11 C 72/2025

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 17.9.2025 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta Anonymizováno . Anonymizováno . sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného o 117 828,10 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni:a) 3 854,91 Kč, s úrokem z prodlení 14,75% ročně z této částky od 18.4.2024 do zaplacení,b) 5 000 Kč, s úrokem z prodlení 14,75% ročně z této částky od 18.4.2024 do zaplacení,c) 12 427,61 Kč, s úrokem z prodlení 14,75% ročně z této částky od 16.4.2024 do zaplacení,to vše do patnácti dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž žalobkyně žádala na žalovaném zaplacení:a) 19 726,49 Kč, s úvěrovým úrokem ve výši 3 262,50 Kč, s úvěrovým úrokem 13,1% ročně z částky 22 163,40 Kč od 18.4.2024 do zaplacení,b) 1 119 Kč s úvěrovým úrokem ve výši 492,97 Kč, s úvěrovým úrokem 25% ročně z částky 5 000 Kč od 18.4.2024 do zaplacení,c) 75 700,09 Kč, s úvěrovým úrokem ve výši 11 616,87 Kč, s úvěrovým úrokem 20,9% ročně z částky 86 555,48 Kč od 16.4.2024 do zaplacení,jakož i v části, v níž žalobkyně žádala na žalovaném zaplacení úroků z prodlení nad rozsah úroků z prodlení přisouzených výrokem I. tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 9. 1. 2025 se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení: a) 23 581,4 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 630,42 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 262,5 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z částky 23 581,4 Kč od 18.4.2024 do zaplacení, s úrokem 13,1% ročně z částky 22 163,4 Kč od 18.4.2024 do zaplacení, b) 6 119 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 492,97 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z částky 5 499 Kč od 18.4.2024 do zaplacení, s úrokem 25% ročně z částky 5 000 Kč od 18.4.2024 do zaplacení, c) 88 127,7 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 694,3 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 11 616,87 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z částky 88 127,7 Kč od 16.4.2024 do zaplacení, s úrokem 20,9% ročně z částky 86 555,48 Kč od 16.4.2024 do zaplacení. To vše, z titulu dluhu tří smluv o spotřebitelském úvěru, na základě níž věřitel (, právnická osoba, .) poskytl žalovanému: a) 40. 000,-- Kč dne 24.1.2022, 5 000,-- Kč dne 25.5.2020 a c) 150 000 Kč dne 19.1.2021, a dluží tak vedle jistiny i úvěrový úrok. Žalobce, na nějž byl nárok postoupen, marně vyzval žalovaného k zaplacení žalované částky.

2. Soud věc projednal a rozhodl poté, co účastníky seznámil s právním názorem ve dnech 12.4.2025 a 23.7.2025 (číslo listu soudního spisu, dále „č.l.“ 36 a 54), z něhož následně vycházel a dal účastníkům dostatečnou lhůtu k možné reakci.

3. Žalobce argumentoval (č.l. 43 a 57) že úvěruschopnost žalovaného posoudil věřitel řádně a náležitě posoudil všechny dostupné informace. Žalovaný měl měsíčně příjmy 27.000,-- Kč a výdaje 13 121 Kč, z toho splátky půjček činily 4 401,-- Kč (č.l. 46). Proto banka úvěr v roce 2020 schválila. V případě třetího úvěru byly příjmy žalovaného 27 000 Kč a náklady byly 10 513,-- Kč (č.l. 48)Dokazováním soud zjistil tyto skutečnosti.

4. Equa bank a.s. jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli dne:a) 24.1.2022 smlouvu o úvěru (č.l. 26 a 29), na základě níž věřitel poskytl téhož dne (č.l. 2-4) žalovanému 40.000,-- Kč, s úrokem 30,1% ročně, při RPSN 34,67%, ale žalovaný neplnil dohodnuté podmínky a dlužné prostředky nevrátil, mimo 36.145,09 Kč (vyjádření na č.l. 45).b) 22.5.2020 smlouvu o kontokorentním úvěru (č.l. 15 a 17), na základě níž věřitel poskytoval žalovanému kontokorent ve výši 5.000,-- Kč s úrokem 16,9% ročně a RPSN 18,27%, který žalovaný nevrátil.c) Dne 19.1.2021 (č.l. 20) žalovanému 150.000,-- Kč, s úrokem 20,9% ročně, při RPSN 23,04% s tím že žalovaný tuto částku vrátí ve 60 měsíčních splátkách po 4.000,-- Kč, což žalovaný nečinil řádně a zaplatil jen 137.572,39 Kč (vyjádření na č.l. 49);5. Žalobce vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti doložil tvrzením, že věřitel úvěruschopnost posoudil řádně, na základě veřejně dostupných informací, statistických dat a údajů sdělených žalovaným, kdy v případě úvěrů označených výše doložil „Protokol o ověření úvěruschopnosti klienta“ (č.l. 53) podle něhož dne 25.5.2020 žalovaný požádal o kontokorent ve výši 5 000 Kč a věřitel úvěruschopnost posoudil. Protokoly byly vyhotoveny následně a obsahují jen povšechné údaje. Jeho přílohy neobsahuje údaje o konkrétních příjmech a výdajích (včetně zdrojových dokladů) a o způsobu splácení dosavadních úvěrů. Dále žalobce předložil výpisy z úvěrových a běžných účtů žalovaného, bez vyhodnocení provedeného před poskytnutím úvěru.

6. Věřitel úvěry zesplatnil a postoupil nárok žalobci, což žalovanému sdělil (č.l. 18-19, 24-25 a 30-31).Právní posouzení7. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku).

8. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (§ 86 odst. 2 cit. zákona).

9. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

10. Posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr nesmí být formální. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru, tzn., že závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. Žalobce nepředložil ani žádnou z listin, z níž by bylo možné čerpat údaje o skutečné výdajové situaci dlužníka. Žalobce především nepředložil bilanci konkrétně zjištěných příjmů a výdajů žalovaného a nedoložil, jak žalovaný splácel dosavadní dluhy, ačkoli zákon věřiteli výslovně ukládá postupovat „na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů“. Banka poskytla žalovanému úvěry, jimiž zvýšila jeho zadlužení, přičemž žalobce nebyl schopen doložit, zda banka vynaložila odbornou péči při posuzování úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěrů; vůbec neposuzovala skutečné výdaje žalovaného a nenechala si doložit výdaje. Banka nebyla s to doložit, zda a jak prověřovala, zda se žalovaný nechce dále zadlužit jen aby dostál stávajícím závazkům, což je vysoce rizikové dlužnické chování, při jehož indikaci je namístě žádné úvěry neposkytnout.

11. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8: „Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; 6), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle citovaného zákona, který je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). Dále platí, že získané údaje o příjmech a výdajích, opřené o konkrétní doložené informační zdroje, nutno vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

12. Pro posuzování úvěruschopnosti je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla klíčovou dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

13. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobce u soudu vymáhal pohledávku z úvěru, který věřitel poskytl, aniž by doložil vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti (viz výše body [5 a REF _Ref156481745 \r \h \* MERGEFORMAT 10]). Žalobce nepředložil vyhodnocení úvěruschopnosti prokazující vynaložení odborné péče. Žalovaný dostal úvěry a) a c) jež měl splácet mnoho let a úvěr b) byl poskytován průběžně, aniž by bylo doloženo prověřování udržitelnosti této úvěrové pozice.

14. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (nyní § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy byla cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů České národní banky „Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem „morální hazard“ na straně věřitele). Nelze zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. , hodnota, , volební období 2010-2013), které soud uvádí jen pro ilustraci, srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

15. Takový věřitel nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která byla násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok. Sluší se dodat, že smluvní pokuty a sankce při prodlení u dlužníka s nízkou bonitou díky své výši nevedou k naplnění úvěrového vztahu (řádné splacení úvěru), ale naopak jeho naplnění brání, neboť to co dokáže dlužník zaplatit, pohltí tato plnění, jež mají mít podpůrnou povahu.

16. Smlouva, o níž žalobce opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti. Vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.

17. Nutno dodat, že povaha výše konstatovaných důvodů neplatnosti neumožňuje soudu aprobovat takto uplatněnou pohledávku schválením smíru či vydáním rozsudku pro uznání.

18. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („SDEU“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C, jméno FO, a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-, právnická osoba, , všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: https://curia.europa.eu): „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ (C-, Anonymizováno, /, Anonymizováno, ). Tyto závěry je třeba respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR).

19. Judikatura a zavedené postupy, kterými žalobkyně ve vztahu k povinnosti prokázat splnění předsmluvní povinnosti argumentuje je s ohledem na výše předestřený eurokonformní výklad irelevantní, což je názor, který je žalobkyni opakovaně sdělován v desítkách věcí projednávaných zdejším soudem v pravomocných rozhodnutích ve věci samé.

20. Závěrem soud konstatuje, že žalovaný obdržel od věřitele (který pohledávku podle § 1879 občanského zákoníku postoupil žalobci) částku:a) 40.000,-- Kč, z níž vrátil 36.145,09 Kč a dluží rozdíl v částce 3 854,91 Kč;b) 5.000,-- Kč a žalovaný ji dluží ac) 150.000,-- Kč, z níž vrátil 137 572,39 Kč a dluží rozdíl v částce 12 427,61 Kč;Žalobce má právo podle § 2991 občanského zákoníku na vydání bezdůvodného obohacení v uvedené výši, včetně úroku z prodlení daného § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb., za dobu od uplynutí přiměřené doby pro vrácení dluhu do zaplacení. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, tj. v rozdílu mezi částkami přisouzenými tímto výrokem a žalobou požadovanou jistinou a příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.).

21. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, (dále „o. s. ř.“), kdy žalovaný byl v řízení celkově úspěšný ale podle obsahu spisu mu náklady řízení nevznikly. Žalobce nadto uplatnil v blízké době proti žalovanému více samostatných žalob a na náhradu nákladů by tak neměl právo s ohledem na neúčelnost (výrok III.).

22. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.