11 C 317/2022

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 2.3.2023 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , obec a číslo - část obce , zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované ulice a číslo , PSČ , část obce , o 95 427 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 84 599,18 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z této částky za dobu od 11.12.2019 do zaplacení, to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 800 Kč měsíčně, splatných k poslednímu dni v měsíci, pod ztrátou výhody splátek v případě prodlení s kteroukoli splátkou, počínaje měsícem následujícím poté, co tento rozsudek nabude právní moci s tím, že počínaje měsícem následujícím po splacení náhrady nákladů řízení dle výroku III. tohoto rozsudku, bude činit výše měsíční splátky 3 500 Kč.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž žalobce žádal na žalované zaplacení 10 827,82 Kč, úroku ve výši 6 522,05 Kč od 11.12.2019 do 15.1.2020, úroku z úvěru ve výši 11,9 % ročně z částky 95 427 Kč od 16.1.2020 do zaplacení, jakož i v části, v níž žalobce žádal na žalované zaplacení úroků z prodlení nad rozsah úroků z prodlení přisouzených výrokem I. tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 15 344,44 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 400 Kč, splatných k poslednímu dni v měsíci, pod ztrátou výhody splátek v případě prodlení s kteroukoli splátkou, počínaje měsícem následujícím poté, co tento rozsudek nabude právní moci s tím, že od 1.10.2023 bude činit výše měsíční splátky 2 700 Kč.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 24. 4. 2020 se žalobce u místně nepříslušného soudu domáhal na žalovaném zaplacení 95 427 Kč, úroku ve výši 6 522,05 Kč od 11.12.2019 do 15.1.2020, úroku z prodlení ve výši 150,37 Kč od 11.12.2019 do 15.1.2020, úroku z úvěru ve výši 11,9 % ročně z částky 95 427 Kč od 16.1.2020 do zaplacení, jakož i úrok z prodlení z částky 95 427 Kč od 16.1.2020 do zaplacení ve výši 10 % ročně, z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené na dálku, na základě níž věřitel ([anonymizováno] bank) poskytl žalovanému částku 100 000 - Kč, které nesplácel řádně, a dluží tak vedle této jistiny i úvěrový úrok. Žalobce, na nějž byl nárok postoupen, marně vyzval žalovaného k zaplacení žalované částky.

2. Soud věc projednal a rozhodl při jednání, před nímž účastníky seznámil s právním názorem (číslo listu soudního spisu, dále„ č.l.“ 67), z něhož následně vycházel; žalobce se z tohoto jednání omluvil (č.l. 70)

3. Žalobce argumentoval (č.l. 72), že úvěruschopnost žalovaného posoudil řádně a náležitě posoudil všechny dostupné informace. Žalovaný na úvěr zaplatil celkem 15.400,82 Kč. Ze spisu soud zjistil tyto skutečnosti.

4. Žalobce jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli dne 11.6.2018 smlouvu o úvěru (č.l. 52 a 65), na základě níž žalobce poskytl téhož dne žalované [číslo] - Kč, s úrokem 11,9% ročně, při RPSN 12. 55% s tím že žalovaný tuto částku vrátí ve 120 měsíčních splátkách po 1.428,93 Kč, což žalovaná nečinila řádně a zaplatila jen 15.400,82 Kč (č.l. 72 a č.l. 59-62)

5. Žalobce vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti doložil tvrzením, že věřitel úvěruschopnost posoudil řádně (č.l. 72), na základě veřejně dostupných informací, statistických dat a údajů sdělených žalovanou. K žalovanému nezjistil negativní informace (č.l. 74 a 162). Vycházel z průměrných příjmů na jím vedeném účtu ve výši 37.182 - Kč. Zda zohledňoval existující závazky žalované není z těchto informací zřejmé.

6. Věřitel postoupil nárok na žalobce (č.l. 146), což žalovanému oznámil (č.l. 63). Právní posouzení 7. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku).

8. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. (§ 86 odst. 2 cit. zákona).

9. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

10. Posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr nemůže být jen formální. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. Žalobce nepředložil ani žádnou z listin, z níž by bylo možné čerpat údaje o výdajové situaci dlužníka a naopak předložil listiny, z nichž plynulo, že žalovaný běžně doplňuje své příjmy četnými krátkodobými nebankovními půjčkami a jeho výdaje jsou tvořeny mj. četnými platbami různým subjektům zabývajícím se sázkami. Žalobce především nepředložil bilanci příjmů a výdajů žalovaného.

11. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8:„ Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; 6), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle citovaného zákona, kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). V každém případě však platí, že získané údaje o příjmech a výdajích, opřené o konkrétní doložené informační zdroje, je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad ani není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

12. Ve vztahu k posuzování úvěruschopnosti je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

13. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobce u soudu vymáhal pohledávku z úvěru, který věřitel poskytl, aniž by doložil vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti (viz výše body (5 a 12)). Žalobce nepředložil konkrétní vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného, který měl úvěr splácet 10 let. Není zřejmé, zda a jak bylo prověřováno, zda se žalovaný nechce nově zadlužit jen proto, aby splatil stávající dluhy, což je vysoce rizikové dlužnické chování. Smlouva je neplatným úkonem pro nesplnění předsmluvní povinnosti.

14. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (nyní § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy byla cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů [obec] národní banky„ Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem„ morální hazard“ na straně věřitele). Nelze rovněž zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je ve svém důsledku zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. 781, volební období 2010 -2013), které soud uvádí jen pro ilustraci, srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

15. Takový věřitel nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která byla násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok. Sluší se dodat, že smluvní pokuty a sankce při prodlení u dlužníka s nízkou bonitou díky své výši nevedou k naplnění úvěrového vztahu (řádné splacení úvěru), ale naopak jeho naplnění brání, neboť to co dokáže dlužník zaplatit, pohltí tato plnění, jež mají mít podpůrnou povahu.

16. Smlouva, o níž žalobce opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti. Vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.

17. Nutno dodat, že povaha výše konstatovaných důvodů neplatnosti neumožňuje soudu aprobovat takto uplatněnou pohledávku schválením smíru či vydáním rozsudku pro uznání.

18. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („ ESD“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . GK, všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: https://curia.europa.eu):„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ (C [číslo]). Tyto závěry je třeba respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR).

19. Závěrem soud konstatuje, že žalovaný, který pohledávku podle § 1879 občanského zákoníku postoupil žalobci, obdržel od věřitele částku 100.000 - Kč, z níž vrátil jen 15 400,82 Kč a zbytek ve výši 84.599,18 Kč dluží. Žalobce má právo podle § 2991 občanského zákoníku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 84.599,18 Kč, včetně úroku z prodlení daného § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb., za dobu od uplynutí přiměřené doby pro vrácení dluhu do zaplacení. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, tj. v rozdílu mezi částkami přisouzenými tímto výrokem a žalobou požadovanou jistinou a příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.).

20. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, (dále„ o. s. ř.“), kdy žalobce měl ve věci celkový úspěch ze 77,3 % a má proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce vynaložil náklady na soudní poplatek ve výši 3.818 - Kč a nákladů právního zastoupení. Tyto náklady tvoří odměna advokáta 4.940 - Kč za jeden úkon právní služby v sazbě dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ advokátní tarif“), přičemž byly účelně vykonány 2 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (příprava s převzetím věci, podání žaloby) a jeden úkon za nějž náleží odměna v poloviční sazbě dle § 11 odst. 2 advokátního tarifu (předžalobní výzva), tj. 2,5 krát 4.940 - Kč, tedy 12.350 - Kč, a paušální náhrada hotových výdajů za tyto tři úkony pak činí dle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu 3 krát 300 - Kč, tj. celkem 13.250 - Kč.. K tomu je třeba připočítat podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. 21% DPH ve výši 2.782,50 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 3.818 - Kč, což činí celkem 19.850,50 Kč, z čehož 77,3% činí 15.533,44 Kč, které je žalovaný podle § 149 o. s. ř. povinen zaplatit k rukám právního zástupce žalobce (výrok III.).

21. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že plnění rozvrhl do splátek přiměřených majetkové situaci žalované a jejímu očekávanému vývoji (viz též § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru). Předpokládaná délka splácení je výrazně kratší, než byla délka splácení původního úvěru, přičemž tento ukazatel odrážel reálné majetkové možnosti žalované, s nimiž byl věřitel srozuměn. Upřednostnění splácení nákladů řízení je dáno jejich funkcí.