11 C 98/2024

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 28. 11. 2024 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o 42 953,90 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 34 148,28 Kč s úrokem z prodlení 14,75 % ročně z této částky od 6. 1. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž žalobkyně žádala na žalovaném zaplacení 8 805,62 Kč s úvěrovým úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 35 603,77 Kč za dobu od 6. 1. 2024 do zaplacení, jakož i v části, v níž žalobkyně žádala na žalovaném zaplacení úroků z prodlení nad rozsah úroků z prodlení přisouzených výrokem I. tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1 368 Kč do tří dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 5. 2. 2024 se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení 42 953,90 Kč s úvěrovým úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 35 603,77 Kč za dobu od 6. 1. 2024 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 35 603,77 Kč za dobu od 6. 1. 2024 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o úvěru ze dne 17. 4. 2023, na základě níž žalobkyně jako věřitel poskytla žalovanému peněžní prostředky do výše 38 822,93 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni jistinu úvěru spolu s úroky nejpozději do 15. 4. 2024 v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 972 Kč. Ačkoli byl žalovaný ze strany žalobkyně opakovaně upomínán, své závazky neplnil řádně a včas a ke dni 2. 1. 2024 žalobkyně úvěr v celé jeho dosud neuhrazené výši zesplatnila.

2. Soud věc projednal a rozhodl bez jednání, poté, co účastníky seznámil s právním názorem (číslo listu soudního spisu, dále „č.l.“ 41).

3. Žalobkyně argumentovala (č.l. 47-48), že své povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr důkladně a beze zbytku naplňuje. Vychází přitom nejen z informací poskytnutých spotřebitelem, ale zejména z informací, které si sama aktivně zjišťuje a ověřuje ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli, ať již veřejně přístupných, tak neveřejných, jakož i z historických informací o spotřebiteli za celou skupinu , právnická osoba, . Takto získané informace pak podrobuje porovnání s demografickými a statistickými údaji zanesenými ve skóringovém modelu.Ze spisu soud zjistil tyto skutečnosti.

4. Žalobkyně jako věřitel a žalovaný jako dlužník podle tvrzení žalobkyně uzavřeli dne 17. 4. 2023 smlouvu úvěru (č.l. 13), na základě níž žalobkyně poskytla téhož dne žalovanému 38 822,93 Kč (č.l. 32), s úrokem 23,27 % ročně, při RPSN 29,65 %; doba splácení byla 12 měsíců po 3 972 Kč. Žalovaný tyto prostředky splácel, avšak nikoli řádně. Celkově do zesplatnění zaplatil dle žalobkyní předloženého historického výpisu 4 674,65 Kč (č.l. 29-31). Dlužné prostředky žalovaný přes výzvu nevrátil.

5. Žalobkyně vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti doložila tvrzením, že úvěruschopnost posoudila řádně. Vycházela z čestně prohlášených příjmů v žádosti o úvěr ve výši 32 170 Kč z podnikatelské činnosti a vyčíslených měsíčních výdajů domácnosti, které představovaly náklady na bydlení ve výši 4 000 Kč a tzv. ostatní výdaje ve výši 11 000 Kč (č.l. 11-12), a částky životního minima. Výdaje žalovaného tak žalobkyně uvažovala v celkové výši 22 089 Kč (11 000 Kč ostatní výdaje, 6 469 Kč výdaje na bydlení a 4 620 Kč částka životního minima). Dle údajů z interních i externích registrů (SOLUS, BRKI/NRKI) nebyl u žalovaného veden „zvláště závažný negativní záznam“ (č.l. 47 druhá strana, dále „p.v.“). Žalobkyně však nedoložila, že by jakýmkoli způsobem ověřovala žalovaným deklarovaný příjem ani že by zkoumala jeho konkrétní výdaje a zejména způsob, jak žalovaný plní dosavadní závazky, ačkoli měla k dispozici výpisy z účtu žalovaného minimálně za období půl roku před poskytnutím úvěru, z nichž vyplývá, že příjmy žalovaného, které ani zdaleka nedosahovaly deklarované výše, byly v zásadě srovnatelné s jeho výdaji a žalovaný se pohyboval v nepovoleném debetu (č.l. 49-50, 53, 55-60). Výpis na č.l. 62 rovněž zobrazuje četné žádosti o půjčky, včetně jedné odmítnuté.Právní posouzení6. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku).

7. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru (…) posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (§ 86 odst. 2 cit. zákona).

8. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

9. Posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr nemůže být jen formální. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. Žalobkyně však na jakékoli ověřování údajů sdělených žalovaným rezignovala, ačkoli měla k dispozici výpisy z jeho účtu za delší časové období, z nichž příjmy deklarované žalovaným nevyplývaly, naopak z nich bylo zřejmé, že připsané částky byly srovnatelné s částkami odepsanými a žalovaný se v některých obdobích pohyboval v nepovoleném debetu. Přesto žalovanému poskytla úvěr ve výši 38 822,93 Kč, který měl žalovaný splácet ve splátkách po 3 972 Kč, které nelze považovat za zanedbatelné i v případě, že by žalovaný dosahoval deklarované příjmové hladiny. Není zřejmé, jak banka konktrétně zkoumala. „způsob plnění dosavadních dluhů“, což jí ukládá zákon.

10. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8: „Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; 6), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle citovaného zákona, kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). V každém případě však platí, že získané údaje o příjmech a výdajích, opřené o konkrétní doložené informační zdroje, je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad ani není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu a stabilitě národního hospodářství.

11. Pro posuzování úvěruschopnosti je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionální poskytovatel úvěrů je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

12. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobkyně u soudu vymáhala pohledávku z úvěru, který poskytla, aniž by doložila vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti (viz výše body [5 a REF _Ref132294164 \r \h \* MERGEFORMAT 9]). Žalobkyně nepředložila konkrétní vyhodnocení úvěru-schopnosti žalovaného na základě ověřených údajů o konkrétních příjmech a výdajích žalovaného a o konkrétním plnění dosavadních závazků.. Smlouva je neplatným jednáním pro nesplnění předsmluvní povinnosti. Rezignuje-li věřitel na své povinnosti při uzavírání smlouvy, nemůže očekávat soudní ochranu takto tvrzeného a prokazovaného závazku.

13. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (nyní § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy byla cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů České národní banky „Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem „morální hazard“ na straně věřitele). Nelze rovněž zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je ve svém důsledku zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. 781, volební období 2010-2013), které soud uvádí jen pro ilustraci, srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

14. Takový věřitel nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která byla násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok. Sluší se dodat, že smluvní pokuty a sankce při prodlení u dlužníka s nízkou bonitou díky své výši nevedou k naplnění úvěrového vztahu (řádné splacení úvěru), ale naopak jeho naplnění brání, neboť to, co dokáže dlužník zaplatit, pohltí tato plnění, jež mají mít podpůrnou povahu.

15. Smlouva, o níž žalobce opírá svůj nárok, je neplatná podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti.

16. Vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.

17. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („ESD“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci , Anonymizováno, v . , jméno FO, a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci , Anonymizováno, , právnická osoba, . v. GK, všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: https://curia.europa.eu): „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu“ (, Anonymizováno, . Tyto závěry nutno respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR).

18. Závěrem soud konstatuje, že žalovaný obdržel od žalobkyně jako věřitele částku 38 822,93 Kč, z níž vrátil 4 674,65 Kč a zbytek ve výši 34 148,28 Kč dluží. Žalobkyně má právo podle § 2991 občanského zákoníku na vydání bezdůvodného obohacení v této výši, včetně úroku z prodlení daného § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb., za dobu od uplynutí přiměřené doby pro vrácení dluhu do zaplacení. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, tj. v rozdílu mezi částkami přisouzenými tímto výrokem a žalobou požadovanou jistinou a příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.).

19. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále „o. s. ř.“, kdy žalobkyně byla celkově úspěšná z 59 % (její úspěch 79,5 % mínus úspěch žalovaného 20,5 %). Žalobkyně uplatnila náklady představované zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 719 Kč a paušální náhradou nezastoupeného účastníka podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za dva úkony v celkové výši 600 Kč, z čehož 59 % činí 1 368 Kč (výrok III.).

20. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.