111 C 2/2021

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 3.11.2021 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , obec a číslo , zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , obec , o 77 107 s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 31.500 - Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z této částky od 21.3.2019 do zaplacení, to vše do 3 dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž žalobce žádal na žalovaném zaplacení 37.104,76 Kč, s úrokem ve výši 35 % ročně z částky 47.362,30 Kč od 26. 7. 2019 do 19. 11. 2019, s úrokem ve výši 35 % ročně z částky 46.966,68 Kč od 20. 11. 2019 do 31. 1. 2020, s úrokem ve výši 35 % ročně z částky 43.966,68 Kč od 1. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 26. 7. 2019 dosáhne částky 119.707 - Kč, jakož i v části, v níž žalobce žádal na žalovaném zaplacení úroku z prodlení nad rozsah úroku z prodlení přisouzeného výrokem I. tohoto rozsudku.

III. Ke zpětvzetí žaloby se řízení zastavuje v části, v níž žádal žalobce na žalovaném zaplacení úroku ve výši 67,66% ročně z částky 47.362,30 Kč od 26. 7. 2019 do 19. 11. 2019, jakož i úroku ve výši 67,66 % ročně z částky 46.966,68 Kč od 20. 11. 2019 do 31. 1. 2020, jakož i úroku ve výši 67,66 % ročně z částky 43.966,68 Kč od 1. 2. 2020 do zaplacení, jakož i v části, v níž žalobce žádal na žalovaném zaplacení částky 7.741,04 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 26. 7. 2019 do zaplacení a též v rozsahu částky 761,20 Kč odpovídající běžící smluvní pokutě uvedené pod bodem č. 2) žalobního petitu ze dne 26. 1. 2021.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 5.10.2020 se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení: 1) 53 105,00 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 60 505,00 Kč ve výši 10% ročně od 26.07.2019 do 04.10.2019 ve výši 1 176,49 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 58 105,00 Kč ve výši 10% ročně od 05.10.2019 do 19.11.2019 ve výši 742,45 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 56 105,00 Kč ve výši 10% ročně od 20.11.2019 do 31.01.2020 ve výši 1 137,68 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 53 105,00 Kč ve výši 10% ročně od 01.02.2020 do zaplacení, jakož i zaplacení 2) 24 002,00 Kč a též zaplacení 3) úroku ve výši 102,66 % p.a z částky 47 362,30 Kč od 26.07.2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 26.7.2019 dosáhne částky 119 707,00 Kč. To vše na základě smlouvy o úvěru ze dne 24.2.2019 na částku 50.000 - Kč, po jejímž poskytnutí žalovaný zaplatil celkem 18.500 - Kč.

2. Soud účastníkům zpřístupnil právní názor, jímž se bude řídit (číslo listu soudního spisu, dále„ č.l.“ 43). Žalobce stručně shrnuto doplnil (číslo listu soudního spisu, dále„ č.l.“ 47), že úvěruschopnost dlužníka posoudil řádně. Dlužník měl volné prostředky ve výši 8.590 - Kč a věřitel vycházel ze zprávy o výši mzdy, výpisu s číslem účtu dlužníka, jakož i z jeho čestného prohlášení a negativního výpisu z dostupných registrů evidujících nespolehlivé dlužnické chování dlužníků. Dlužník uvedl, že jeho výdaje činí 4.810 - Kč měsíčně. Při ověřování údajů dlužníka věřitel postupoval v souladu s přiměřenou mírou obezřetnosti. Avšak ani nikoli řádné prověření úvěruschopnosti neumožňuje soudu konstatovat neplatnost smlouvy z úřední povinnosti. Takový závěr ke contra legem s ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru. Rovněž výše úroku byla srozumitelně a jasně sjednána v zákonných limitech a nejde o nepřiměřené ujednání. V případě opačného závěru musí soud postupem podle § 1802 občanského zákoníku určit úrok obvyklý. Soud následně připomněl judikaturu NS a ESD (č.l. 91) z níž bude vycházet.

3. Poté, co soud účastníkům sdělil právní názory na věc, vzal žalobce žalobu částečně zpět (č.l. 59) a soud v rozsahu zpětvzetí řízení podle § 96 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále„ o. s. ř.“, zastavil (výrok III.).

4. Provedeným dokazováním soud zjistil, že žalobce jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli dne 24.2.2019 smlouvu o úvěru (č.l. 13), na základě níž žalobce žalovanému poskytl dne 25.2. 2019 částku 50.000 - Kč (č.l. 27) s tím, že žalovaný v 18 měsíčních splátkách po 5.542 - Kč, splatných ke 20. dni v měsíci, vrátí žalobci celkem 99.756 - Kč, při RPSN 167,78% (č.l. 13 p.v.).

5. Žalovaný na úvěr zaplatil žalobci (č.l.18) do 31.1.2020 celkem 18.500 - Kč.

6. Protože žalovaný nehradil splátky řádně a včas, byl úvěr ke dni 27.7.2019 zesplatněn (č.l. 4 a 17) a věřitel vyzval dlužníka k okamžitému zaplacení 60.505 - Kč. K datu zesplatnění dlužník zaplatil 11.500 - Kč (č.l. 18).

7. Za 50.000 Kč poskytnutých dne 25.2.2019 tak žalovaný měl dlužit žalobci dne 27.7.2019 celkem 60.505 - Kč, ačkoli zaplatil 11.500 - Kč.

8. V žalobě podané dne 26.1.2021 žalobce požadoval zaplacení celkových 77.107 - Kč a k tomu úrok ve výši 102,66% ročně do výše 119.707 - Kč (č.l. 3), ačkoli žalovaný zaplatil do té doby celkem 18.500 - Kč.

9. Věřitel před schválením smlouvy o úvěru ověřoval ke dni 29. 3. 2019 finanční situaci dlužníka a zjistil (č.l. 11), že dlužník má příjem ze mzdy ve výši 14.400 - Kč (viz též pracovní smlouva a výplatní lístek, č.l. 19 a 20-24) a jeho celkové měsíční výdaje činí 4.810 - Kč, z toho na bydlení 1.400 - Kč. Volné zdroje tak měly činit 8.590 - Kč při měsíční splátce 5.542 - Kč, kterou měl dlužník splácet 1,5 roku. Sám věřitel uvedl skóre dlužníka jako nehodnotitelné, s tím, že„ smlouva dlužníka je hodnocena jako špatná“ (kód příznaku 16, č.l. 28). Právní posouzení 10. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku).

11. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. (§ 86 odst. 2 cit. zákona).

12. Protiprávního jednání v podobě přečinu lichvy se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní (§ 218 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb.).

13. Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (§ 1796 občanského zákoníku).

14. U občanskoprávní skutkové podstaty lichvy není k dispozici ustálená judikatura, neboť zákon platí relativně krátkou dobu. Současně si je soud rovněž vědom, že uplatňování občanského a trestního práva má v zásadě autonomní povahu. Avšak s ohledem na princip harmonie soudních rozhodnutí a souladnosti individuálních aktů veřejné moci nelze judikaturu obou tradičních právních odvětví navzájem přehlížet. Jednání, které trestní právo (kteréžto je krajní právním prostředkem), zapovídá, tedy je kvalifikuje jako protiprávní, stěží může právo soukromé aprobovat (pozn. opačně to neplatí – soukromoprávní protiprávnost díky subsidiaritě trestní represe nezakládá bez dalšího trestní protiprávnost). Platí-li v trestním právu, že při posuzování zákonného znaku poměru plnění, je vedle výše úroku třeba přihlížet i k zajištění a k ostatním akcesorickým závazkům, tedy k souhrnu všech plnění (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] či [spisová značka] dostupná na: [webová adresa]), pak toto posouzení není v civilním řízení zcela bez významu (srov. podobně kupř. rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn.: [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] nebo [spisová značka]).

15. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

16. Posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr nemůže být jen formální. [příjmení] a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. Žalobce nepředložil ani žádnou z listin, z níž by bylo možné čerpat údaje o výdajové situaci dlužníka, který měl nízký příjem ze mzdy. Žalobce oponoval tak, že uvedl, že úvěruschopnost byla posouzena řádně.

17. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8:„ Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; 6), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle citovaného zákona, kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). V každém případě však platí, že získané údaje o příjmech a výdajích, opřené o konkrétní doložené informační zdroje, je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad ani není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

18. Pro posuzování úvěruschopnosti a ve vztahu k hrubému nepoměru plnění je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

19. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobce u soudu vymáhal pohledávku z úvěru, který věřitel poskytl, aniž by doložil vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti (viz výše body (9 a 16)). Žalobce nepředložil vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného opřené o konkrétní informační zdroje týkající se skutečných příjmů dlužníka. Vše nasvědčuje tomu, že splátka, přes svou optiky malou výši, byla s ohledem na výdaje dlužníka neúnosně vysoká, přičemž měla být splácena po dvě léta. Smlouva je neplatným úkonem pro nesplnění předsmluvní povinnosti.

20. Jako neplatná by byla smlouva posouzena, i kdyby ji soud posoudil jako smlouvu založenou na lichevním schématu, o čemž svědčí jak poměr plnění, tak formální přístup k posuzování úvěruschopnosti dlužníka. Protiprávnost charakterizuje smlouvu v jejím celku, když je nepochybné, že i smlouva složená z dílčích částí, které nemusí být nutně jednotlivě shledány, jako protiprávní může být a byla složena v celek, které zakládá výše uvedený rozpor s právem, který brání schválení smíru či vydání rozsudku pro uznání. K rozporu s právem soud přihlíží z úřední povinnosti.

21. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (nyní § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy je cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů České národní banky„ Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem„ morální hazard“ na straně věřitele). Nelze rovněž zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je ve svém důsledku zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. 781, volební období 2010 -2013), které soud uvádí jen pro ilustraci, srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

22. Takový věřitel nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která je v současné době násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok. Sluší se dodat, že smluvní pokuty a sankce při prodlení u dlužníka s nízkou bonitou díky své výši nevedou k naplnění úvěrového vztahu (řádné splacení úvěru), ale naopak jeho naplnění brání, neboť to co dokáže dlužník zaplatit, pohltí tato plnění, jež mají mít podpůrnou povahu.

23. Smlouva, o níž žalobce opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti. Především však vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.

24. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („ ESD“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . GK, všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: https://curia.europa.eu):„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ (C [číslo]). Tyto závěry je třeba respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR).

25. V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému 50.000 - Kč, kdy žalovaný zaplatil celkem 18.500 - Kč (bod (5)) a žalobci vniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku ve výši 31.500 - Kč, které je žalovaný povinen zaplatit, včetně úroku z prodlení ve výši vycházející z § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. V této části soud žalobě vyhověl (výrok I.). Ve zbývající části soud žalobu zamítl, neboť se opírala o neplatnou smlouvu o úvěru (výrok II).

26. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále„ o. s. ř.“, kdy žalovaný byl po odečtení svého neúspěchu celkově úspěšný, ale podle obsahu spisu mu náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

27. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.