11 C 326/2021

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 1. 7.2022 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , obec , zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa žalované proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa , obec , zastoupena ustanovenou advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o vyklizení bytu,

I. Žalovaná je povinna vyklidit bytovou jednotku [číslo] nacházející se v budově [adresa], bytový dům, v části obce Chrudim III, která stojí na pozemku parc. č. st. [číslo] a parc. č. st. [číslo] v kat. území [obec], přičemž bytová jednotka [číslo] o velikosti 1+2 na adrese [adresa], ulice [ulice] v [část obce] se skládá ze 2 pokojů o podlahové ploše (jednotlivě) 20,2 m2 , 15,35 m2, kuchyně o výměře 10,47 m2, předsíně, WC, koupelny, komory, příslušenství bytu umístěného mimo byt – sklep, a to do 6 měsíců poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů soudního řízení, k rukám právního zástupce žalobce ve výši 13.253 - Kč, v pravidelných měsíčních splátkách po 500 - Kč, počínaje měsícem následujícím poté, co tento rozsudek nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek v případě prodlení s kteroukoli splátkou.

III. Ustanovené zástupkyni žalované, Mgr. [jméno] [příjmení] advokátce se sídlem v [obec] se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 6.534 - Kč, kterážto částka bude vyplacena z účtu Okresního soudu v Chrudimi po právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou dne 24. 11. 2021 domáhal na žalované vyklizení jím vlastněné bytové jednotky [číslo] nacházející se v budově [adresa], bytový dům, v části obce Chrudim III, která stojí na pozemku parc. č. st. [číslo] a parc. č. st. [číslo] v kat. území [obec], přičemž bytová jednotka [číslo] o velikosti 1+2 na adrese [adresa], ulice [ulice] v [část obce] se skládá ze 2 pokojů o podlahové ploše (jednotlivě) 20,2 m2 , 15,35 m2, kuchyně o výměře 10,47 m2, předsíně, WC, koupelny, komory, příslušenství bytu umístěného mimo byt – sklepa (dále jen„ byt“), a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Uvedl, že žalovaná byt užívala na základě nájemní smlouvy uzavřené na dobu určitou od 1.1. do 31.12.2020, která byla uzavřena v podobě vylučující automatické prodlužování doby trvání; nájemní vztah skončil k 31.12.2020 a žalovaná měla podle smlouvy povinnost byt bezdokladně ke dni zániku nájmu vyklidit a předat žalobci, což neučinila ani na písemnou výzvu z 12.8.2021.

2. Žalovaná se na výzvu k žalobě nevyjádřila, ale dostavila se k jednání dne 13.1.2022 (číslo listu soudního spisu, dále„ č.l.“ 15), kdy mj. uvedla, že nebyla schopna se vyjádřit písemně, na advokáta nemá a požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů.

3. Ustanovená zástupkyně žalované se k žalobě vyjádřila (č.l. 24) s tím, že žalovaná si je vědoma, že byt užívá bez právního důvodu, neboť po skončení poslední nájemní smlouvy s ní žalobce novou nájemní smlouvu neuzavřel, neboť nehradila nájemné, když na to její příjmy nestačily, čehož si byla vědoma již při uzavření nájemní smlouvy, v níž žalobce nájemné zvýšil. Žalovaná si byla vědoma, že nebude schopna finančním podmínkám nájemní smlouvy dostát, a proto hned v lednu 2020 podala odboru správy majetku města Chrudim žádost o přidělení městského bytu, která byla zamítnuta a do pořadníku uchazečů nebyla žalovaná zařazena. Stejně bylo městem Chrudim rozhodnuto o dalších třech žádostech žalované o přidělení městského bytu, které žalovaná podala v měsících únor, březen, duben a teprve na základě žádosti z května roku 2020 bylo žalované vyhověno a byla zařazena do seznamu uchazečů o městský byt. V říjnu roku 2020 byl žalované nabídnut k převzetí byt [číslo] v [ulice] ulici [adresa], avšak vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu zcela nevhodně umístěný – 4. patro bez výtahu, proto jej musela žalovaná odmítnout. Žalovaná pro nedostatek finančních prostředků neuhradila žalobci plně nájem za měsíce listopad a prosinec 2020. Přestože žalovaná žalobce požádala o obnovení nájemní smlouvy k bytu na rok 2021, nebylo jí vyhověno pro existující dluh na nájemném z měsíců listopad a prosinec 2020.

4. Žalovaná dále uvedla, že si je vědoma, že její nájemní vztah k předmětnému bytu skončil dnem 31.12.2020. Žalovaná se ne vlastní vinou dostala do velmi svízelné životní situace, kdy jí její příjem neumožňuje zajistit si důstojné bydlení ve stáří. Na nájemné není oprávněna vzhledem k tomu, že nemá platnou nájemní smlouvu, čerpat příspěvek na bydlení, její zdravotní stav jí neumožnil převzít do užívání byt, který jí byl městem Chrudim přidělen. Žalovaná tedy v současné době čeká na přidělení bytu vhodnějšího, což představuje již mnoho měsíců čekání, a další se dají očekávat. Žalovaná si je vědoma, že aktuálně užívá předmětný byt bez právního důvodu, a že žaloba o vyklizení je podaná důvodně. Žalovaná se však domnívá, že je na místě odmítnout ochranu vlastnického práva žalobce, realizovaného žalobou na vyklizení bytu, neboť je v tomto případě v rozporu s dobrými mravy. Je vhodné zmírnit dopad výkonu žalobcova práva určením delší než zákonné lhůty k vyklizení dle § 160 odst. 1 věta druhá o.s.ř. Aktuálně žalovaná nemá kam přemístit věci z bytu, nemá k dispozici žádný prostor, ve kterém by mohla být do doby obstarání jiného adekvátního bydlení, dovoluje si proto z těchto mimořádných důvodů požadovat, aby lhůta pro vyklizení bytu, bude-li žalobě vyhověno, byla vázána na přidělení městského bytu městem Chrudim.

5. Žalovaná rovněž uvedla (č.l. 15) zpočátku s pomocí rodiny a brigádní práce byla schopna nájem hradit, ale nyní ví a uznává, že má dluh. Od ledna do října 2020 tak nájem zaplatila, od listopadu do prosince 2020 nebyl hrazen vůbec. Od ledna 2021 hradila půlku. Situaci chtěla řešit tím, že požádala o městský byt, město jí v říjnu 2020 nabídlo byt na ulici [ulice] v domě, který je nejhorší ve městě, z 16 bytů jich 15 obývají Romové a onen 16. byt, který jí byl nabídnut, je až v nejhornějším patře. Tento byt nemohla přijmout a i osoba, která za město byt nabídla k prohlédnutí, jí sdělila, že to je hrozný byt a že by do toho nešla. Žalovaná neví, jak situaci řešit, spokojila by se s bytem 1 + kk, ale takový byt nenašla.

6. Žalobce replikoval (č.l. 38), že jakákoli tvrzení žalované ohledně nemožnosti předmětný byt vyklidit jsou zcela účelová. Reálné možnosti žalované k přestěhování, kterých však stále nevyužívá, bylo a je hned několik a není proto racionálně ani morálně odůvodnitelné uložit žalované povinnost byt vyklidit, avšak pod podmínkou zajištění náhradního ubytování, přístřešku apod. ze strany žalobce. To vše za situace, kdy byla žalovaná soudem poučena o protiprávním užívání bytu a byl jí ustanoven právní zástupce. Žalobce nesouhlasil s vazbou doby vyklizení nemovitosti na přidělení městského bytu, jelikož žalovaná neplní své povinnosti související s nájmem dlouhodobě, nehledá si dostatečně jiné bydlení a proces přidělení městského bytu je časově náročný proces, který žalovaná navíc maří svým odmítáním nabídek. Průběžným průzkumem trhu s nabídkami pronájmu bytů v domech s výtahem či bez výtahu, ale v nízkých patrech, pak žalobce nachází byty v relevantní oblasti s měsíčním nájmem v [obec] ve výši 9.500 Kč včetně energií, s měsíčním nájmem v [obec] ve výši 8.000 Kč + energie, s měsíčním nájmem v [obec] ve výši 8.000 Kč + energie (zálohy na plyn a el. 1.200 Kč, voda 1m3 cca 90 Kč, popelnice 200 Kč/rok), s měsíčním nájmem v [obec] ve výši 7.700 Kč + 1.200 Kč záloha na služby + elektřina, s měsíčním nájmem v [obec] ve výši 8.500 Kč + 2.000 Kč záloha na energie. Důchod má žalovaná vyšší, než činí měsíční úhrady za takovéto bydlení. Jelikož se žalovaná snaží tvrdit omezující zdravotní problémy, žalobce namátkovým dotazem u„ Domova seniorů [obec]“, [příjmení] a sociální centrum pro seniory o.p.s., zjistil, že má volnou kapacitu. Dalšími dotazy žalobce zjistil, že se volná místa objevují nepravidelně, avšak nikoli jen zřídkakdy, i v jiných domovech důchodců v Pardubickém kraji; nezbytné úhrady na ubytování a stravu pokrývá sice senior, avšak jen toliko, aby mu nadále zůstávalo k dispozici 15 % jeho příjmu. Pakliže by při shánění jakéhokoli ubytování žalovaná postrádala finance, je namístě upozornit, že případnou finanční podporu je povinna zajistit v rámci vyživovací povinnosti potomka vůči předkovi dcera žalované (§ 915 odst. 2 občanského zákoníku).

7. Při jednání dne 30. 6. 2022 účastníci setrvali na svých postojích. Žalobce v závěrečném návrhu (č.l. 70) navrhl, aby žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno. Má za to, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby při zvážení všech těchto okolností a liknavosti a neochotě žalované řešit svou životní situaci včas, poskytnutí náhradního ubytování žalované. Žalobce proto navrhl, aby soud vydal rozsudek tak, jak je uvedený v žalobě s tím, že je možné prodloužit lhůtu k vystěhování z 15 dnů původně navrhovaných na 3 měsíce případně i 6 měsíců, avšak nenavazovat vystěhování žalované na poskytnutí městského bytu či poskytnutí jakéhokoliv způsobu náhradního ubytování žalobcem. Žalovaná v závěrečném návrhu (č.l. 70 p.v.) opět potvrdila, že byt užívá bez právního titulu. Do dané situace se nedostala vlastní vinou, když její situace, jakožto starobního důchodce se střetla s ekonomickou realitou. Je zřejmé, že nelze omezovat vlastnická práva žalobce, ale v tomto případě i dlouhodobá judikatura připouští, že nad ochranu vlastnického práva mohou stát za výjimečných okolností i práva nájemce či bývalého nájemce. V řízení doložila a prokázala, že tyto výjimečné okolnosti u žalované existují, jde zejména o její věk a zdravotní stav, k čemuž je třeba dodat, že toto skutečně nemohla ovlivnit, když výše jejího důchodu vychází ze zcela jiné ekonomické situace, než existuje nyní. V každém případě toto nelze řešit velice pravděpodobně zamítnutím žaloby, nicméně nemělo by dojít k vystěhování bez toho, aby byla nějakým způsobem zajištěna situace žalované. Jako ideální se jeví navázat vyklizení na okamžik, kdy žalovaná bude mít zajištěno náhradní ubytování, ať už ze strany žalobce či např. formou obecního bytu. Jako extrémní řešení by se jevilo poskytnutí dostatečné lhůty k vystěhování, avšak s ohledem na situaci na realitním trhu a podmínkám při poskytování podpory bydlení, by tato doba měla být delší než zmiňovaných 6 měsíců, aby bylo skutečně jisté, že žalovaná nebude uvržena do existenciální nouze. V tomto smyslu navrhuje buď zamítnutí žaloby anebo určení povinnosti vystěhování a vyklizení, buď podmíněné, jak bylo uvedeno, nebo s lhůtou řádově vyšší než je lhůta zákonná. Provedeným dokazováním byly zjištěny následující skutečnosti.

8. Žalobce je vlastníkem bytové jednotky [číslo] nacházející se v budově [adresa], bytový dům, v části obce Chrudim III, která stojí na pozemku parc. č. st. [číslo] a parc. č. st. [číslo] v kat. území [obec], přičemž bytová jednotka [číslo] o velikosti 1+2 na adrese [adresa], ulice [ulice] v [část obce] se skládá ze 2 pokojů o podlahové ploše (jednotlivě) 20,2 m2 , 15,35 m2, kuchyně o výměře 10,47 m2, předsíně, WC, koupelny, komory, příslušenství bytu umístěného mimo byt – sklepa (výpis z katastru nemovitostí na č.l. 4 a souhlasné tvrzení účastníků).

9. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaná užívá byt žalobce od 1.1.2021 dosud bez právního důvodu a byt přes výzvu nevyklidila a ani se k tomu nechystá. Po právní stránce soud věc posoudil takto.

10. Žalovaná byt užívá, ačkoli k tomu nemá žádný právní titul ani důvod. Za tohoto stavu se žalobce oprávněně domáhá ochrany svého vlastnického práva podle § 1042 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění, dále „občanský zákoník“). Tato ochrana se realizuje formou vyklizení.

11. Žalovaná se domáhala, aby soud buď žalobu zamítl odkazem na výkon práva s dobrými mravy, anebo aby opět s užitím korektivu dobrých mravů lhůtu k vyklizení podmínil tím, že žalované bude přidělen obecní byt.

12. Zákon stanoví, že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku).

13. Vyklizení z bytu, které se dotýká nejzákladnějších lidských potřeb, ustálená judikatura k dřívějšímu občanskému zákoníku ustáleně spojovala právě s korektivem dobrých mravů. Nejvyšší soud konstatoval, že:„ Skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovité věci sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností případu může projevit určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) nebo i zamítnutím žaloby. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (nemovitosti sloužící k bydlení) na základě aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. však má být až poslední možností, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým.“ (usnesení Nejvyššího soudu z 5. 6.2019, sp. zn. 26 Cdo 74/2019, všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na: [webová adresa]).

14. V projednávané věci bylo nesporné, že žalovaná byt užívá bez právního důvodu, a to již po dobu 18 měsíců a tento stav bude pokračovat. [ulice] nájemní smlouva na byt nebyla uzavřena, protože žalovaná řádně neplatila nájemné. K zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy soud neshledal důvod, s čímž se žalovaná v závěrečném návrhu v podstatě ztotožnila. Žalovaná uznává, že byt užívá bez právního důvodu a že nájemné řádně neplatila. Za této situace není zřejmé, v čem by měl požadavek žalobce na vyklizení bytu odporovat dobrým mravům v té míře, že by měl odůvodnit zamítnutí žaloby.

15. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a je namístě jí vyhovět. V řízení však bylo prokázáno, že žalovaná s ohledem na svůj věk a jisté zdravotní potíže není schopna si okamžitě vyhledat jiné bydlení, takže uložení povinnosti k vyklizení ve lhůtě 15 dní nebylo namístě.

16. Soud se dále zabýval tím, zda má být povinnost k vyklizení podmíněna okamžikem, kdy město poskytne žalované svůj byt, anebo je na místě stanovit (jen) delší lhůtu k vyklizení.

17. Soud zvážil, že žalované již byl městský byt nabídnut, ale odmítla jej, protože byl ve 4. patře, chyběl v něm výtah, a proto jí nevyhovoval. Od té doby se však žalovaná v podstatě spokojila s tím, že zůstane ve stávajícím bytě a bude čekat, zda jí město nenabídne byt, v němž se žalovaná uvolí bydlet. [jméno] bydlení nehledala. Přitom žalovaná sama uvádí, že by jí stačil byt podstatně menší (1+kk namísto dosavadního 2+1) a že na nájemné a platby spojené s užíváním stávajícího bytu nemá dlouhodobě dostatek finančních zdrojů; v menším bytě by platby tak vysoké nebyly. Tato situace trvá již v podstatě dva a půl roku, neboť žalobkyně již na počátku roku 2020 věděla, že nebude schopna platit nájemné, ale situaci aktivněji neřešila. Ostatně ani od doby podání žaloby (téměř ¾ roku), resp. od prvního jednání soudu (cca ½ roku) není patrné žádné účinné úsilí žalované, aby sama, nebo ve spolupráci s dalšími osobami situaci řešila. Nepomohla ani asistence, kterou žalované poskytla v rámci širšího pojetí právní pomoci ustanovená zástupkyně.

18. Po pečlivém zvážení všech těchto okolností soud nepovažoval za možné podmínění povinnosti k vyklizení zajištěním městského bytu, neboť žalovaná by nebyla nijak motivována nabízený byt přijmout. Požadovat po žalobci odkazem na korektiv dobrých mravů, aby žalované zajistil náhradní bydlení (§ 160 odst. 3 o.s.ř.) rovněž nepovažoval soud za možné v situaci, kdy má žalobce dlouhodobé zkušenosti s tím, že žalovaná za užívání bytu řádně neplatí, čímž žalobce poškozuje. Pokud by žalobce nějakým způsobem zprostředkoval zajištění bytu třetí osobou, byl by ve svízelné situaci, protože buď by si musel nechat pro sebe podstatnou informaci, že žalovaná v minulosti často za užívání bytu neplatila, což by nebylo korektní, anebo by musel tuto informaci třetímu subjektu poskytnout s vědomím, že jej tím odradí od uzavření nájemní smlouvy. Bez změny postoje žalované a jejího aktivního přístupu je proto situace neřešitelná. Patrně až pevně stanovená lhůta k vyklizení může žalovanou přimět ke změně postoje a akceptovat realitu v podobě korekce představ o tom, v jakém bytě chce a může s ohledem na své reálné možnosti bydlet, což soud nepovažuje za útok na důstojnost žalované či na její nejzákladnější práva, neboť stanovená lhůta k vyklizení jí umožní najít si důstojné bydlení přiměřené jejím možnostem, byť třeba dokrývaným některou s nárokových sociálních dávek. I žalobce nabízel důkazy, že byty k uspokojení potřeby bydlení žalované zde jsou. Nynější přístup žalované vedl k tomu, že přišla i o příspěvek na bydlení.

19. Soud dospěl k závěru, že je třeba stanovit velmi dlouhou lhůtu k vyklizení, což § 160 odst. 1 o.s.ř. umožňuje („ Uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší“), a přidržel se alternativního návrhu žalobce, přičemž lhůtu 6 měsíců nepovažoval za nepřiměřeně krátkou, jak namítala žalovaná.

20. Proto soud žalobě vyhověl (výrok I.).

21. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalobce byl ve věci plně úspěšný a jeho náklady představují zaplacený soudní poplatek 2.000 - Kč, a dále náklady právního zastoupení advokátem určené podle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif v platném znění, dále„ a.t.“. Za čtyři úkony právní služby s výší odměny podle § 11 odst. 1 písm. a), d) g) a.t. (příprava s převzetím věci, podání žaloby, replika k vyjádření žalované a účast u ujednání soudu dne 30.6.2022) a dva úkony právní služby s odměnou podle § 11 odst. 2 písm. g) a h) a odst. 3 a.t. v poloviční výši (předžalobní výzva navazující na převzetí věci, po níž následovalo podání žaloby a úkon ze dne 13.1.2022, kdy nebylo možno zahájit jednání pro chybějící zastoupení žalované, tj. úkon obdobný přípravě jednání). Odměna tak podle § 9 odst. 1 a § 7 bod 4 a.t. činí 4 krát 1.500 - Kč a 2 krát ½ krát 1.500 - Kč, tj. 7.500 - Kč a náklady řízení tvoří i paušální náhrada hotových výdajů advokáta žalobce za zmíněných 6 úkonů právní služby ve výši 6 krát 300 - Kč (§ 13 odst. 1 a 4 a.t.), tj. 1.800 - Kč, tedy 9.300 - Kč, a k tomu 21 % DPH (§ 137 odst. 1 a 3 o.s.ř.) ve výši 1.953 - Kč, činí 11.253 - Kč, což společně se zaplaceným soudním poplatkem činí celkem 13.253 - Kč. Tuto náhradu uložil soud zaplatit žalované tak, že ji s ohledem na její tíživou situaci rozvrhl do pravidelných měsíčních splátek, což je řešení, které společně se stanovenou ztrátou výhody splátek podle soudu uchovává rovnováhu práv účastníků, kdy k nepřiznání či krácení náhrady nákladů řízení soud neshledal důvody vymezené v § 150 o.s.ř. Situace zavdávající důvod k přiznání částečného či úplného osvobození od placení soudního poplatku neznamená imunitu účastníka před nepříznivými důsledky vedení sporu, ale má zajistit právo na přístup k soudu, resp. tak jako v daném případě, zajistit právo na právní pomoc. Náhradu nákladů řízení je žalovaná podle § 149 odst. 1 o.s.ř. povinna zaplatit k rukám právního zástupce žalobce (výrok II.).

22. Soudem ustanovená zástupkyně žalované vykonala v řízení 3 úkony právní služby (příprava s převzetím věci, vyjádření k žalobě a účast na jednání soudu) podle § 11 odst. 1 a.t., za něž podle § 9 odst. 1, § 7 bod 4 a.t. náleží odměna účtovaná ve výši 3 krát 1.500 - Kč, tj. 4.500 - Kč a k tomu paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 a.t. ve výši 3 krát 300 - Kč, tedy 900 - Kč, což dohromady představuje 5.400 - Kč, což společně s 21% DPH činí 6.534 - Kč. Tato částka bude ustanovené zástupkyni vyplacena z prostředků Okresního soudu v Chrudimi (výrok III.).

23. Lhůty k plnění stanovil podle § 160 odst. 1 o.s.ř.