11 C 39/2025

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 28.8.2025 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované o 169 720,61 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 143 154 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z této částky od 4.3.2024 do zaplacení, to vše do patnácti dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž žalobkyně žádala na žalované zaplacení: a) 15 542,40 Kč s úrokem z prodlení 14,75% ročně z této částky od 4.3.2024 do zaplacení, b) 3 472 Kč s úrokem z prodlení 14,75% ročně z této částky od 4.3.2024 do zaplacení, c) 3 846 Kč s úrokem z prodlení 14,75% ročně z této částky od 4.3.2024 do zaplacení, d) 3 706,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z této částky od 4.3.2024 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 21 829,77 Kč do patnácti dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 5.8.2024 se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení: a)158 696,4 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z této částky od 4.3.2024 do zaplacení, b) 3 472 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z této částky od 4.3.2024 do zaplacení, 3 846 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z této částky od 4.3.2024 do zaplacení a též částky c) 3 706,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z této částky od 4.3.2024 do zaplacení, z titulu dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, na základě níž věřitel (, právnická osoba, .) poskytl žalované 152.449,-- Kč, které nesplácela řádně, a dluží tak vedle této jistiny i úrok z prodlení. Žalobkyně, na níž byl nárok postoupen, marně vyzvala žalovanou k zaplacení žalované částky.

2. Soud věc projednal a rozhodl poté, co účastníky seznámil s právním názorem (číslo listu soudního spisu, dále „č.l.“ 39 a 26), z něhož následně vycházel.

3. Žalobkyně argumentovala (č.l. 31, 40), že z částky 152.449,-- Kč poskytnuté dne 31.7.2023 žalovaná zaplatila jen 9.259,-- Kč a je povinna vydat bezdůvodné obohacení ve výši 143 154 Kč a zaplatit úrok z prodlení od 4.3.2024 do zaplacení.Ze spisu soud zjistil tyto skutečnosti.

4. Právní předchůdce žalobkyně Česká spořitelna a.s. jako věřitel a žalovaná jako dlužník uzavřeli dne 31.7.2023 smlouvu o úvěru (č.l. 15), na základě níž žalobkyně poskytla téhož dne žalované 152 449 Kč, s úrokem 16,99% ročně, při RPSN 19,06% s tím, že žalovaná tuto částku vrátí v 94 měsíčních splátkách po 2.968,-- Kč, což žalovaná nečinila řádně a zaplatila jen 9 259 Kč (č.l. 40).

5. Úvěr byl neúčelový, nezajištěný.

6. Žalobkyně vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti doložila tvrzením (č.l. 32), že věřitel úvěruschopnost posoudil řádně, na základě veřejně dostupných informací, statistických dat a údajů sdělených žalovanou, která měla příjem ze dvou zaměstnání a vdovského důchodu v celkové výši 20 761 Kč, ale byl patrně vyšší. Náklady byly uvažovány částkou 7 902 Kč měsíčně (263 Kč denně) a nové splátkové zatížení (z 5 úvěrů) bylo 12 457 Kč.

7. Věřitel postoupil nárok na žalobkyni, což žalované oznámil (č.l. 21).Právní posouzení8. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku).

9. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (§ 86 odst. 2 cit. zákona).

10. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

11. Posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr nesmí být formální. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru, tzn., že závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. Žalobkyně nepředložila ani žádnou z listin, z níž by bylo možné čerpat údaje o výdajové situaci dlužníka. Žalobkyně především nepředložila bilanci konkrétně zjištěných příjmů a výdajů žalované a nedoložila, jak žalovaná splácela dosavadní dluhy, ačkoli zákon věřiteli výslovně ukládá postupovat „na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů“. Česká spořitelna poskytla žalované úvěr, jímž zvýšila její zadlužení, přičemž žalobkyně nebyla schopna doložit, zda banka vynaložila odbornou péči při posuzování toho, zda je žalovaná úvěruschopná. Konsolidační úvěr nemá sloužit k prohloubení evidentní problémů dlužníka a k oddálení jejich skutečného řešení; nejde ani o nástroj, sloužící věřiteli k optickému vylepšování bilance problematických úvěrů věřitele (starý úvěr je vykázán jako splacený).

12. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8: „Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; 6), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle citovaného zákona, který je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). Dále platí, že získané údaje o příjmech a výdajích, opřené o konkrétní doložené informační zdroje, nutno vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

13. Pro posuzování úvěruschopnosti je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla klíčovou dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

14. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobkyně u soudu vymáhala pohledávku z úvěru, který věřitel poskytl, aniž by doložila vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti (viz výše body [6 a REF _Ref98425912 \r \h \* MERGEFORMAT 13]). Žalobkyně nepředložila vyhodnocení úvěruschopnosti prokazující vynaložení odborné péče. Žalované byl poskytnut úvěr, který měla splácet 8 let, přičemž nebylo vyhodnoceno, jaké konkrétní náklady má a zejména jak platí dosavadní závazky. Z údajů předložených žalobkyní plyne, že výdajová situace žalované byla mimořádně napjatá a byla ohrožována mimořádnými výdaji či výpadky příjmů, přičemž údaje užité věřitelem nasvědčují tomu, že náklady žalované byly výrazně podceněny.

15. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (nyní § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy byla cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů České národní banky „Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem „morální hazard“ na straně věřitele). Nelze zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. , hodnota, , volební období 2010-2013), které soud uvádí jen pro ilustraci, srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

16. Takový věřitel nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která byla násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok. Sluší se dodat, že smluvní pokuty a sankce při prodlení u dlužníka s nízkou bonitou díky své výši nevedou k naplnění úvěrového vztahu (řádné splacení úvěru), ale naopak jeho naplnění brání, neboť to, co dokáže dlužník zaplatit, pohltí tato plnění, jež mají mít podpůrnou povahu.

17. Smlouva, o níž žalobkyně opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti. Vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.

18. Nutno dodat, že povaha výše konstatovaných důvodů neplatnosti neumožňuje soudu aprobovat takto uplatněnou pohledávku schválením smíru či vydáním rozsudku pro uznání.

19. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („SDEO“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-, Anonymizováno, /, Anonymizováno, CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-, Anonymizováno, , Anonymizováno, 18 OPR Finance s.r.o. v. GK, všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: https://curia.europa.eu): „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ (C-, Anonymizováno, /18). Tyto závěry je třeba respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR).

20. Závěrem soud konstatuje, že žalovaná obdržela od věřitele (který pohledávku podle § 1879 občanského zákoníku postoupil žalobkyni) částku 154 449 Kč, z níž vrátil jen 9 259 Kč a zbytek ve výši 145 190 Kč dluží. Žalobkyně má právo podle § 2991 občanského zákoníku na vydání bezdůvodného obohacení v uvedené výši, včetně úroku z prodlení daného § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb., za dobu od uplynutí přiměřené doby pro vrácení dluhu do zaplacení. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, tj. v rozdílu mezi částkami přisouzenými tímto výrokem a žalobou požadovanou jistinou a příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.).

21. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, (dále „o. s. ř.“), kdy žalobkyně měla ve věci celkový úspěch z 68,7 % a má proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně vynaložila náklady na soudní poplatek ve výši 6.789,-- Kč a nákladů právního zastoupení. Tyto náklady tvoří odměna advokáta 7.380,-- Kč za jeden úkon právní služby v sazbě dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „advokátní tarif“), přičemž byly účelně vykonány 2 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu a 1 podle odst. 2 cit. ust., tj. 2,5 krát 7.900,-- Kč a paušální náhrada hotových výdajů za tyto tři úkony pak činí dle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu 3krát 300,-- Kč, tj. celkem 20.650,-- Kč.. K tomu je třeba připočítat podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. 21% DPH a zaplacený soudní poplatek, což činí celkem 31.775,50 Kč, z čehož 68,7% činí 21.829,77 Kč, které je žalovaná podle § 149 o. s. ř. povinna zaplatit k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III.).

22. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.