11 C 34/2023

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 21. 9. 2023 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované dříve: ulice a číslo , PSČ obec nyní: ulice a číslo , PSČ obec o 281 860,95 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 61 078 - Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 4. 7. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž žalobkyně žádala na žalované zaplacení 220 782,95 Kč, jako i smluvního úroku z prodlení 0,1 % denně z částky 87 990 Kč od 4. 7. 2022 do zaplacení, jakož i v části, v níž žalobce žádal na žalovaném zaplacení zákonných úroků z prodlení nad rozsah úroků z prodlení přisouzených výrokem I. tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem ze dne 25.7.2022 se žalobce u místně nepříslušného soudu domáhal na žalované zaplacení 281 860,95 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 119 071,73 Kč od 4. 7. 2020 do zaplacení a smluvního úroku z prodlení 0,1% denně z částky 87 990 Kč od 4. 7. 2022 do zaplacení, z titulu dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, na základě níž žalobce poskytl žalované dne 2.2.2022 částku 68.000 - Kč s tím, že mu v 72 měsíčních splátkách po 2.204 - Kč měsíčně zaplatí celkem 158.688 - Kč; celková výše měsíční splátky byla 3 461 - Kč a první splátka byla splatná již dne 15.2.2022. Protože žalovaná byla v prodlení se splácením, žalobce úvěr ke dni 21.5.2021 zesplatnil, a vyzval žalovanou k zaplacení 282.389,75 Kč, ačkoli žalovaná do té doby zaplatila nejméně 6.922 - Kč.

2. Soud účastníkům sdělil (č.l. 145), že věc bude posuzovat dle zákona o spotřebitelském úvěru, že uplatněný nárok vykazuje hrubý nepoměr plnění a vyzval žalobce k předložení úvěrové dokumentace, zejm. ve vztahu k vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti (odkázal i na judikaturu SDEU od níž nemá důvod se odchylovat). Upozornil, že je nutno doložit, jak bylo vyhodnoceno riziko, zda se žalovaná nechce nově zadlužit jen proto, aby splatila již existující úvěr, což je vysoce rizikové dlužnické chování. Soud sdělil, že věc posoudí dle zásad vypořádání bezdůvodného obohacení, kdy přizná skutečně vyplacenou jistinu, od níž odečte dlužníkem zaplacené splátky.

3. Žalobce právnímu názoru soudu oponoval (č.l. 155), s tím, že nárok je důvodný a že je dostatečně prokázán. Byla rovněž vynaložena odborná péče při posouzení úvěruschopnosti žalované (která měla dostatečný disponibilní příjem), jakož i důvodnost nároku na zaplacení za doplňkové služby (inkasní služba, doplňková služba Podpora). Úroková sazba i RSPN jsou přiměřené a odpovídají situaci na trhu. Žalobce je hodnocen jako odpovědný věřitel a úspěšně prošel licenčním řízením [obec] národní banky. Smlouva byla platně uzavřena. Žalobce poukázal na konkrétní judikaturu podporující jeho stanovisko. Žalobce navrhoval, aby soud vydal ve věci rozsudek pro uznání (č.l. 159). <i>Zjištěné skutečnosti</i> 4. Žalobce jako poskytovatel (dále též jen„ věřitel“) a žalovaná jako spotřebitel uzavřeli na dálku dne 2.2.2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 139058 (číslo listu soudního spisu, dále„ č.l.“ [číslo]), na částku 80.000 - Kč (č.l. 11 druhá strana, dále„ p.v.“), s úrokem 26% ročně, RPSN 39,23%, při měsíční splátce uvedené ve výši 2.204 - Kč (72 splátek po dobu 6 let) s tím, že 12.000 - Kč připadne věřiteli na náklady, 38.983 - Kč bude zaplaceno věřiteli (předchozí úvěr, viz potvrzení č.l. 109-111) a 29.107 - Kč bude vyplaceno žalované, která celkový dluh, ve smlouvě vyčíslený ve výši 158.668 - Kč, zaplatí do 15.1.2028 Částku 12.000 - Kč žalobce nevyplatil, neboť ji požadoval z titulu nákladů specifikovaných ve smlouvě, nicméně i na tuto částku se vztahovalo úročení. Na souběžně uzavřenou smlouvu o Doplňkové službě Podpora (č.l. 100), jejímž účelem mělo být zajištění plnění závazků spotřebitele, měla žalovaná platit další měsíční částku a fakticky však splátka činila 3.461 - Kč (č.l. 109), takže mělo být zaplaceno 249.192 - Kč. Smlouva o úvěru je velmi obsáhlá, psaná drobným písmem a je nepřehledná.

5. Protože žalovaná byla v prodlení se splácením, žalobce úvěr 21.5.2022 zesplatnil, a vyzval žalovanou k zaplacení 282.389,75 Kč (č. l. 117 p.v.) do 3.7.2022, ačkoli žalovaná do té doby zaplatila nejméně 6.923 - Kč.

6. Žalobce k doložení vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti žalované předložil dotazník vyplněný žalovanou (č.l. 14 p.v.), z něhož plynulo, že před poskytnutím úvěru měla žalovaná četné úvěrové závazky u nebankovních subjektů s vysokými náklady (OKV leasing 1.375 - Kč, Cool Credit jednorázově 10.000 - Kč, jakož i úvěrový závazek u žalobce - smlouva 9.4.2021, měsíční splátka 1.730 - Kč, č.l. 086). Měsíční příjmy žalované ze závislé činnosti mělz činit 35.529 - Kč. Disponibilní příjem žalované měl činit 22.493 - Kč měsíčně (č.l. 14 p.v), při nákladech na bydlení 3.000 - Kč měsíčně (viz též vyjádření žalobce na č.l. 50 a 155). <i>Právní posouzení</i> 7. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „občanský zákoník“).

8. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 cit. zákona). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 cit. zákona).

9. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku).

10. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

11. Protiprávního jednání v podobě přečinu lichvy se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní (§ 218 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb.).

12. Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (§ 1796 občanského zákoníku).

13. Soud si je vědom, že k občanskoprávní skutkové podstatě lichvy nemůže být k dispozici ustálená judikatura, neboť zákon platí relativně krátkou dobu. Současně si je soud rovněž vědom, že uplatňování občanského a trestního práva má v zásadě autonomní povahu. Avšak s ohledem na princip harmonie soudních rozhodnutí a souladnosti individuálních aktů veřejné moci nelze judikaturu obou tradičních právních odvětví navzájem zcela přehlížet. Jednání, které trestní právo (kteréžto je krajní právním prostředkem), zapovídá, tedy je kvalifikuje jako protiprávní, stěží může právo soukromé aprobovat (pozn. opačně to neplatí – soukromoprávní protiprávnost s ohledem na subsidiaritu trestní represe nezakládá bez dalšího trestní protiprávnost). Platí-li v trestním právu, že při posuzování zákonného znaku poměru plnění, je vedle výše úroku třeba přihlížet i k zajištění a k ostatním akcesorickým závazkům (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] či [spisová značka] dostupná na: www.nsoud.cz), pak toto posouzení není v civilním řízení zcela bez významu (srov. podobně kupř. rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn.: [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] nebo [spisová značka]).

14. Věřitel vyplatil žalované 68.000 - Kč, s tím, že mu žalovaná do 72 měsíců vrátí částku 158.688 - Kč, při uváděném úroku 26% ročně a RPSN 39,23% ročně (viz výše bod (4)). Spotřebitelský úvěr poskytnutý dne 2.2.2022 věřitel zesplatnil dne 21.5.2021 (viz výše bod (5)), a za necelé 4 měsíce tak za poskytnutých 68.000 - Kč požadoval zaplacení celkem 282.389,75 Kč, což představuje navýšení o 214.389,75 Kč, tj. více než 946% ročně, ačkoli žalovaná do té doby zaplatila nejméně 6.922 - Kč (je otázkou, zda tyto splátky nebyly zaplaceny při poskytnutí úvěru, resp. strženy či blokovány již dopředu; první splátka byla splatná 14 dní po poskytnutí úvěru).

15. Soud konstatuje, že žalobce uplatnil u soudu pohledávku lichevní povahy (viz výše bod (14)). To vše v situaci, kdy cena peněz na mezibankovním trhu dlouhodobě nepřesahovala jednotky procent. Navýšení plnění, která se všechny váží na fakticky vyplacených [číslo] - Kč se jeví neúměrným, byť by byla zohledněna doba trvání vztahu a výše jistiny, či způsob kontraktace, což jsou obecně faktory zvyšující faktickou cenu peněz, z důvodu rizikovosti a uplatnění fixních transakčních nákladů. I tyto faktory musí být dány individualizovaně, nikoli paušálně).

16. Mezi prvky, které indikují poskytování peněz v lichevním schématu, patří i povýtce formální posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr. [příjmení] a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality.

17. Z žalobcem předloženého vyhodnocení úvěruschopnosti (viz bod (5)) plyne, že žalobce pracoval s bilancí, kterou nebyl s to doložit (ve vztahu k uváděným nákladům) a neuvedl rovněž, jak úvěruschopnost vyhodnotil. Je pravděpodobné, že úvěrové zatížení bylo již od počátku neúměrné, přes opticky nízkou splátku, neboť disponibilní příjmy žalované byly nadsazeny, o čemž svědčí i velmi nízké zvažované životní náklady. Úvěrové zatížení, nepočítající mj. s potřebou tvorby rezerv na nečekané výdaje, je dlouhodobě neudržitelné beztoho, aniž by byl dán (a prověřen) předpoklad budoucího zvýšení bonity. Úvěr měl být přitom splácen po dobu šesti let. S přihlédnutím k dalším výdajům, které se mohou vyskytnout nečekaně (např. zdravotní stav či nečekané škody), neodpovídala navržená splátka bonitě žalované.

18. Není vůbec patrné, jak bylo posouzeno, zda se žalovaná nechce nově zadlužit jen proto, aby splatila předchozí úvěr, což je vysoce rizikové dlužnické chování, při jehož indikaci nesmí být úvěr vůbec poskytnut. Žalobce jako věřitel poskytl žalované dlužnic na splacení jím poskytnutého úvěru další úvěr, a to dlužnici, která uvedla (viz výše bod (6)), že je již zadlužena u dalších nebankovních věřitelů, poskytujících podobně jako žalobce vysoce úročené půjčky spojené s vysokými náklady. Existence stávajících závazků indikovala povinnost žalobce prověřit, zda se žadatel nechce nově zadlužit proto, aby mohl splácet jiné dluhy (tzv.„ vytloukání klínu klínem“), což je vysoce rizikové dlužnické chování a v rámci vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti je třeba zvážit, zda není na místě úvěr neposkytnout.

19. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8:„ Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; poslední znění § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. je přiléhavější než nynější text § 86 odst. 1 zákona [číslo]), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku 1964 a zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Samostatným důvodem neplatnosti by tak bylo neprokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle zákona č. 257/2016 Sb. (§ 86 a § 87), kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej rovněž anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). V každém případě však platí, že získané údaje o příjmech a výdajích je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad ani není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

20. Ve vztahu k posuzování úvěruschopnosti a ve vztahu k hrubému nepoměru plnění či výši úroků je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že žalobce jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen. Žalobce je však zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu.

21. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu. <i>K neplatnosti právního jednání</i> 22. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů (viz výše body (12 až 21)), že žalobce u soudu uplatnil a vymáhal pohledávku lichevní povahy, která zjevně využívá nezkušenost a též lehkomyslnost dlužníka a vymáhá pohledávku z úvěru, u něhož nedoložil vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Jde o úkon, který nelze považovat za platný.

23. Sankci neplatnosti právního jednání nelze užít mechanicky, bez zvážení sledovaného účelu (srov. i § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy je cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů [obec] národní banky„ Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem„ morální hazard“ na straně věřitele). Nelze rovněž zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je ve svém důsledku zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. 781, volební období 2010 -2013), které soud uvádí jen pro ilustraci (srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

24. Věřitel z lichevního schématu nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která je v současné době násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok. Ani smluvní pokuty a sankce při prodlení u dlužníka s nízkou bonitou díky své výši nevedou k naplnění úvěrového vztahu (řádné splacení úvěru), ale naopak jeho naplnění brání, neboť to co dokáže dlužník zaplatit, pohltí tato plnění, jež mají mít podpůrnou povahu.

25. Smlouva, o níž žalobce opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti.

26. Vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.

27. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („ ESD“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . GK, všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: [webová adresa]):„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ….musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ (C [číslo]). Tyto závěry je třeba respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR). <i>K návrhu na vydání rozsudku pro uznání ohledně části žalovaného nároku</i> 28. Pokud dále žalobce žádal vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 1 o.s.ř. (č.l. 198), jímž by byla žalovaná pravomocně a vykonatelně zavázána mj. ke splácení jistiny v celkové výši 237.865,95 Kč s příslušenstvím (viz též č.l. 135), pak soud konstatuje, že navržené uznání je v rozporu s právními předpisy, neboť žalobce jím chce dosáhnout uspokojení závazku ze spotřebitelského úvěru, nadto závazku lichevní povahy, který je ze zákona neplatný. Podle § 1796 občanského zákoníku totiž platí, že„ Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.“. Žalobce se domáhá vydání rozsudku pro uznání, jímž by žalované byla uložena povinnost představující navýšení o téměř 170 tisíc Kč, tj. navýšení o 249,80% a stále jde o hrubý nepoměr plnění podle § 1796 občanského zákoníku. Takový závazek je rovněž rozporný s dobrými mravy.

29. Nevydání rozsudku pro uznání či nemožnost uzavření smíru není nepřípustným vměšováním do souhlasných projevů svobodné vůle subjektů soukromého práva. Nelze uzavřít, že text uznání neodporuje právním předpisům a soud se v podstatě nesmí zabývat tím, z jakého původního právního vztahu vzešlo a jaké motivace vedly účastníky k jeho uzavření. Takový přístup by byl rozporný s § 1, § 2 a § 6 občanského soudního řádu, který upravuje postup soudu a účastníků v řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k dodržování smluv a zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob (§ 1 o. s. ř.). V občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno (§ 2 o. s. ř.). Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání (§ 6 o. s. ř.). Pokud by soud vydal rozsudek pro uznání, postupoval by v rozporu s příkazem zajišťovat spravedlivou ochranu práv účastníků a dbát aby procesní právo na schválení smíru nebylo zneužito v důsledku zužujícího výkladu § 99 odst. 2 o. s. ř., který by omezoval rámec posuzování souladu navrženého uznání s právními předpisy jen na výhradní posouzení textu uznání. Soud má za to, že i § 99 odst. 2 o. s. ř., na nějž odkazuje § 153a odst. 1 o.s.ř., je nutno ve smyslu § 1, § 2 a § 6 o. s. ř. vykládat ve shodě s Listinnou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, jakož i se zřetelem k hodnotě spravedlnosti, kterou občanský soudní řád chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení (zde § 99 odst. 2 o. s. ř.) pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu (srovnej přiměřeně výkladová pravidla uvedená v § 2 odst. 1, 2 a 3, § 6 odst. 1 a 2 a § 8 občanského zákoníku, kdy výkladová a aplikační pravidla daná mj. čl. 1 Ústavy ČR jsou shodná pro právní normy hmotného i procesního práva platné v České republice, která je právním státem).

30. Tento závěr není v rozporu s judikaturou, na níž poukazoval žalobce, neboť soud musí posuzovat, zda není navržený rozsudek pro uznání v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva nebo tato ustanovení obchází, anebo je v rozporu s dobrými mravy. Užití výše zmíněných výkladových pravidel není ani projevem ryzího formalismu. Podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 1 a 2 o.s.ř. nejsou dány, což plyne, vedle povahy prohlášení žalované vůči žalobci (nikoli o procesní úkon adresovaný soudu), i z povahy a způsobu žalobcem uplatněného nároku (viz výše). Vydání rozsudku pro uznání by bylo v rozporu i s výše citovanou judikaturou SDEU (viz bod (27)), kdy soud s ohledem na shora uvedené posouzení neshledal důvod k postupu podle § 109 odst. 1 písm. d) o.s.ř., tedy přerušení řízení a předložení věci Soudnímu dvoru EU. Pokud by soud vydal rozsudek pro uznání vycházející ze protiprávního závazku, porušil byl smysl a účel ochrany spotřebitele před predátorskými praktikami žalobce. Proto soud rozsudek pro uznání podle § 153a odst. 1 o.s.ř. nevydal. <i>Závěr</i> 31. Žalovaná obdržela od žalobce 68.000 - Kč, z nichž vrátila 6.922 - Kč a stále tak dluží 61.078 - Kč. Žalobce má právo podle § 2991 občanského zákoníku na vydání tohoto bezdůvodného obohacení, včetně úroku z prodlení daného § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb., za dobu od uplynutí přiměřené doby pro vrácení dluhu do zaplacení. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, tj. v rozdílu mezi částkami přisouzenými tímto výrokem a částkami žalobou požadovanými (viz bod (1)) žalobu zamítl (výrok II.).

32. Soud dále rozhodoval o náhradě nákladů řízení, o níž rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále„ o. s. ř, kdy žalovaná byla v řízení celkově úspěšná (žaloba byla zamítnuta ohledně vyšší částky, než je částka, v níž bylo žalobě vyhověno), ale podle obsahu spisu jí náklady řízení nevznikly, a proto soud náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků. (výrok III.).

33. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.