11 C 359/2022

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 10. 8. 2023 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená JUDr. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem PSČ obec o 22 500 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 15 000 Kč od 16. 4. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž žalobkyně žádala na žalovaném zaplacení 7 500 Kč.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1.723 - Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 2.8.2022 se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení 15 000 Kč s úrokem ve výši 9,75% ročně z částky 15 000 Kč od 16. 4. 2019 a částky 7 500 Kč, na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru, které žalovaný uzavřel s věřitelem (Jet [anonymizováno]), a na základě níž věřitel poskytl žalovanému dne 15.000 - Kč, kterou žalovaný přes výzvy nevrátil. Věřitel postoupil pohledávku žalobci.

2. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek § 115a občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále„ o. s. ř.“. Soud účastníkům tento postup navrhl a současně sdělil právní názor (číslo listu soudního spisu, dále„ č.l.“ 35), z něhož následně v tomto rozhodnutí vycházel.

3. Žalobce mj. uvedl (č.l. 41-51) že věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného a podrobně argumentoval ve prospěch důvodnosti žaloby a odkázal rovněž na konkrétní četnou judikaturu krajských soudů, jakož i Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Neplatnost smlouvy je stanovena jako relativní a jsou-li podle soudu úroky či smluvní pokuty nepřiměřené, soud je má přiřknout v přiměřené výši. Žalovaný musí být aktivní a neplatnost je třeba posuzovat na základě zásady oddělitelnosti Žalobce dále rozebíral důvodnost jednotlivých položek tvořících požadované navýšení. Uvedl, že RPSN byla vypočtena řádně. Úvěr nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu lichvy a smlouva, ani její část není v rozporu s dobrými mravy. Soud ze spisu zjistil tyto skutečnosti.

4. Věřitel ([právnická osoba]) poskytl žalovanému dne 15.3.2018 částku 15.000 - Kč (č.l. 13), kterou žalovaný nevrátil. Věřitel a žalovaný uzavřeli dne 15.3.2018 smlouvu o úvěru (č.l. 13), na základě níž věřitel poskytl žalovanému 15.000 - Kč s tím, že mu žalovaný ve 13 měsíčních splátkách po 1.950 - Kč zaplatí celkem 25.950 - Kč (takto), tj. navýšení o 10.350 - Kč, tedy o 69%, což je navýšení 63,7% ročně (po vynásobení podílem 12 měsíců v roce ku 13 měsícům splácení), při uváděné RPSN 166% (takto, č.l. 13 p.v.). Při ověřování úvěruschopnosti žalovaného (č.l. 23 p.v.) věřitel uvažoval čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 18.900 - Kč a s celkovými příjmy domácnosti ve výši 37.000 - Kč, kdy výdaje domácnosti měli být 15.000 - Kč měsíčně. Výdaje byly doloženy čestným prohlášením, s tím, že žalovaný dokady nemá. Věřitel při vyhodnocení úvěruschopnosti (Finanční analýza č.l. 25 p.v.) uvedl, že žalovanému lze poskytnout úvěr„ při maximální výši splátky“ 10.400 - Kč a při uvažovaných výdajích 7.500 - Kč). Credit scoring byl uzavřen s tím, že žalovanému bude poskytnut úvěr ve výši 15.000 - Kč s měsíční splátkou 1.950 - Kč. V předložené dokumentaci není uvedeno, zda a jak věřitel vyhodnotil další závazky dlužníka, resp. jejich existenci a případný způsob splácení dalších dluhů. Dluh žalovaný nevrátil a věřitel pohledávku postoupil žalobci, což žalovanému oznámil a marně vyzval žalovaného k zaplacení dluhu. Těmto tvrzením a důkazním prostředkům žalovaný neoponoval. Právní posouzení 5. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku).

6. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru ve znění platném od 1.12.2016).

7. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 cit. zákona). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 cit. zákona).

8. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

9. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. [obec] na bilanci příjmů a výdajů naznačuje (viz bod (4)), že měsíční bilance žalovaného dlužníka byla napjatá a její kladná hodnota byla ohrožována nenadálými výdaji, které život přináší (například vzrůst výdajů při nemoci nebo nenadálé potřebě atd.). Rezervy nebyly dostačující. [příjmení] uváděných nákladů bezdůvodně nezohledňuje některé pravidelně se vyskytující výdaje (otop, doprava, vodné a stočné, léky, poplatky za rádio a televizi atd.). Na takovou situaci musí zareagovat každý věřitel vynakládající odbornou péči při posuzování úvěruschopnosti.

10. Je pravděpodobné, že úvěrové zatížení bylo, přes opticky nízkou splátku, již od počátku neúměrné, neboť výdaje žalovaného byly podceněny. Žalobce těmto zjištěním oponoval s tím, že úvěruschopnost byla posouzena řádně. Úvěrové zatížení, nepočítající mj. s potřebou tvorby dostatečných rezerv na nečekané výdaje či pomíjející výdaje běžně se vyskytující, je dlouhodobě neudržitelné, beztoho, aniž by byl dán (a prověřen) předpoklad budoucího zvýšení bonity. Úvěr měl být přitom splácen delší dobu. S přihlédnutím k dalším výdajům, které se mohou vyskytnout nečekaně (např. zdravotní stav či nečekané škody), neodpovídala navržená splátka bonitě žalovaného. Měsíční náklady byly odhadnuty, resp. věřitel vycházel z čestného prohlášení žalovaného, ačkoli zákon výslovně požaduje, aby byly zohledněny konkrétní příjmy a výdaje.

11. Význam posouzení úvěruschopnosti opřeného o kritický přístup k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8:„ Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“). Z tohoto textu plyne, že poslední znění § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. je přiléhavější než nynější text § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016. Při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., resp. č. 145/ 2010 Sb. je třeba užít citovanou směrnici (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) Samostatným důvodem neplatnosti by tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle zákona č. 257/2016 Sb. (§ 86 a § 87), resp. § 9 zákona č. 145/2010 Sb., kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). V každém případě však platí, že získané údaje o příjmech a výdajích je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad ani není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

12. K posuzování úvěruschopnosti a k hrubému nepoměru plnění či výši úroků je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu.

13. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla a je jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecného právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

14. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobce u soudu vymáhal pohledávku z úvěru, který věřitel poskytl, aniž by doložil vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti. Jde o úkon, který nelze považovat za platný. Soud nemůže tento nedostatek přehlédnout jen proto, že žalovaný se nebrání.

15. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (viz též § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy byla cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů [obec] národní banky„ Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz). Tato láce pravděpodobně některé věřitele mohla vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, na povinnost státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem„ morální hazard“ na straně věřitele). Nelze rovněž zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je ve svém důsledku zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. 781, volební období 2010 -2013), které soud uvádí jen pro ilustraci, srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

16. Věřitel z takového vztahu nemůže úspěšně požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která je tak vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok.

17. Smlouva, o níž žalobce opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti. Z hlediska platnosti smlouvy jako celku je zásadní, že vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.

18. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („ ESD“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . GK, všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: https://curia.europa.eu):„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ….musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ (C [číslo]). Tyto závěry je třeba respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR).

19. Žalobcem uvedené argumenty a judikatura jsou z hlediska tohoto právního posouzení podle okresního soudu nepřiléhavé.

20. Závěrem soud konstatuje, že žalovaný obdržel od právního předchůdce žalobce částku 15.000 - Kč, které stále dluží. Žalobce má právo podle § 2991 občanského zákoníku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 15.000 - Kč, včetně úroku z prodlení daného § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb., za dobu od uplynutí přiměřené doby pro vrácení dluhu do zaplacení. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, tj. v rozdílu mezi částkami přisouzenými tímto výrokem a částkami žalobou požadovanými (viz bod (1)) žalobu zamítl (výrok II.).

21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále„ o. s. ř.“, kdy celkově byl v řízení úspěšnější žalobce a to z 33,4% Náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 900 - Kč a náklady právního zastoupení. Při určování jejich výše soud postupoval podle § 14b vyhl. 177/1996 Sb., žalobce má nárok na odměnu 3 x 300 - Kč (§ 14b odst. 1 písm. a), b), c) bod 1), na režijní paušál ve výši 3 x 100 - Kč (§ 14b odst. 5 písm. a), navýšení o 21 % DPH v částce 252 - Kč, celkem tak náhrada nákladů řízení činí 2.252 - Kč, k čemuž je třeba připočítat náhradu za doplnění žaloby kdy odměna podle § 7 bod 5 adv. tarifu činí [číslo] - Kč, paušální náhrada podle §13 cit. předpisu činí 300 - Kč, což s 21% DPH z těchto částek činí 2.807,20 Kč, což dohromady s částkou 2.352 - Kč činí 5.159,20 Kč, z čehož 33,4% činí 1.723 - Kč, které je podle § 149 odst. 1 o.s.ř. žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce žalobce (výrok III.).

22. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.