11 C 306/2024

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 7.5.2025 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta . sídlem Adresa advokáta proti žalovanému Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o 48 894,01 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 19 000 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z této částky od 23.4.2024 do zaplacení, to vše do patnácti dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž žalobkyně žádala na žalovaném zaplacení 29 894,01 Kč s kapitalizovaným úrokem 1 140,69 Kč, a s úrokem ve výši 8% ročně z částky 20 495,54 Kč od 23.4.2024 do zaplacení, jakož i v části, v níž žalobkyně žádala na žalovaném zaplacení úroků z prodlení nad rozsah úroků z prodlení přisouzených výrokem I. tohoto rozsudkuIII. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 5. 10. 2023 se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení 48 894,01 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení 2 262,98 Kč, s kapitalizovaným úrokem 1 140,69 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z částky 21 464,71 Kč od 23.4.2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 8% ročně z částky 20 495,54 Kč od 23.4.2024 do zaplacení, to vše na základě smlouvy o úvěru, kterou žalovaný uzavřel dne 9. 12. 2022 s věřitelem (, právnická osoba, .), a na základě níž věřitel poskytl žalované částku 22 000 Kč, na níž žalovaný zaplatil 3 000 Kč. Věřitel postoupil pohledávku žalobkyni, jíž žalovaný přes výzvu již ničeho nezaplatil.

2. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek § 115a občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále „o. s. ř.“, poté, co byl vydaný elektronický platební rozkaz zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit žalované. Soud účastníkům tento postup podle § 101 odst. 4 o. s. ř., i na základě postoje žalobkyně, navrhl a současně sdělil právní názor (číslo listu soudního spisu, dále „č.l.“ 17), z něhož následně v tomto rozhodnutí vycházel.

3. Žalobkyně stručně shrnuto uvedla (č.l. 2 až 4 p.v. a č.l. 21 až 33), že věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalované na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, které ověřil podle vyžádaných dokladů (pracovní smlouva, potvrzení od zaměstnavatele), a nahlédnutím do veřejných registrů, přičemž věřitel neměl důvod pochybovat o údajích poskytnutých žalovanou. Žalovaný uvedl výši svého příjmu ze zaměstnání v částce 33 845 Kč a výši svých měsíčních výdajů v částce 5 360 Kč (500 Kč měly činit blíže nepopsané splátky), které byly zkoumány z výpisů z bankovního účtu. S ohledem na výši požadovaného úvěru dospěl věřitel k názoru, že schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr s měsíční splátkou 2 921 Kč je dostatečná.Soud ze spisu zjistil tyto skutečnosti.

4. Věřitel (, právnická osoba, .) poskytl žalovanému dne 9. 12. 2022 částku 22 000 Kč (č.l. 2 p.v., na níž žalovaný zaplatil hned 10.12.2022 3 000 Kč (č.l. 3). Věřitel a žalovaný totiž uzavřeli dne 9. 12. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru (č.l. 10), na základě níž věřitel poskytl žalovanému 22 000 Kč s tím, že mu žalovaný ve 14 měsíčních splátkách po 2 921 Kč zaplatí celkem 40 894 Kč, tj. navýšení o 18 894 Kč, tedy o 85,8 %, což představuje navýšení 73,61 % ročně (vynásobením podílem 12 měsíců v roce ku 14 měsícům splácení), při uváděné RPSN 272,44% (č.l. 10 p.v.). Při ověřování úvěruschopnosti žalovaného (č.l. 25) věřitel uvažoval čistý měsíční příjem ve výši 33 845 Kč, přičemž vycházel z pracovní smlouvy a potvrzení o příjmu. Z potvrzení o výši příjmu vyplývá, že byl vyplácen „na ruku“ (takto), přičemž žalobkyně současně uvedla, že výdaje byly zkoumány z bankovního účtu, který předložen nebyl. Náklady měly čini 5.360,-- Kč měsíčně, z čehož 500 Kč měla činit blíže neoznačená splátka . Použitelný příjem tak měl být 28 485 Kč, z nějž bylo třeba platit měsíční splátku téměř 2 921 Kč. Žalobce nedoložil, jak konkrétně byla úvěruschopnost věřitelem vyhodnocena. Nedoložil rovněž, zda a jak zkoumal způsob, jímž žalovaný splácí dosavadní závazky; na žalované bylo přitom splnění jiného závazku vymáháno exekučně. Dluh žalovaný nesplnil a věřitel pohledávku postoupil žalobkyni, což žalovanému oznámil.Právní posouzení5. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku).

6. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 cit. zákona).

7. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

8. Protiprávního jednání v podobě přečinu lichvy se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní (§ 218 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb.).

9. Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (§ 1796 občanského zákoníku).

10. K občanskoprávní skutkové podstatě lichvy nemůže být k dispozici ustálená judikatura, neboť zákon platí relativně krátkou dobu. Současně si je soud rovněž vědom, že uplatňování občanského a trestního práva má v zásadě autonomní povahu. Avšak s ohledem na princip harmonie soudních rozhodnutí a souladnosti individuálních aktů veřejné moci nelze judikaturu obou tradičních právních odvětví navzájem zcela přehlížet. Jednání, které trestní právo (kteréžto je krajní právním prostředkem), zapovídá, tedy je kvalifikuje jako protiprávní, stěží může právo soukromé aprobovat (pozn. opačně to neplatí – soukromoprávní protiprávnost s ohledem na subsidiaritu trestní represe nezakládá bez dalšího trestní protiprávnost). Platí-li v trestním právu, že při posuzování zákonného znaku poměru plnění je vedle výše úroku třeba přihlížet i k zajištění a k ostatním akcesorickým závazkům (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 3 Tdo 1131/2014, 8 Tdo 560/2013 či 3 Tdo 834/2014 dostupná na: www.nsoud.cz), pak toto posouzení není v civilním řízení zcela bez významu (srov. podobně kupř. rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn.: , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, /2001, 30 , Anonymizováno, , Anonymizováno, ,, Anonymizováno, , Anonymizováno, ).

11. Věřitel vyplatil žalované 22 000 Kč, s tím, že mu žalovaný do 14 měsíců vrátí tuto částku navýšenou o 86 %, tj. navýšení o 74 % ročně (viz výše bod [5]). Protože žalovaný údajně vrátil věřitelce 3 000 Kč druhý den po poskytnutí 22 000 Kč, je otázkou, zda ve skutečnosti nebylo poskytnuto jen 19 000 Kč, což by právě uvedenou kalkulaci zvýraznilo k ještě většímu hrubému nepoměru plnění.

12. Soud konstatuje, že žalobkyně uplatnila u soudu pohledávku ze smlouvy lichevní povahy (viz výše bod [10]). To vše bez přiměřené vazby na cenu peněz na mezibankovním trhu. Navýšení požadovaných plnění se jeví neúměrným, byť by byla zohledněna doba trvání vztahu a výše jistiny, či způsob kontraktace, což jsou obecně faktory zvyšující faktickou cenu peněz, z důvodu rizikovosti a uplatnění fixních transakčních nákladů. I tyto faktory totiž musí být dány individualizovaně, nikoli paušálně.

13. Mezi prvky, které indikují poskytování peněz v lichevním schématu, patří i povýtce formální posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. Žalobkyně nepředložila žádnou z listin (viz výše bod [5]), z níž by bylo možné čerpat ověřené údaje o výdajové situaci dlužníka. Opticky nízká splátka byla patrně neúnosná.

14. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8: „Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; 6), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 145/2010 Sb. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče posouzení úvěruschopnosti žalované dle zákona č. 145/2010 Sb., kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). V každém případě však platí, že získané údaje o příjmech a výdajích, opřené o konkrétní doložené informační zdroje, je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad ani není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

15. Ve vztahu k posuzování úvěruschopnosti a ve vztahu k hrubému nepoměru plnění či výši úroků je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

16. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobkyně u soudu vymáhala pohledávku z úvěru, který věřitel poskytl, aniž by doložil vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti (viz výše body [5 a 13]). Věřitel kalkuloval s nedoloženými náklady. Žalobkyně nepředložila žádnou z listin, o něž se nákladová bilance opírá, ačkoli lze rychle, snadno a levně pořídit elektronickou kopii jakékoli listiny, které pak jsou standardní součástí úvěrové dokumentace. Není rovněž zřejmé, jak věřitel prověřoval, zda se žalovaný nechce nově zadlužit jen proto, aby splatil předchozí dluh, který zmínila a který již byl vymáhán exekučně, což je, při absenci dalších skutečností, indikace vysoce rizikového dlužnického chování, na nějž musí zareagovat každý věřitel vynakládající odbornou péči při posuzování úvěruschopnosti. Žalobkyně nepředložila vyhodnocení úvěruschopnosti žalované opřené o konkrétní informační zdroje. Úvěrová smlouva je neplatným úkonem.K neplatnosti právního jednání17. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů (viz výše body [11 až REF _Ref106175652 \r \h 16]), že žalobkyně soudně vymáhá pohledávku lichevní povahy, která zjevně využívá nezkušenost a též lehkomyslnost dlužníka, a vymáhá pohledávku z úvěru, u něhož nedoložila vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Jde o úkon, který nelze považovat za platný.

18. Sankci neplatnosti právního jednání nelze užít mechanicky, bez zvážení sledovaného účelu (srov. i § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy byla cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů České národní banky „Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem „morální hazard“ na straně věřitele). Nelze rovněž zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je ve svém důsledku zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. 781, volební období 2010-2013), které soud uvádí jen pro ilustraci (srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

19. Věřitel z lichevního schématu nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která je v současné době násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok. Ani smluvní pokuty a sankce při prodlení u dlužníka s nízkou bonitou díky své výši nevedou k naplnění úvěrového vztahu (řádné splacení úvěru), ale naopak jeho naplnění brání, neboť to, co dokáže dlužník zaplatit, pohltí tato plnění, jež mají mít podpůrnou povahu.

20. Smlouva, o níž žalobkyně opírá svůj nárok, je neplatná podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti.

21. Vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.Závěr22. Žalovaný obdržel od věřitele 22 000 Kč, z nichž obratem vrátil 3 000 Kč a stále tak dluží 19 000 Kč. Žalobkyně má právo podle § 2991 občanského zákoníku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 19 000 Kč, včetně úroku z prodlení daného § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb., za dobu od uplynutí přiměřené doby pro vrácení dluhu do zaplacení. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, tj. v rozdílu mezi částkami přisouzenými tímto výrokem a částkami žalobou požadovanými, včetně dalších položek komplexního úvěrového vztahu (viz body [1 a REF _Ref106175734 \r \h \* MERGEFORMAT 20] a též § 3 nař. vl. 351/2013 Sb.), žalobu zamítl (výrok II.).

23. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále „o. s. ř.“, kdy žalované, která měla v řízení větší úspěch, náklady řízení nevznikly, a soud proto rozhodl, že žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

24. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.