11 C 403/2022

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl soudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem údaje o zástupci pro 23 384 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 10 000 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy k poslednímu dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím poté, co tento rozsudek nabude právní moci pod ztrátou výhody splátek v případě prodlení s kteroukoli splátkou.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhá zaplacení částky 13 384 Kč zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 240,47 Kč, k rukám právního zástupce žalované, do 15 dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

1. Návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 13.12.2023 se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení 23.384 - Kč na základě smlouvy o úvěru ze dne 22.9.2020 na částku 10.000 - Kč, kterou žalovaný nevrátil, ačkoli tak měl učinit do 23.10.2020, kdy měl vrátit celkem 12.490 - Kč. Žalobce vedle této částky žádal zaplacení dalšího sankčního příslušenství ve výši 10.894 - Kč. Proti vydanému platebnímu rozkazu podal žalovaný včasný odpor, čímž byl rozkaz odklizen 2. Soud účastníkům dne 14.7.2023 zpřístupnil právní názor, jímž se řídil (číslo listu soudního spisu,„ č.l.“ 42; hrubý nepoměr plnění, prokazování odborné péče při posouzení úvěruschopnosti). Účastníci v písemných podáních dále rozvinuli svou argumentaci a z jednání soudu se omluvili.

3. Žalobce uvedl (str. 3 návrhu), že před schválením smlouvy o úvěru ověřoval úvěruschopnost žalovaného. Následně uvedl (podání ze dne 23.3.2023, č.l.40), že šlo o podnikatelský úvěr a že není třeba se k této skutečnosti vyjadřovat. Žalobce dále namítal, že předchozí úvěr žalovaný zaplatil a znal podmínky dané smlouvy.

4. Žalovaný namítal obcházení zákona o spotřebitelském úvěru tvrzením žalobce, že údajně mělo jít o vztah mezi podnikateli a dále namítal porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost (podání ze dne 27. 1. 2023, č.l. 33 a ze dne 16.8.2023, č.l. 61) Provedeným dokazováním soud zjistil tyto skutečnosti.

5. Ze spisu soud zjistil, že žalobce jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli dne 22.9.2020 na dálku smlouvu o úvěru (č.l. 12 a 37) na základě níž žalobce (věřitel) žalovanému poskytl téhož dne 10.000 - Kč (č.l. 31) s tím, že žalovaný za 30 dní vrátí 12.490 - Kč, při uváděné RPSN 302,95% (č.l. 12).

6. Žalovaný na úvěr žalobci ničeho nezaplatil.

7. Věřitel neúspěšně vyzval žalovaného k zaplacení (č.l. 30).

8. Za 10.000 Kč poskytnutých dne 22.9.2020 tak žalovaný měl dlužit žalobci dne 23.10.2020 o 2.490 - Kč více, což představuje roční navýšení 299% (12 krát 2.490 - Kč je 29. 880 - Kč děleno 10.000 - Kč).

9. V předžalobní výzvě ze dne 24.11.2021 žalobce žádal na žalované zaplacení [číslo] - Kč. Právní posouzení 10. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku).

11. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru ve znění platném od 1.12.2016).

12. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 cit. zákona). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 cit. zákona).

13. Protiprávního jednání v podobě přečinu lichvy se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní (§ 218 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb.).

14. Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (§ 1796 občanského zákoníku).

15. U občanskoprávní skutkové podstaty lichvy není k dispozici ustálená judikatura, neboť zákon platí relativně krátkou dobu. Současně si je soud rovněž vědom, že uplatňování občanského a trestního práva má v zásadě autonomní povahu. Avšak s ohledem na princip harmonie soudních rozhodnutí a souladnosti individuálních aktů veřejné moci nelze judikaturu obou tradičních právních odvětví navzájem přehlížet. Jednání, které trestní právo (kteréžto je krajní právním prostředkem), zapovídá, tedy je kvalifikuje jako protiprávní, stěží může právo soukromé aprobovat (pozn. opačně to neplatí – soukromoprávní protiprávnost díky subsidiaritě trestní represe nezakládá bez dalšího trestní protiprávnost). Platí-li v trestním právu, že při posuzování zákonného znaku poměru plnění, je vedle výše úroku třeba přihlížet i k zajištění a k ostatním akcesorickým závazkům, tedy k souhrnu všech plnění (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] či [spisová značka] dostupná na: www.nsoud.cz), pak toto posouzení není v civilním řízení zcela bez významu (srov. podobně kupř. rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn.: [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] nebo [spisová značka]).

16. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

17. Posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr nemůže být jen formální. [příjmení] a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. Ačkoli žalobce uvedl, že úvěruschopnost žalovaného prověřoval, nijak tuto skutečnost nedoložil.

18. Význam posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8:„ Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; 6), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 145/2010 Sb. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle citovaného zákona, kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). Platí, že získané údaje o příjmech a výdajích, opřené o konkrétní doložené informační zdroje nutno vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

19. Pro posuzování úvěruschopnosti a ve vztahu k hrubému nepoměru plnění je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

20. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobce u soudu vymáhal pohledávku z úvěru, který věřitel poskytl, aniž by doložil vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti (viz výše body (3 a 17)). Žalobce nepředložil vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného opřené o konkrétní informační zdroje týkající se skutečných nákladů dlužníka. Smlouva je neplatným úkonem pro nesplnění předsmluvní povinnosti.

21. Neplatnou by byla i smlouva coby smlouva založená na lichevním schématu, o čemž svědčí jak poměr plnění (viz výše body (8 a 9)), tak formální přístup k posuzování úvěruschopnosti dlužníka. Protiprávnost charakterizuje smlouvu v jejím celku, když je nepochybné, že i smlouva složená z dílčích částí, které nemusí být nutně jednotlivě shledány, jako protiprávní může být a byla složena v celek, které zakládá výše uvedený rozpor s právem, který brání schválení smíru či vydání rozsudku pro uznání. K rozporu s právem soud přihlíží z úřední povinnosti.

22. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (nyní § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy byla cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů České národní banky„ Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, na povinnost státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem„ morální hazard“ na straně věřitele). Nelze rovněž zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je ve svém důsledku zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. 781, volební období 2010 [číslo]), které soud uvádí jen pro ilustraci, srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

23. Takový věřitel nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která je díky své konstrukci vždy vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok. Sluší se dodat, že smluvní pokuty a sankce při prodlení u dlužníka s nízkou bonitou díky své výši nevedou k naplnění úvěrového vztahu (řádné splacení úvěru), ale naopak jeho naplnění brání, neboť to co dokáže dlužník zaplatit, pohltí tato plnění, jež mají mít podpůrnou povahu.

24. Smlouva, o níž žalobce opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti. Především však vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně. Žalobce konkrétní výdaje neprověřoval a nedoložil, jak prověřoval, zda se žalovaný nechce nově zadlužit jen proto, aby splatil stávající dluh (y), což je vysoce rizikové dlužnické chování. Zákon přitom ukládá zkoumání přístupu žadatele o úvěr ke splácení dosavadních dluhů. Úvěrová kontraktace na dálku, bez osobního kontaktu přitom spíše zvyšuje nároky na vynaložení této péče. Matoucí je rovněž institut pojištění schopnosti splácet úvěr.

25. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („ ESD“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . GK, všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: [webová adresa]):„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ (C [číslo]). Tyto závěry je třeba respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR).

26. Smlouva byla formálně označena jako podnikatelský úvěr, což však neznamená, že žalovaný, který je podle dokladů předložených žalobcem drobným živnostníkem, nebyl vůči žalobci v postavení slabší strany (k tomu, že i podnikatel může být v postavení slabší strany srov. též bod 69 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.3.2021, č.j. 23 ICdo 56/2019-87; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na: www.nsoud.cz). Porušení korektivu dobrých mravů přivodí absolutní neplatnost právního jednání - § 588 občanského zákoníku (srov. bod 48 výše citovaného rozhodnutí 23 ICdo 56/2019).

27. V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému 10.000 - Kč, které žalovaný nevrátil (bod (6)) a žalobci vniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení v této výši, podle § 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, které je žalovaný povinen zaplatit. V této části soud žalobě vyhověl (výrok I.). Ve zbývající části soud žalobu zamítl, neboť se opírala o neplatnou smlouvu o úvěru (výrok II).

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jež byl v řízení úspěšný, náhradu nákladů řízení v částce 1 240,47 Kč, přičemž tato částka představuje 14,48 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 57,24 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 42,76 %). Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 23 384 Kč sestávající z částky 2 060 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 7 080 Kč ve výši 1 486,80 Kč.

29. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o.s.ř., kdy soud plnění rozvrhl k žádosti žalovaného do splátek tak, aby byl dluh v přiměřené době zaplacen.