11 C 302/2024

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 11.12.2025 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , Anonymizováno o 244 367,53 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 212 080,24 Kč, s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně za dobu od 24.4.2024 do zaplacení, to vše do patnácti dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž žalobkyně žádala na žalovaném zaplacení 32 287,09 Kč s úvěrovým úrokem 4,9 % ročně z částky 242 411,05 Kč za dobu od 3.8.2024 do zaplacení, a též s úvěrovým úrokem ve výši 6 457,48 Kč, jakož i v části, v níž žalobkyně žádala na žalovaném zaplacení úroků z prodlení nad rozsah úroků z prodlení přisouzených výrokem I. tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 32 842,53 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do patnácti dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 16.9.2024 se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení 244 367,53 Kč s úrokem 4,9 % ročně z částky 242 411,05 Kč za dobu od 3.8.2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 242 411,05 Kč ve výši 14,75 % ročně za dobu od 3.8.2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 457,48 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 7 284,81 Kč, to vše z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené na dálku, na základě níž žalobkyně jako věřitel poskytla žalovanému 49.500,-- Kč, kterou nesplácel řádně, a dluží ji. Žalobkyně, marně vyzvala žalovaného k zaplacení žalované částky.

2. Soud věc projednal a rozhodl poté, co účastníky seznámil s právním názorem dne 8.4 a 15.7.2025 (číslo listu soudního spisu, dále „č.l.“ 22 a 60).

3. Žalobkyně argumentovala (č.l. 34), že úvěruschopnost žalovaného posoudila řádně a náležitě posoudila všechny dostupné informace.Soud zjistil tyto skutečnosti.

4. Žalobkyně jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli dne 25.11.2021 smlouvu o vedení účtu (číslo listu soudního spisu, dále „č.l.“ 12) Smlouvu o úvěru na základě níž žalobkyně poskytla téhož dne žalovanému 300 000 Kč, s úrokem 4,9% ročně, při RPSN 5,06%, který měl být splácen 96 splátkami po 3 817 Kč měsíčně (a k tomu pojištění 300 Kč). Žalovaný nesplácel řádně, mimo částky 87.919,76 Kč (č.l. 33) a dluh nevrátil ani po předžalobní výzvě (č.l. 18).

5. Žalobkyně vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti doložila tvrzením, že úvěruschopnost posoudila řádně (č.l. 30). Žalobkyně při posuzování příjmů vycházela z tvrzení žalovaného (č.l. 37), tedy z průměrného čistého příjmu ve výši 23 306 Kč, doloženého potvrzením zaměstnavatele (č.l. 35) a z výdajů v měsíční výši 3 500 Kč, a dosavadních splátek ve výši 5 025 Kč, které měly být konsolidovány, neboť úvěr byl poskytnut na konsolidaci dluhu žalovaného u jiné banky v totožné výši. Nyní měl splácet 3 817 Kč a platit 300 Kč pojistného (č.l. 12). Banka zjistila, že žalovanému bylo před poskytnutím předmětného úvěru zamítnuto poskytnutí dvou úvěrů (č.l. 40).Po právní stránce soud věc posoudil takto.

6. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku).

7. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. (§ 86 odst. 2 cit. zákona).

8. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

9. Posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr nemůže být jen formální. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. Žalobkyně však na prověřování způsobu, jímž žalovaný plní dosavadní závazky rezignovala. Spojila se s tím, že žalovaný bude schopen žít po dobu 8 let s prostředky do 650 Kč za den, z nichž měl platit veškeré náklady na život, tedy bydlení, stravu, dopravu, ošacení, komunikační potřeby a tvořit z této částky rezervy na nenadálé výdaje a nenadálé výpadky příjmů.

10. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8: „Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; 6), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle citovaného zákona, kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). Vždy platí, že získané údaje o příjmech a výdajích, opřené o konkrétní doložené informační zdroje, je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

11. Pro posuzování úvěruschopnosti je k dispozici metodika ČNB, která je dlouhodobě publikovaná a volně dostupná na jejích internetových stránkách. Soud předpokládá, že věřitel jako profesionální poskytovatel úvěrů je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

12. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobkyně u soudu vymáhala pohledávku z úvěru, který věřitel poskytl, aniž by doložila vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti (viz výše body [5 a REF _Ref132294164 \r \h \* MERGEFORMAT 9]). Žalobkyně nepředložila konkrétní vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného. Nebylo prověřováno, jak žalovaný plní dosavadní závazky. Smlouva je neplatným jednáním pro nesplnění předsmluvní povinnosti. Rezignuje-li věřitel na své povinnosti při uzavírání smlouvy, nemůže očekávat soudní ochranu takto tvrzeného a prokazovaného závazku.

13. Žalovaný po určitou dobu splátky platil, ale nešlo ani o čtvrtinu doby, na ní byl úvěr sjednán (23 splátek ku 96 sjednaným), což nelze brát za potvrzení řádného posouzení úvěruschopnosti. Posouzení úvěruschopnosti je prováděno tak, aby pokrylo celou splátkovou dobu. Vedle doby a způsobu splácení by rovněž bylo třeba přihlížet ke zdroji splátek, resp. nesplácí-li dlužník za cenu dalšího zadlužení. Soud však tuto souvislost konkrétně nezkoumal, neboť žalobkyně nedostála základním požadavkům na vynaložení odborné péče popsaným přímo v § 86 ZSÚ. Proto ani soud nezkoumal, k čemu žalovaný užil dalších 200 000 Kč, které získal od žalobkyně z dalšího úvěru z 26.4.2022. Soud nevylučuje, že pokud dlužník přestane úvěr splácet poté, co jej dlouhou dobu řádně a včas splácel, může tento fakt překlenout dílčí nedostatky ve vynaložení odborné péči při posuzování úvěruschopnosti. Výše uvedené skutkové okolnosti však takový závěr vylučují.

14. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (nyní § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut za situace relativně nízké ceny peněz (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů České národní banky „Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem „morální hazard“ na straně věřitele). Nelze opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je ve svém důsledku zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. ilustrativně důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. 781, volební období 2010-2013; srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

15. Věřitel nebale zkoumající návratnost úvěru nemůže účinně požadovat soudní ochranu poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která byla násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok.

16. Smlouva, o níž žalobkyně opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty, které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti.

17. Vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.

18. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („ESD“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci , jméno FO, a další anebo rozsudek ze dne , právnická osoba, , všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: https://curia.europa.eu): „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu“ (C-167/18). Tyto závěry nutno respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR).

19. Nutno dodat, že povaha výše konstatovaných důvodů neplatnosti z důvodů rozporu se zákonem a ústavním pořádkem, neumožňovala soudu aprobovat takto uplatněnou pohledávku schválením smíru či vydáním rozsudku pro uznání. Proto soud dříve vydaným usnesením smír neschválil.

20. Závěrem soud konstatuje, že žalovaný obdržel od žalobkyně jako věřitele 300 000 Kč, z nichž vrátil jen 87 919,76 Kč a rozdíl ve výši 212 080,24 Kč žalovaný dluží. Žalobkyně má právo podle § 2991 občanského zákoníku na vydání bezdůvodného obohacení v této výši, včetně úroku z prodlení daného § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb., za dobu od uplynutí přiměřené doby pro vrácení dluhu do zaplacení. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, tj. v rozdílu mezi částkami přisouzenými tímto výrokem a žalobou požadovaným příslušenstvím, zejména úvěrovými úroky a části jistiny upínajícími se na neplatnou smlouvu žalobu zamítl (výrok II.).

21. Podklady pro posouzení aktuální schopnosti žalovaného splácet své závazky nebyly poskytnuty. Užití speciální hmotněprávní úpravy zákona o spotřebitelském úvěru ve vztahu ke schopnostem žalovaného splácet na základě listin založených ve spise objektivně není v této věci možné; žalovaný. Žalovaný nic k této aktuální schopnosti nesdělil, ačkoli o řízení byl informován. Soud proto tedy postupoval podle obecné soukromoprávní úpravy o bezdůvodném obohacení, přičemž lhůtu k plnění stanovil podle procesní úpravy. V projednávané věci přiměřená doba k vrácení bezdůvodného obohacení plyne nejpozději od okamžiku zesplatnění, kdy byl žalovaný informován žalobkyní o tvrzené výši dluhu, tedy od 23.4.2024 (č.l. 17 p.v.).

22. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, (dále „o. s. ř.“), kdy žalobkyně měla ve věci celkový úspěch ze 73,6 % a má proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně vynaložila náklady na soudní poplatek ve výši 9 775 Kč a nákladů právního zastoupení. Tyto náklady tvoří odměna advokáta 9 300 Kč za jeden úkon právní služby v sazbě dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „advokátní tarif“), přičemž byly účelně vykonány 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu tj. 3 krát 9.300,-- Kč a paušální náhrada hotových výdajů za tyto tři úkony pak činí dle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu 3 krát 300,-- Kč, tj. celkem 28.800,-- Kč. K tomu je třeba připočítat podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. 21% DPH a zaplacený soudní poplatek, což činí celkem 44.623 Kč, z čehož 73,6% činí 32 842,53 Kč, které je žalovaný podle § 149 o. s. ř. povinen zaplatit k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III.).

23. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.