11 C 33/2025

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 20.8.2025 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta Anonymizováno Anonymizováno sídlem Adresa advokáta proti žalované Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované o 54 142,17 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 26 389,43 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně za dobu od 2.8.2024 do zaplacení, to vše do patnácti dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž žalobkyně žádala na žalované zaplacení 27 752,74 Kč s úvěrovým úrokem ve výši 4 761,7 Kč dále s úvěrovým úrokem 16,9 % ročně z částky 49 947,17 Kč za dobu od 2.8.2024 do zaplacení, jakož i v části, v níž žalobkyně žádala na žalované zaplacení úroků z prodlení nad rozsah úroků z prodlení přisouzených výrokem I. tohoto rozsudkuIII. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 26.11. 2024 žádala žalobkyně na žalované zaplacení 54 142,17 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 591,73 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 761,7 Kč, s úrokem z prodlení z částky 54 142,17 Kč ve výši 14,75 % ročně za dobu od 2.8.2024 do zaplacení, s úrokem 16,9 % ročně z částky 49 947,17 Kč za dobu od 2.8.2024 do zaplacení, to vše z titulu dluhu ze smlouvy o revolvingovém úvěru s rámcem vymezeným částkou 50 000 Kč, na základě níž žalovaný rámec čerpal a přes výzvu nevrátil.

2. Soud účastníky seznámil s právním názorem (číslo listu soudního spisu, dále „č.l.“ 27), z nějž toto rozhodnutí vychází.

3. Žalobkyně doložila doklad o uzavření úvěrové smlouvy s tvrzeným obsahem (č.l. 10), uvedla, jakou celkovou částku žalovaný obdržel, tj. 65 465,53 Kč (č.l. 36) a jakou celkově uhradil, tj. 39 076,10 Kč (č.l. 37). Na výzvu k doplnění standardní úvěrové dokumentace žalovaná reagovala tak, že úvěruschopnost žalované věřitelka posoudila řádně (č.l. 37) a náležitě posoudila všechny dostupné informace, přičemž vycházela ze statistického modelu a dostupných databází.Provedeným dokazováním soud zjistil tyto skutečnosti.

4. Žalobkyně jako věřitel a žalovaná jako dlužník uzavřeli dne 4. 11 2021 smlouvu o revolvingovém úvěru (č.l. 10) na částku 50 000 Kč (takto) s RPSN 18,01%, splatném v měsíčních splátkách minimálně ve výši 1 500 K, který žalovaná čerpala. Žalobkyně doložila že věřitelka v období od 31.3.2022 do 11.2.2024 vyplatila žalované 65.465,53 Kč (č.l. 36). Žalovaná na úvěr zaplatila v době od 12.4.2022 do 18.1.2024 celkem 39 076,10 Kč (č.l. 37).

5. Žalobkyně vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti doložila tvrzením, že úvěruschopnost posoudila řádně (č.l. 37). Při posouzení úvěruschopnosti (viz přílohy na č.l.39) vycházela z příjmu žalované 16 884 Kč, který odpovídal příchozím platbám na jejím účtu. Výdaje věřitelka stanovila na 6 777 Kč. Žalovaná měla u žalobkyně další dva úvěry z roku 2020 ve výši 430 000 Kč a s novým úvěrem mělo být splátkové zatížení ve výši 9 017,-- Kč měsíčně. Z výpisu běžného účtu plyne záporná bilance za říjen 2021, vyrovnaná bilance za září 2021, záporná bilance za srpen 2021, vyrovnaná bilance za červenec 2021, záporná bilance za červen 2021, záporná bilance za květen 2021, záporná bilance za duben 2021, kladná bilance za březen 2021, záporná bilance za únor 2021, záporná bilance za leden 2021, kladná bilance za prosinec 2020 díky částce poukázané žalovanou dne 15.12.2020. Dále věřitelka uvedla, že vedle statistických modelů vycházela i z výpisů z bankovního účtu žalované.

6. Věřitel nehodnotil, zda si žalovaná nepůjčuje v situaci, kdy přes veškeré úsilí není schopna dostát stávajícím dlouhodobým závazkům.Právní posouzení7. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku).

8. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (§ 86 odst. 2 cit. zákona).

9. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

10. Posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr nemůže být jen formální. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. Žalobkyně však na hlubší ověřování údajů sdělených žalovanou rezignovala (skutečné měsíční výdaje, příjmová stabilita a zejména celkové dlužnické chování), ačkoli s ní byla jen v dálkovém kontaktu.

11. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8: „Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; 6), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti žalované dle citovaného zákona, kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné. Získané údaje o příjmech a výdajích, opřené o konkrétní doložené informační zdroje, je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad ani není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

12. Pro posuzování úvěruschopnosti je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionální poskytovatel úvěrů je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

13. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobkyně u soudu vymáhala pohledávku z úvěru, který poskytla, aniž by doložila vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti (viz výše body [5 a REF _Ref132294164 \r \h \* MERGEFORMAT 10]). Žalobkyně nepředložila konkrétní vyhodnocení úvěru-schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr a nenaplnila požadavek zákona, aby postupovala „na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů“ (§ 86 odst. 2 z. č. 257/2016 Sb.) Žalobkyně konkrétní výdaje neprověřovala a pracovala s předpokladem, že žalovaná je schopna po dobu deseti let žít s výdaji na hranici životního minima. Nebylo prověřováno jak žalovaný plní dosavadní dluhy, což je vysoce rizikové věřitelské chování. Smlouva je neplatným jednáním pro nesplnění předsmluvní povinnosti žalobkyně. Rezignuje-li věřitel na své povinnosti při uzavírání smlouvy, nemůže očekávat soudní ochranu takto tvrzeného a prokazovaného závazku. Riskuje, že neobdrží úvěrový úrok a nebudou zaplaceny účtované poplatky.

14. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (nyní § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy byla cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů České národní banky „Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem „morální hazard“ na straně věřitele). Navíc při překročení kritické četnosti takových případů je zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. 781, volební období 2010-2013), které soud uvádí jen pro ilustraci, srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

15. Takový věřitel nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která byla díky automatickému přičítání 8procentních bodů násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok. Sluší se dodat, že smluvní pokuty a sankce při prodlení u dlužníka s nízkou bonitou díky své výši nevedou k naplnění úvěrového vztahu (řádné splacení úvěru), ale naopak jeho naplnění brání, neboť to, co dokáže dlužník zaplatit, pohltí tato plnění, jež mají mít podpůrnou povahu.

16. Smlouva, o níž žalobkyně opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty, které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti.

17. Vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně. Soud se již nezabýval hrubým nepoměrem plnění.

18. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („ESD“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne , jméno FO, a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci , právnická osoba, všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: https://curia.europa.eu): „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky“ (, Anonymizováno, ). Tyto závěry je třeba respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR; viz též bod 24 nálezu Ústavního soudu. IV. ÚS 1627/24 ze 4. 9. 2024).

19. Žalobkyně se z jednání omluvila pro nemožnost zplnomocněného zástupce zajistit si substituci, což nebylo možno shledat jako důvod bránící účasti, neboť počtu žalob podávaných zástupcem žalobkyně (z agendy elektronických platebních rozkazů bývá u zdejšího soudu převáděno několik desítek žalob měsíčně) musí odpovídat i schopnost zajistit účast. Žalobkyně dále žádala dne 13. 8. 2025 (č.l. 50), aby soud, pokud neshledá tvrzení či důkazní prostředky dostatečnými, aby jednání odročil na neurčito, což znamená, že podle představy žalobkyně mohl soud jednat a rozhodnout bez její účasti jen když by návrhu plně vyhověl. Soud takový výklad procesních práv nesdílí a nemá ani za to, že by žalobkyni v rozporu s občanským soudním řádem (§ 119 odst. 1 o.s.ř.) odňal možnost jednat před soudem. Žalobkyně navíc tvrzenou překážku účasti tří zástupkyň blíže nedoložila či nerozvedla. V projednávané věci navíc soud účastníkům dne 14.4.2025 písemně sdělil (č.l. 27), jaké konkrétní skutečnosti je třeba tvrdit a jaké důkazy navrhnout. Žalobkyně dne 30.4.2025 uvedla, že nesouhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání (č.l. 32) a dne 12.5.2025 (č.l. 34) doplnila žalobní tvrzení. Dne 15.7.2025 (č.l. 44) soud nařídil jednání a sdělil, že jeho názor nedoznal změn; uvedl též, jaká výše bezdůvodného obohacení přichází v úvahu. Na to žalobkyně dne 30.7.2025 (č.l. 45) doplnila své tvrzení tak, že uvedla, že předložila veškeré důkazní prostředky, které jsou k dispozici. K odročení jednání nebyl zákonný důvod ani z formálního či materiálního hlediska.

20. Závěrem soud konstatuje, že žalovaná obdržela od věřitelky celkem 65 465,53 Kč a tyto prostředky nevrátila, mimo částky 39 076,10 Kč, a dluží tak 26 389,43 Kč. Žalobkyně má právo podle § 2991 občanského zákoníku na vydání bezdůvodného obohacení v této výši, včetně úroku z prodlení daného § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb., za dobu od uplynutí přiměřené doby pro vrácení dluhu do zaplacení. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, tj. v rozdílu mezi částkami přisouzenými tímto výrokem a žalobou požadovanou jistinou, příslušenstvím, smluvními pokutami a poplatky upínajícími se na neplatnou smlouvu žalobu zamítl (výrok II.).

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádné mu z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť celkově úspěšné žalované podle obsahu spisu náklady řízení nevznikly (výrok III.).

22. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.