111 C 1/2023

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 16. 8. 2023 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , obec a číslo , zastoupená advokátkou Mgr. Martou Ondačkovou sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného , obec o 31 635 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 11.228 - Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75% ročně od 24.5.2022 do zaplacení, to vše do tří dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž žalobkyně žádala na žalovaném zaplacení 9.892 - Kč, včetně úroku ve výši 20 % ročně částky 25 316,11 Kč od 24.05.2022 do 15.06.2022, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 25 316,12 Kč od 16.06.2022 do 3.8.2022, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 22 643,11 Kč od 4. 8.2022 do 23.09.2022, úrok ve výši 11. 75 % ročně z částky 21 120,11 Kč od 24.9.2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 24. 5. 2022 dosáhne částky 87 724,00 Kč, jakož i v části, v níž žalobkyně žádala na žalovaném zaplacení úroků z prodlení nad rozsah úroků z prodlení přisouzených výrokem I. tohoto rozsudku.

III. Ke zpětvzetí žaloby se řízení zastavuje v části, v níž žalobkyně žádala na žalovaném zaplacení částky 4 604 - Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 24.0.2022 do zaplacení, jakož i částky 5 911,04 Kč a úroku ve výši 44,63 % ročně z částky 25 316,11 - Kč od 24. 5.2022 do 15.6.2022.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 9.1.2023 se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení: 1) pohledávky 25 724,00 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 31 816,00 Kč ve výši 11,75% ročně od 24.05.2022 do 14.06.2022 ve výši 218,07 Kč a úrok prodlení z částky 30 293,00 Kč ve výši 11,75% ročně od 15.06.2022 do 03.08.2022 ve výši 494,36 Kč a úrok prodlení z částky 27 247,00 Kč ve výši 11,75% ročně od 04.08.2022 do 23.09.2022 ve výši 453,55 Kč a úrok prodlení z částky 25 724,00 Kč ve výši 11,75% ročně od 24.09.2022 do zaplacení; a dále 2) pohledávky ve výši 5 911,04 Kč jakož i 3) úroku ve výši 64,63 % p.a z částky 25 316,11 Kč od 24.05.2022 do 15.06.2022 ve výši 1 005,10 Kč, úrok ve výši 11,75 % p.a z částky 25 316,11 Kč od 16.06.2022 do 23.09.2022 ve výši 771,00 Kč, úrok ve výši 11,75 % p.a z částky 23 926,93 Kč od 24.09.2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 24. 5. 2022 dosáhne částky 87 724,00 Kč. To vše na základě smlouvy o úvěru ze dne 2.8.2021 na částku 26.000 - Kč, kterou žalovaný nevrátil.

2. Soud účastníkům zpřístupnil právní názor, jímž se řídil (číslo listu soudního spisu,„ č.l.“ 46).

3. Poté, co soud účastníkům sdělil právní názory na věc, vzal žalobce žalobu částečně zpět (č.l. 50) a soud v rozsahu zpětvzetí řízení podle § 96 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále„ o. s. ř.“, zastavil (výrok III.).

4. Ze spisu soud zjistil, že žalobce jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli dne 2.9.2021 na dálku smlouvu o úvěru (č.l. 34 a 37) na základě níž žalobce (věřitel) žalovanému poskytl téhož dne 26.000 - Kč (č.l. 20) s tím, že žalovaný ve 48 měsíčních splátkách po 1.736 - Kč, splatných ke 17. dni v měsíci, vrátí žalobci celkem 73.104 - Kč, při uváděné RPSN 87,64% (č.l. 34 p.v.) a k tomu bude měsíčně platit pojištění schopnosti platit úvěr ve výši 200 - Kč měsíčně.

5. Žalovaný na úvěr žalobci zaplatil celkem 14.773 - Kč (č.l. 43 a č.l. 2 a č.l. 2 p.v.).

6. Protože žalovaný nehradil splátky řádně a včas, byl úvěr ke dni 22.5.2022 zesplatněn (č.l. 4) a věřitel vyzval dlužníka k okamžitému zaplacení [číslo] - Kč.

7. Za 26.000 Kč poskytnutých dne 2.9.2021 tak žalovaný měl dlužit žalobci dne 22.5.2022 o 5.816 - Kč více, ačkoli již zaplatil do té doby 8.680 - Kč, tedy celkem o 14.496 - Kč (55,8% za 9 měsíců).

8. V žalobě podané dne 10.1.2023 žalobce požadoval zaplacení celkových 31.635 - Kč a k tomu úrok 64,53% ročně do výše 87.724 - Kč (č.l. 3), ačkoli žalovaný celkem zaplatil již 14.773 - Kč 9. Věřitel před schválením smlouvy o úvěru ověřoval ke dni 2.9. 2021 finanční situaci žadatele a zjistil (č.l. 112), že dlužník má příjem ze mzdy ve výši 28.951 - Kč (zaměstnavatel mu v květnu 2021 poukázal 20.656 - Kč, v červnu šlo o 25.432 - Kč, č.l. 12-13) a jeho celkové měsíční výdaje měly činit 6.463 - Kč, z toho bydlení 2.603 - Kč. [příjmení] zdroje tak měly činit 21.488 - Kč při měsíční splátce 1.736 - Kč, kterou měl dlužník splácet 4 roky. Žalobce předložil i výpis z bankovního účtu žalovaného, z něhož plynulo, že poukazuje částky úvěrovým subjektům (č.l. 14 2021, č.l. 15 p.v.; 25.1.2021, č.l. 16) a že mu tyto subjekty platí (22.1.2021, č.l. 16). Právní posouzení 10. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku).

11. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru ve znění platném od 1.12.2016).

12. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 cit. zákona). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 cit. zákona).

13. Protiprávního jednání v podobě přečinu lichvy se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní (§ 218 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb.).

14. Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (§ 1796 občanského zákoníku).

15. U občanskoprávní skutkové podstaty lichvy není k dispozici ustálená judikatura, neboť zákon platí relativně krátkou dobu. Současně si je soud rovněž vědom, že uplatňování občanského a trestního práva má v zásadě autonomní povahu. Avšak s ohledem na princip harmonie soudních rozhodnutí a souladnosti individuálních aktů veřejné moci nelze judikaturu obou tradičních právních odvětví navzájem přehlížet. Jednání, které trestní právo (kteréžto je krajní právním prostředkem), zapovídá, tedy je kvalifikuje jako protiprávní, stěží může právo soukromé aprobovat (pozn. opačně to neplatí – soukromoprávní protiprávnost díky subsidiaritě trestní represe nezakládá bez dalšího trestní protiprávnost). Platí-li v trestním právu, že při posuzování zákonného znaku poměru plnění, je vedle výše úroku třeba přihlížet i k zajištění a k ostatním akcesorickým závazkům, tedy k souhrnu všech plnění (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] či [spisová značka] dostupná na: www.nsoud.cz), pak toto posouzení není v civilním řízení zcela bez významu (srov. podobně kupř. rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn.: [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] nebo [spisová značka]).

16. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

17. Posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr nemůže být jen formální. [příjmení] a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. Žalobce nepředložil ani žádnou z listin, z níž by bylo možné čerpat údaje o výdajové situaci dlužníka, který měl příjem z běžné mzdy a jeho výdaje byly podceněny (byly uvažovány částkou 6.463 - Kč, tj. 215 Kč denně). Toto finanční zatížení bylo věřitelem posouzeno jako únosné po dobu 4 let, ačkoli pravděpodobně neponechávalo prakticky žádné finanční rezervy. Není rovněž zřejmé, jak věřitel vyhodnotil stávající závazky žalovaného a způsob, jímž je plní.

18. Význam posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8:„ Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; 6), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 145/2010 Sb. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle citovaného zákona, kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). Platí, že získané údaje o příjmech a výdajích, opřené o konkrétní doložené informační zdroje nutno vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

19. Pro posuzování úvěruschopnosti a ve vztahu k hrubému nepoměru plnění je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

20. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobce u soudu vymáhal pohledávku z úvěru, který věřitel poskytl, aniž by doložil vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti (viz výše body (9 a 17)). Žalobce nepředložil vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného opřené o konkrétní informační zdroje týkající se skutečných nákladů dlužníka. Vše nasvědčuje tomu, že splátka, přes svou opticky malou výši, byla s ohledem na výdaje dlužníka neúnosně vysoká, přičemž měla být splácena dlouhodobě. Smlouva je neplatným úkonem pro nesplnění předsmluvní povinnosti.

21. Neplatnou by byla i smlouva coby smlouva založená na lichevním schématu, o čemž svědčí jak poměr plnění, tak formální přístup k posuzování úvěruschopnosti dlužníka. Protiprávnost charakterizuje smlouvu v jejím celku, když je nepochybné, že i smlouva složená z dílčích částí, které nemusí být nutně jednotlivě shledány, jako protiprávní může být a byla složena v celek, které zakládá výše uvedený rozpor s právem, který brání schválení smíru či vydání rozsudku pro uznání. K rozporu s právem soud přihlíží z úřední povinnosti.

22. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (nyní § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy je cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů [obec] národní banky„ Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, na povinnost státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem„ morální hazard“ na straně věřitele). Nelze rovněž zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je ve svém důsledku zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. 781, volební období 2010 -2013), které soud uvádí jen pro ilustraci, srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

23. Takový věřitel nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která je díky své konstrukci vždy vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok. Sluší se dodat, že smluvní pokuty a sankce při prodlení u dlužníka s nízkou bonitou díky své výši nevedou k naplnění úvěrového vztahu (řádné splacení úvěru), ale naopak jeho naplnění brání, neboť to co dokáže dlužník zaplatit, pohltí tato plnění, jež mají mít podpůrnou povahu.

24. Smlouva, o níž žalobce opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti. Především však vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně. Žalobce konkrétní výdaje neprověřoval a nedoložil, jak prověřoval, zda se žalovaný nechce nově zadlužit jen proto, aby splatil stávající dluh (y), což je vysoce rizikové dlužnické chování. Zákon přitom ukládá zkoumání přístupu žadatele o úvěr ke splácení dosavadních dluhů. Úvěrová kontraktace na dálku, bez osobního kontaktu přitom spíše zvyšuje nároky na vynaložení této péče. Matoucí je rovněž institut pojištění schopnosti splácet úvěr.

25. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („ ESD“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . GK, všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: https://curia.europa.eu):„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ (C [číslo]). Tyto závěry je třeba respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR).

26. V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému 26.000 - Kč, které žalovaný vyjma celkové částky 14.772 - Kč nevrátil (bod (5)) a žalobci vniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku ve výši 11.228 - Kč, které je žalovaný povinen zaplatit, včetně úroku z prodlení ve výši vycházející z § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. V této části soud žalobě vyhověl (výrok I.). Ve zbývající části soud žalobu zamítl, neboť se opírala o neplatnou smlouvu o úvěru (výrok II).

27. K argumentaci žalobce soudu dodává, že posouzení věci podle pravidel vypořádání bezdůvodného obohacení představuje projev ekvivalence plnění, který je jednou ze zásad soukromého práva. Dlužník je za nesplnění svých povinností sankcionován přirážkou v podobě 8 procentních bodů k aktuální ceně peněz v době, kdy nastalo jeho prodlení (viz též bod (23)).

28. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 146 odst. 2 věta první o.s.ř., kdy celkově byl v řízení úspěšnější žalovaný a to z 29% (35,5% poměrný úspěch žalobce vzhledem k původně žalované částce mínus 64,5% úspěch žalovaného), ale podle obsahu spisu mu náklady řízení nevznikly a proto soud náhradu nákladů nepřisoudil žádnému z účastníků (výrok IV.).

29. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o.s.ř.