11 C 76/2025

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 1.10.2025 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o 54 241,32 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni:a) 359 Kč s úrokem z prodlení 12,75% ročně z této částky od 1.7.2024 do zaplacení,b) 40 000 Kč, s úrokem z prodlení 14,75% ročně z této částky od 18.5.2024 do zaplacení,c) 9 551,93 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z této částky od 18.5.2024 do zaplacení,to vše do patnácti dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž žalobkyně žádala na žalovaném zaplacení:a) 499 Kč s úvěrovým úrokem ve výši 2 568,37 Kč, a dále úvěrovým úrokem ve výši 21,9% ročně z částky 40 000 Kč od 18.5.2024 do zaplacení,b) 3 831,39 Kč s úvěrovým úrokem ve výši 708,83 Kč, a dále s úvěrovým úrokem ve výši 14,9% ročně z částky 12 884,32 Kč od 18.5.2024 do zaplacení,jakož i v části, v níž žalobkyně žádala na žalovaném zaplacení úroků z prodlení nad rozsah úroků z prodlení přisouzených výrokem I. tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 7.040,48 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do patnácti dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 14. 11. 2024 se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení: a) 359 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75% ročně z částky 359 Kč od 1.7.2024 do zaplacení, b) 40 499 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3 366,04 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 568,37 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z částky 40 499 Kč od 18.5.2024 do zaplacení, s úrokem 21,9% ročně z částky 40 000 Kč od 18.5.2024 do zaplacení, c)13 383,32 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 555,61 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 708,83 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z částky 13 383,32 Kč od 18.5.2024 do zaplacení, s úrokem 14,9% ročně z částky 12 884,32 Kč od 18.5.2024 do zaplacení.. To vše, z titulu dluhu tří smluv o spotřebitelském úvěru, na základě níž věřitel (, právnická osoba, .) poskytl žalovanému: a) 359,-- Kč dne 30.6.2024, b) úvěrový rámec 40 000 Kč vyčerpaný dne 17.5.2024 a úvěr c) 30 000 Kč dne 13.10.2022, a dluží tak vedle jistiny i úvěrový úrok. Žalobkyně, na níž byl nárok postoupen, marně vyzvala žalovaného k zaplacení žalované částky.

2. Soud věc projednal a rozhodl poté, co účastníky seznámil s právním názorem ve dnech 12.5.2025 a 23.7.2025 (číslo listu soudního spisu, dále „č.l.“ 38 a 56), z něhož následně vycházel a dal účastníkům dostatečnou lhůtu k možné reakci.

3. Žalobkyně argumentovala (č.l. 45 a 59), že úvěruschopnost žalovaného posoudil věřitel řádně a náležitě posoudil všechny dostupné informace. Žalovaný měl měsíčně příjmy 25.000,-- Kč a výdaje 18 136 Kč, z toho splátky půjček 11 336,-- Kč (č.l. 49), výdaje na bydlení 2 550 Kč a výdaje na živobytí 4 250 Kč. Použití matematických a statistických modelů je podle žalobkyně dostatečné.Dokazováním soud zjistil tyto skutečnosti.

4. Equa bank a.s. jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli dne:a) 25.6.2017 smlouvu o bankovních a platebních službách (č.l.13), na základě níž věřitel vedl běžný účet žalovaného, kdy tento účet byl k 30.6.2024 z blíže nesdělených důvodů v záporném zůstatku 359 Kč;b) 1.4.2022 smlouvu o povoleném debetu ve výši 40 000 Kč (č.l.17), na základě níž věřitel poskytoval žalovanému debet ve výši 40.000,-- Kč s úrokem 21,9% ročně a RPSN 27,91%, který žalovaný v této výši čerpal dne 17.5.2025, ale prostředky nevrátil;c) 13.10.2022 (č.l. 14) smlouvu o půjče, na základě níž věřitel poskytl žalovanému 30.000,-- Kč, s úrokem 14,9% ročně, při RPSN 15,95% s tím že žalovaný tuto částku vrátí ve 20 měsíčních splátkách po 1.704,-- Kč, což žalovaný nečinil řádně a zaplatil jen 20.448,07 Kč ( č.l. 50).

5. Žalobkyně vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti doložila tvrzením, že věřitel úvěruschopnost posoudil řádně, na základě veřejně dostupných informací, statistických dat a údajů sdělených žalovaným, kdy v případě úvěrů označených výše doložil „Protokol o ověření úvěruschopnosti klienta“ (č.l. 53) podle něhož dne 1.4.2022 žalovaný požádal o povolený debet ve výši 40 000 Kč a věřitel úvěruschopnost posoudil na základě skutečnosti, že žalovaný měl na běžném účtu průměrné příjmy 40 469 Kč. Dále dne 13.10.2022 žalovaný požádal o úvěr ve výši 30 000 Kč, přičemž: „Deklarovaný příjem 25 000 Kč jsme ověřili s využitím komplexního statistického nástroje, který určuje reálně dosažitelné příjmy na základě klientových osobních předpokladů. Z důvodu obezřetnosti jsme deklarované výdaje oproti údajům uvedeným na žádosti navýšili. Zohlednili jsme výdaje ve výši 18 136 Kč, z toho výdaje na splátky půjček 11 336 Kč, výdaje na bydlení vč. hypotéky a ST. úvěru ve výši 2 550 Kč, výdaje na živobytí ve výši 4 250 Kč a ostatní výdaje ve výši 0 Kč. Podle našeho vyhodnocení klientovi na splátku nové půjčky a nepředvídané výdaje zbývá celkem 6 864 Kč a byl tedy schopen/a půjčku splácet.“6. Protokoly byly vyhotoveny následně, a kromě výše uvedeného obsahují jen povšechné údaje. Jeho přílohy neobsahuje údaje o konkrétních příjmech a výdajích (včetně spojení se zdrojovými doklady) a o způsobu splácení dosavadních úvěrů. Dále žalobkyně předložila výpisy z úvěrových a běžných účtů žalovaného, bez vyhodnocení provedeného před poskytnutím úvěru. Výpisy svědčily o příjmech a výdajích na sázky. Nebyly předloženy konkrétní údaje na základě nichž věřitel konkrétně zkoumal jak žalovaný splácí dosavadní závazky.

7. Věřitel úvěry zesplatnil a postoupil nárok žalobkyni, což žalovanému sdělil (č.l. 27-29).Právní posouzení8. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku).

9. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (§ 86 odst. 2 cit. zákona).

10. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

11. Posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr nesmí být formální. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru, tzn., že závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. Žalobkyně nepředložila ani žádnou z listin, z níž by bylo možné čerpat údaje o skutečné výdajové situaci dlužníka. Žalobkyně především nepředložila bilanci konkrétně zjištěných příjmů a výdajů žalovaného a nedoložila, jak žalovaný splácel dosavadní dluhy, ačkoli zákon věřiteli výslovně ukládá postupovat „na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů“. Banka poskytla žalovanému úvěry, jimiž zvýšila jeho zadlužení, přičemž žalobkyně nebyla schopna doložit, zda banka vynaložila odbornou péči při posuzování úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěrů; vůbec neposuzovala skutečné výdaje žalovaného a nepředložila údaje o tom, jak vyhodnocovala způsob, jímž žalovaný plní dosavadní závazky. Banka nebyla s to doložit, zda a jak prověřovala, zda se žalovaný nechce dále zadlužit jen aby dostál stávajícím závazkům, což je vysoce rizikové dlužnické chování, při jehož indikaci je namístě žádné úvěry neposkytnout. Věřitel přitom poskytl oba vysoké úvěry na dálku, bez osobního kontaktu.

12. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8: „Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; 6), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle citovaného zákona, který je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). Dále platí, že získané údaje o příjmech a výdajích, opřené o konkrétní doložené informační zdroje, nutno vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

13. Pro posuzování úvěruschopnosti je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla klíčovou dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

14. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobkyně u soudu vymáhala pohledávku z úvěru, který věřitel poskytl, aniž by doložila vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti (viz výše body [5 a REF _Ref156481745 \r \h \* MERGEFORMAT 11]). Žalobkyně nepředložila vyhodnocení úvěruschopnosti prokazující vynaložení odborné péče. Žalovaný dostal úvěry a) a c) jež měl splácet mnoho let a úvěr b) byl poskytován průběžně, aniž by bylo doloženo prověřování udržitelnosti této úvěrové pozice.

15. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (nyní § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy byla cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů České národní banky „Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem „morální hazard“ na straně věřitele). Nelze zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. 781, volební období 2010-2013), které soud uvádí jen pro ilustraci, srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

16. Takový věřitel nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která byla násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok. Sluší se dodat, že smluvní pokuty a sankce při prodlení u dlužníka s nízkou bonitou díky své výši nevedou k naplnění úvěrového vztahu (řádné splacení úvěru), ale naopak jeho naplnění brání, neboť to, co dokáže dlužník zaplatit, pohltí tato plnění, jež mají mít podpůrnou povahu.

17. Smlouva, o níž žalobkyně opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty, které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti. Vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.

18. Nutno dodat, že povaha výše konstatovaných důvodů neplatnosti neumožňuje soudu aprobovat takto uplatněnou pohledávku schválením smíru či vydáním rozsudku pro uznání.

19. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („SDEU“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-, jméno FO, a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-, právnická osoba, , všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: https://curia.europa.eu): „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ (C-, Anonymizováno, 18). Tyto závěry je třeba respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR).

20. Judikatura a zavedené postupy, kterými žalobkyně ve vztahu k povinnosti prokázat splnění předsmluvní povinnosti argumentuje je s ohledem na výše předestřený eurokonformní výklad irelevantní, což je názor, který je žalobkyni opakovaně sdělován v desítkách věcí projednávaných zdejším soudem v pravomocných rozhodnutích ve věci samé.

21. Závěrem soud konstatuje, že žalovaný obdržel od věřitele (který pohledávku podle § 1879 občanského zákoníku postoupil žalobci) částku:a) 359 Kč, kterou nevrátil a dluží ji;b) 40.000,-- Kč, na níž žalovaný údajně nezaplatil ničeho ac) 30.000,-- Kč, z níž vrátil 20.448,07 Kč a dluží rozdíl v částce 9 551,93 Kč;Žalobkyně má právo podle § 2991 občanského zákoníku na vydání bezdůvodného obohacení v uvedené výši, včetně úroku z prodlení daného § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb., za dobu od uplynutí přiměřené doby pro vrácení dluhu do zaplacení. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, tj. v rozdílu mezi částkami přisouzenými tímto výrokem a žalobou požadovanou jistinou a příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.).

22. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, (dále „o. s. ř.“), kdy žalobkyně měla ve věci při zohlednění zamítnuté výše úroků celkový úspěch z 39,6 % a má proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně vynaložila náklady na soudní poplatek ve výši 2.170,-- Kč a nákladů právního zastoupení. Tyto náklady tvoří odměna advokáta 3.300,-- Kč za jeden úkon právní služby v sazbě dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „advokátní tarif“), přičemž byly účelně vykonány 2 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (příprava s převzetím žaloby a podání žaloby) a 1 podle odst. 2 cit. ust. (předžalobní výzva), tj. 2,5 krát 3.300,-- Kč a paušální náhrada hotových výdajů za tyto tři úkony pak činí dle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu 3 krát 300,-- Kč, tj. celkem 9.150,-- Kč. Za dvě doplnění žaloby náhradu nákladů řízení soud nepřiznal, neboť doplněná argumentace již měla být obsažena v žalobě. Žalobkyni však náleží odměna a náhrada z účast u jednání dne 1.10.2024 a to v celkové výši 3 750 Kč. K této části náhrady ve výši 12 900 Kč je třeba připočítat podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. 21% DPH a zaplacený soudní poplatek, což činí celkem 17.799,-- Kč, z čehož 39,6% činí 7.040,48 Kč, které je žalovaný podle § 149 o. s. ř. povinen zaplatit k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III.).

23. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.