11 C 59/2024

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 7.8.2024 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , Anonymizováno IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 pro 58 971,82 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 608 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 50 608 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8 363,82 Kč s úvěrovým úrokem ve výši 15 % ročně z částky 50 608 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 296,11 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se návrhem z 5.12.2020 domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 58 971,82 Kč s příslušenstvím, neboť žalobkyně uzavřela dne 11.5.2011 s žalovaným smlouvu o kontokorentním úvěru ve výši 50.000,-- Kč, který žalovaný průběžně čerpal a splácel, ale protože porušil podmínky, žalobkyně ke dni 18.10.2023 úvěr zesplatnila a marně vyzvala žalovaného k zaplacení žalované částky, tj. jistiny, poplatků, úvěrového úroku a úroku z prodlení.

2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

3. Soud žalobkyni marně vyzval k doložení jejího tvrzení, že řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, jak jí v době průběžného splácení a čerpání úvěru ukládal zákon č. 145/2010 Sb. Námitka promlčení nebyla vznesena. Žalovaný byl rovněž nečinný.Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav:

4. Žalobkyně jako banka a žalovaný jako klient uzavřeli dne 11.5.2011 smlouvu o kontokorentním úvěru č. , hodnota, (číslo listu soudního spisu, dále „č.l.“ 10) na částku 50.000,-- Kč s úrokem 16,9% ročně, který žalovaný čerpal a splácel, avšak poté porušil podmínky a banka úvěr zesplatnila dne 18.10.2023, kdy dluh činil: 50 608 Kč na jistině, 3 715,50 Kč na poplatcích, 2 743,65 Kč na úvěrovém úroku a 2 743,65 Kč na úroku z prodlení (výpis na č.l. 15).Právní posouzení5. Mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 497 a násl. obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., který je nutno aplikovat s ohledem na ust. § 3028 odst. 3 občanského zákoníku). Touto smlouvou se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Šlo o smlouvu o spotřebitelském úvěru.

6. Věřitel je povinen před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pokud tak neučiní, dopustí se správního deliktu (§ 9 odst. 1 a § 20 odst. 2 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění platném do 24. 2. 2013).

7. Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (§ 39 občanského zákoníku 1964).

8. Posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr nemůže být jen formální. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. V daném případě banka žádné vyhodnocení nepřeložila.

9. Nelze posoudit, jak věřitel splnil předsmluvní povinnost a zda žalovaný skutečně byl úvěruschopný. Úvěr měl být přitom splácen pět let, tedy delší dobu. Nelze také posoudit, zda navržená splátka odpovídala bonitě žalovaného, byť údaje věřitele nasvědčují opaku.

10. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8: „Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; poslední znění § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. je přiléhavější než nynější text § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle zákona č. 145/2010 Sb. (§ 9), kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). Nepochybně však platí, že získané údaje o příjmech a výdajích je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad ani není možný. Sankce neplatnosti chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží též obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

11. K posuzování úvěruschopnosti je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu.

12. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i formální budoucí vynutitelnost úvěrového závazku. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

13. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobce u soudu vymáhal pohledávku z úvěru, který věřitel poskytl, aniž by doložil vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti. Jde o úkon, který nelze považovat za platný.

14. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu. Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy je cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů České národní banky „Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem „morální hazard“ na straně věřitele). Nelze rovněž zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je ve svém důsledku zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí.

15. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („ESD“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne , datum, , Anonymizováno, v. , jméno FO, a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci , Anonymizováno, , právnická osoba, . v. GK, všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: https://curia.europa.eu): „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky …Články 8 a 23 směrnice 2008/48 …brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době., Anonymizováno, . Tyto závěry je třeba respektovat.

16. Žalovaný obdržel od žalobkyně 50.608,-- Kč, které žalovaný nevrátil a žalobkyně má nárok na zaplacení této částky z titulu bezdůvodného obohacení (§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění platném do 31.12.2013, dále „občanský zákoník 1964“), a to včetně úroků z prodlení podle § 517 odst. 2 občanského zákoníku 1964 a § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. (výrok I.). Ve zbývající části (8 363,82 Kč tvořených 3 715,50 Kč na poplatcích, 2 743,65 Kč na kapitalizovaném úvěrovém úroku a 2 743,65 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále na úvěrovém úroku ve výši 15 % ročně z částky 50 608 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení), v níž se žaloba opírala o neplatnou smlouvu ji soud zamítl (výrok II.).

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 296,11 Kč, přičemž tato částka představuje 86,32 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 93,16 %, k příslušenství v podobě úroků se nepřihlíží, tj. 50.608,-- Kč ku 54323,50 Kč a úspěchu žalovaného v rozsahu 6,84 %, tj. 3 715,50 Kč ku 54 323,50 Kč). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 360 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč, tak, jak ji žalobkyně uplatnila.