plnění, jež mají mít podpůrnou povahu.

17. Smlouva, o níž žalobce opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti. Vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.

18. Nutno dodat, že povaha výše konstatovaných důvodů neplatnosti neumožňuje soudu aprobovat takto uplatněnou pohledávku schválením smíru či vydáním rozsudku pro uznání.

19. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („ESD“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-, Anonymizováno, /, Anonymizováno, CA , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, v . , jméno FO, a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-, Anonymizováno, /, Anonymizováno, OPR , právnická osoba, . v. , Anonymizováno, , všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: https://curia.europa.eu): „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ (C-167/18). Tyto závěry je třeba respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR).

20. Závěrem soud konstatuje, že žalovaný obdržel od věřitele (který pohledávku podle § 1879 občanského zákoníku postoupil žalobci): a) částku 150.000,-- Kč, z níž vrátil jen 54.103,69 Kč a zbytek ve výši 95 896,31 Kč dluží, resp. b) částku 200.000,-- Kč, z níž vrátil jen 81 399,91 Kč a zbytek ve výši 118 600,09 Kč dluží a žalobce má právo na vydání bezdůvodného obohacení v uvedené výši, včetně úroku z prodlení daného § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb., za dobu od uplynutí přiměřené doby pro vrácení dluhu do zaplacení. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, tj. v rozdílu mezi částkami přisouzenými tímto výrokem a žalobou požadovanou jistinou a příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.).

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 20 667,78 Kč, přičemž tato částka představuje 43,48 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 71,74 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 28,26 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 11 960 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 298 990,72 Kč sestávající z částky 9 500 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 29 400 Kč ve výši 6 174 Kč.