11 C 57/2025

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 11.9.2025 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta Anonymizováno . sídlem Adresa advokáta proti žalované Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované o 350 949,27 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 179 223,37 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z této částky od 12.9.2025 do zaplacení, to vše do patnácti dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž žalobkyně žádala na žalované zaplacení 171 725,90 Kč s úvěrovým úrokem 10,99% ročně z 337 982,57 Kč od 2.8.2024 do zaplacení, s úvěrovým úrokem 10,99% ročně z částky 9 182,7 Kč od 2.8.2024 do zaplacení, jakož i v části, v níž žalobkyně žádala na žalované zaplacení úroků z prodlení nad rozsah úroků z prodlení přisouzených výrokem I. tohoto rozsudkuIII. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 29.11.2024 se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení 350 949,27 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 047,63 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z částky 350 949,27 Kč od 2.8.2024 do zaplacení, s úvěrovým úrokem 10,99% ročně z 337 982,57 Kč od 2.8.2024 do zaplacení, s úvěrovým úrokem 10,99% ročně z částky 9 182,7 Kč od 2.8.2024 do zaplacení. To vše, z titulu dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, na základě níž věřitel (, právnická osoba, .) poskytl žalované 420 000 Kč dne 15.12.2020, které nevrátil mimo částky 240 776,93 Kč, a dluží vedle jistiny i úvěrový úrok. Žalobkyně, na níž byl nárok postoupen, marně vyzvala žalovanou k zaplacení žalované částky.

2. Soud věc projednal a rozhodl poté, co účastníky seznámil s právním názorem ve dnech 6.5.2025 a 23.7.2025 (číslo listu soudního spisu, dále „č.l.“ 25 a 37), z něhož následně vycházel, když předtím dal účastníkům dostatečnou lhůtu k možné reakci.

3. Žalobkyně argumentovala (č.l. 32), že věřitel úvěruschopnost žalované posoudil řádně a náležitě posoudil všechny dostupné informace. Trvala na ústním projednání žaloby.Dokazováním soud zjistil tyto skutečnosti.

4. Česká spořitelna a.s. jako věřitel a žalovaná jako dlužník uzavřeli dne:15.12.2020 Smlouvu o úvěru na sloučení předchozích půjček (č.l. 12), na základě níž věřitel poskytl téhož dne (č.l. 2 p.v.) žalované 420.000,-- Kč, z čehož 382 182 Kč bylo užito ke splacení předchozích úvěrů a 37 818 Kč bylo vyplaceno bez určení účelu. Prostředky byly poskytnuty s úrokem 10,99% ročně, při RPSN 11,71% s tím že žalovaná tuto částku vrátí ve 108 měsíčních splátkách po 6 217 Kč, což žalovaná nečinila řádně a zaplatila jen 240 776,93 Kč (vyjádření č.l. 33).

5. Žalobkyně vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti doložila tvrzením, že věřitel úvěruschopnost posoudil řádně, na základě veřejně dostupných informací, statistických dat, výpisu z běžného účtu a údajů sdělených žalovanou, kdy v případě úvěru označeného výše doložil (č.l.36a) výpis z běžného účtu žalované, elaborát věřitele, kde ex post popsal, jak úvěruschopnost posoudil, kdy žalovaná měla čistý měsíční příjem 14 565 Kč měsíčně a již splácel 7 130 Kč měsíčně a měl úvěry v celkové výši 460 000 Kč a nové splátkové zatížení bylo 6 517 Kč. Částku veškerých životních nákladů žalované věřitel zohlednil částkou 5 874 Kč měsíčně (tj 196 Kč na den po dobu 11 let). Z výpisu běžného účtu žalované za rok 2020 plynou záporné měsíční bilance.

6. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 20.8.2025, sp. zn. , Anonymizováno, (body 4 a 5 odůvodnění) vydaného mezi týmiž účastníky ve věci téhož věřitele soud zjistil, že „Žalobkyně jako věřitel a žalovaná jako dlužník uzavřeli dne 4. 11 2021 smlouvu o revolvingovém úvěru (č.l. 10) na částku 50 000 Kč (takto) s RPSN 18,01%, splatném v měsíčních splátkách minimálně ve výši 1 500 K, který žalovaná čerpala. Žalobkyně doložila že věřitelka v období od 31.3.2022 do 11.2.2024 vyplatila žalované 65.465,53 Kč (č.l. 36). Žalovaná na úvěr zaplatila v době od 12.4.2022 do 18.1.2024 celkem 39 076,10 Kč (č.l. 37). …. Při posouzení úvěruschopnosti (viz přílohy na č.l.39) vycházela banka z příjmu žalované 16 884 Kč, který odpovídal příchozím platbám na jejím účtu. Výdaje věřitelka stanovila na 6 777 Kč. Žalovaná měla u žalobkyně daší dva úvěry z roku 2020 ve výši 430 000 Kč a s novým úvěrem mělo být splátkové zatížení ve výši 9 017,-- Kč měsíčně. Z výpisu běžného účtu plyne záporná bilance za říjen 2021, vyrovnaná bilance za září 2021, záporná bilance za srpen 2021, vyrovnaná bilance za červenec 2021, záporná bilance za červen 2021, záporná bilance za květen 2021, záporná bilance za duben 2021, kladná bilance za březen 2021, záporná bilance za únor 2021, záporná bilance za leden 2021, kladná bilance za prosinec 2020 díky částce poukázané žalovanou dne 15.12.2020. Dále věřitelka uvedla, že vedle statistických modelů vycházela i z výpisů z bankovního účtu žalované.“7. Věřitel úvěr zesplatnil (č.l. 17) a postoupil nárok žalobkyni, což žalované oznámil (č.l. 18).Právní posouzení8. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku).

9. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (§ 86 odst. 2 cit. zákona).

10. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

11. Posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr nesmí být formální. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru, tzn., že závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. Žalobkyně nepředložila ani žádnou z listin, z níž by bylo možné čerpat údaje o skutečné výdajové situaci dlužníka. Žalobkyně především nepředložila bilanci konkrétně zjištěných příjmů a výdajů žalované a nedoložila, jak žalovaná splácela dosavadní dluhy, ačkoli zákon věřiteli výslovně ukládá postupovat „na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů“. Banka poskytla žalované úvěr, jímž zvýšila její zadlužení, přičemž žalobkyně nebyla schopna doložit, zda banka vynaložila odbornou péči při posuzování úvěruschopnosti žalované; vůbec neposuzovala skutečné výdaje žalované a nenechala si doložit výdaje domácnosti. Splátka pravděpodobně přes opticky malou výši neposkytovala dostatečné rezervy při výpadku příjmu či při nenadálých výdajích. Přitom žalovaná měla úvěr splácet několik let. Žalovaná měla v době poskytnutí částky 420 000 Kč čistý měsíční příjem 14.565,-- Kč a již existující splátkové náklady činily 7.130,-- Kč, dluhová služba měla nově být celkově 6 517 Kč měsíčně. Z příjmu tak zbývalo 8 048 Kč měsíčně (tj. 268 Kč denně) na veškeré náklady, včetně nákladů na buducnost (rezervy na výpadek příjmů a nečekané náklady). Banka nebyla s to doložit, zda a jak prověřovala, zda se žalovaná nechce dále zadlužit jen aby dostála stávajícím závazkům, což je vysoce rizikové dlužnické chování, při jehož indikaci je namístě žádné úvěry neposkytnout. Banka nedoložila, jak zkoumala způsob splácení dosavadních závazků.

12. Údaje předložené žalobkyní potvrzují, že , právnická osoba, . prohlubovala zadlužení žalované poskytováním dalších a dalších úvěrů, které sloužily mj. k zaplacení úvěrových a sankčních plateb spojených s nikoli řádně splácenými úvěry, což zpochybňovalo bonitu žalované. Tím jednoznačně porušila povinnost vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru.

13. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8: „Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; 6), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče posouzení úvěruschopnosti žalované dle citovaného zákona, který je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). Dále platí, že získané údaje o příjmech a výdajích, opřené o konkrétní doložené informační zdroje, nutno vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

14. Pro posuzování úvěruschopnosti je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla klíčovou dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

15. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobkyně u soudu vymáhala pohledávku z úvěru, který věřitel poskytl, aniž by doložil vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti (viz výše body [5 a REF _Ref156481745 \r \h \* MERGEFORMAT 11]). Žalobkyně nepředložila vyhodnocení úvěruschopnosti prokazující vynaložení odborné péče.

16. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (nyní § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy byla cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů České národní banky „Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem „morální hazard“ na straně věřitele). Nelze zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. , hodnota, , volební období 2010-2013), které soud uvádí jen pro ilustraci, srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

17. Takový věřitel nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která byla násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok. Sluší se dodat, že smluvní pokuty a sankce při prodlení u dlužníka s nízkou bonitou díky své výši nevedou k naplnění úvěrového vztahu (řádné splacení úvěru), ale naopak jeho naplnění brání, neboť to co dokáže dlužník zaplatit, pohltí tato plnění, jež mají mít podpůrnou povahu.

18. Smlouva, o níž žalobkyně opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty, které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti. Vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.

19. Nutno dodat, že povaha výše konstatovaných důvodů neplatnosti neumožňuje soudu aprobovat takto uplatněnou pohledávku schválením smíru či vydáním rozsudku pro uznání.

20. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („SDEU“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci , jméno FO, a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci , právnická osoba, všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: https://curia.europa.eu): „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ , Anonymizováno, ). Tyto závěry je třeba respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR).

21. S ohledem na neměnný přístup žalobkyně a její právní předchůdkyně , právnická osoba, ., kteří setrvale vymáhají pohledávky opírající se o neplatné smlouvy soud připomíná, že soudy nesmí v těchto věcech pominout otázku souladu úvěrové smlouvy se Směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Podle dlouhodobé a ustálené judikatury SDEU k uvedené směrnici mají obecné soudy širokou povinnost zkoumat z úřední povinnosti platnost smluvních ujednání, které spadají pod uvedenou směrnici (srov. např. rozsudky ze dne 27. 6. 2000, spojené věci C-, Anonymizováno, , , jméno FO, , body 28-29, a ze 4. 6. 2009, C-, Anonymizováno, , bod 32, a rozsudek velkého senátu SDEU z 9. 11. 2010, , Anonymizováno, , bod 49 a rozsudek , datum, 23, Air Europa , Anonymizováno, ). Otázka dopadů neplatnosti ujednání na celou smlouvu se přitom posuzuje odlišně od obecné úpravy neplatnosti (čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS a s ním související judikatura, např. rozsudek SDEU ze dne 3. 10. 2019, , Anonymizováno, , body 38 násl. a body 58 násl. viz též bod 24 nálezu Ústavního soudu. IV. ÚS 1627/24 ze 4. 9. 2024).

22. Judikatura a zavedené postupy, kterými žalobkyně ve vztahu k povinnosti prokázat splnění předsmluvní povinnosti argumentuje, je s ohledem na výše předestřený eurokonformní výklad irelevantní, což je názor, který je žalobkyni opakovaně sdělován v desítkách věcí projednávaných zdejším soudem v pravomocných rozhodnutích ve věci samé.

23. Výše popsaný způsob poskytování úvěrů (viz výše bod [12]) zvýrazňuje prvek veřejného zájmu při posuzování neplatnosti, neboť je obecně známou skutečností, že náklady neodpovědného úvěrového financování v případě národohospodářských výkyvů sice zřídka, ale za to v masivní míře hradí veřejné rozpočty (i když zisky byly privátní, ztráty jsou v těchto případech socializovány).

24. Závěrem soud konstatuje, že žalovaná obdržela od věřitele (který pohledávku podle § 1879 občanského zákoníku postoupil žalobkyni) částku: 420.000,-- Kč, na níž zaplatila nejméně 240 776,93 Kč a dluží rozdíl, tedy 179 223,37 Kč.Žalobkyně má právo podle § 2991 občanského zákoníku na vydání bezdůvodného obohacení v uvedené výši, včetně úroku z prodlení daného § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb., za dobu ode dne následujícího po uložení povinnosti k vrácení dluhu do zaplacení, neboť ze spisu nevyplynuly důvody, proč uložit splatnost pozdější. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, tj. v rozdílu mezi částkami přisouzenými tímto výrokem a žalobou požadovanou jistinou a příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.).

25. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, (dále „o. s. ř.“), kdy táž žalobkyně podala proti též žalované dne 26.11.2024 dvě inkasní úvěrové žaloby (srov. též věc 11 C 33/2025), ačkoli jí nic nebránilo uplatnit nároky v jednou návrhu (což by však ještě ztížilo úspěch argumentace o vynaložení náležité péče o posouzení úvěruschopnosti) a náklady zastoupení tak nebyly vynaloženy účelně. Dále platí, že z hlediska jistiny byla žalobkyně úspěšná z 2,2%, avšak při zohlednění již žalovaných úroků a úvěrových úroků, včetně úroků žádaných k zaplacení (v pětiletém časovém horizontu) byla celkově úspěšná žalovaná (ke zohledňování celkové výše pohledávky srov. kupř. body 11 a 12 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v , adresa, ze dne 16.7.2025, který byl žalobkyni doručen a je jí dobře znám). Proto by náhrada nákladů řízení náležela žalované, avšak žalovaná takovou náhradu neuplatnila a ze spisu neplyne, že by takové náklady vznikly. Proto soud náhradu nepřiznal žádnému z účastníků (výrok III.).

26. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.