111 C 9/2018

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 14. dubna 2021 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem titul . jméno příjmení , sídlem v  obec , anonymizováno nám. anonymizováno , proti žalovaná: celé jméno žalované , datum narození , bytem v  obec a číslo , zastoupená advokátem titul . jméno příjmení , sídlem adresa o náhradu nemajetkové újmy 60.000, -- Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 20.000 - Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky, za dobu od 10.12.2017 do zaplacení, to vše do tří dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba, se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhá, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nemajetkové újmy ve výši 40.000 - Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky, za dobu od 10.12.2017 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 36.740 - Kč k rukám advokáta žalobkyně, do tří dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice náklady státu ve výši 954,50 Kč na účet Okresního soudu v Chrudimi do 15 dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

1. Žalobou podanou dne 7.3.2018 se žalobkyně domáhala s oporou v § 2971 občanského zákoníku na žalované zaplacení 60.000 - Kč, se zákonným úrokem z prodlení, z titulu nemajetkové újmy způsobené tím, že dne 23.7.2016 pes žalované, [anonymizována tři slova], napadl malého psa, [anonymizována dvě slova] vlastněného jejím dědečkem a venčeného v té chvíli žalobkyní a její spolužačkou, který chvíli poté zemřel. Žalobkyně poukázala na pravomocné přestupkové rozhodnutí, jímž byla žalované za toto protiprávní jednání uložena pokuta, a uvedla, že žalovaná má podle § 2933 občanského zákoníku objektivní odpovědnost absolutní, bez liberačního důvodu a protiprávní jednání žalované spočívalo v tom, že neučinila opatření proti úniku zvířat, čímž se dopustila přestupku podle § 27 odst. 2 písm. f) zákona č. 246/1992 Sb. Psík přinášel žalobkyni a její rodině radost. Újma má být náhradou za způsobené útrapy. Psychické útrapy žalobkyně plynou ze způsobu ataku, k němuž došlo na volném prostranství, kdy velký pes volně pobíhající po ulici napadl a zakousl malého pejska v péči žalobkyně, což mělo na psychiku žalobkyně výrazné negativní důsledky – několik dní plakala, měla děsivé sny, kdy bojovala s vlky, křičela ze spaní, další dva měsíce trpěla smutkem, a proto navštívila psycholožku. Žalobkyně neobdržela od žalované omluvu; žalovaná se při jejím výslechu v přestupkovém řízení pokusila celou věc bagatelizovat, přičemž stres v žalobkyni vyvolává i pokračující vybíhání psa žalované.

2. Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] žalobkyni přiznal náhradu ve výši 2.500 - Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl. Toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobkyně i žalované zrušeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], pro chybějící schválení podání žaloby opatrovnickým soudem, který představoval odstranitelnou překážku řízení (bod 26 citovaného usnesení). Odvolací soud věc okresnímu soudu vrátil k dalšímu řízení, v němž bylo třeba opatřit předmětné schválení, což učinil Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 3.2.2021 (číslo listu soudního spisu, dále„ č.l.“ 191).

3. Žalovaná namítala (č.l. 39), že žaloba účelově nakládá s fakty. Správní orgán v přestupkovém řízení uložil žalované pokutu nikoli za napadení psa, ale za to, že nezajistila svého psa proti úniku. Žalovaná sice považuje celou situaci za nešťastnou, ale faktem je, že výrok o napadení a usmrcení psa venčeného žalobkyní psem žalované, je založen na domněnce, nemá oporu ve spise, ani v odůvodnění přestupkového rozhodnutí a je nicotný. Všichni nezaujatí svědci hovořili o tom, že incident způsobil [anonymizována dvě slova] s obojkem, který však její pes nikdy nenosil a jde o plemeno, které je vizuálně natolik odlišné od [příjmení] [anonymizováno], že je nelze zaměnit. Pes žalované nikdy volně po obci nepobíhal. Ani § 2971 občanského zákoníku nelze použít, protože i kdyby bylo prokázáno usmrcení způsobené psem žalované, nešlo by o hrubou nedbalost. Je zde i spoluzavinění minimálně z jedné poloviny, protože venčený pes nebyl na vodítku. Požadované zadostiučinění je pak zcela nepřiměřené a k odčinění negativních důsledků nemůže u žalobkyně b) vést zcela nahodilá částka v penězích; adekvátní částkou by byly například náklady spojené s pořízením nového psa.

4. Žalobkyně replikovala (č.l. 46), že podle skutkové věty pravomocného přestupkového rozhodnutí, jímž je soud podle § 135 odst. 1 o.s.ř. vázán, pes žalované napadl a usmrtil jejich psa, přičemž toto jednání mohl správní orgán postihnout jen jako nepřijetí opatření proti úniku zvířat. Svědkové [příjmení] a [jméno] [příjmení] policii při podání vysvětlení sdělili, že incident způsobil [anonymizována dvě slova] žalované; žalovaná také nahlásila incident pojišťovně a její pes byl policií vyfotografován a obojek na sobě měl. Žalovaná předložila zavádějící srovnávací fotografie obou plemen. Pobíhání psa po satelitním sídlišti dokumentují jak fotografie, tak výpovědi dvou svědkyň; žalovaná se tak jednání dopustila z hrubé nedbalosti. Skutečnost, že malý psík nebyl na vodítku, nebyla příčinou toho, že byl napaden a usmrcen. Traumata žalobkyně pramení z útoku a zakousnutí, jichž byla svědkem.

5. Žalovaná v reakci na koncentrační výzvu doplnila (č.l. 72), že hrubá nedbalost míří na lehkomyslnost až bezohlednost škůdce, avšak únik jejího psa byl zcela náhlý, byl způsoben poruchou elektrické brány (v letech 2017 až 2018 se projevila přibližně třikrát), přičemž pes žalobce byl v neznámém prostředí, bez vodítka a nebyl žalobcem zajištěn, což svědčí o jeho nedbalosti. Žalovaná projevila lítost nad úmrtím psa, ale neměla za prokázané, že je způsobil pes její. Požadavek policejního orgánu, aby se omluvila, byl nemístný a neprofesionální. Z hlediska výše újmy by nebylo možno přehlédnout spoluzavinění žalobkyně a jejího dědečka, jakož i skutečnost, že šlo o psí rvačku, přičemž pominout nelze ani skutečnost, že usmrcený pes již byl na sklonku života a jeho úhyn byl způsoben šokem.

6. Žalobkyně uzavřela (č.l. 116), že provedeným dokazováním byla vyvrácena skutková verze žalované, že jejich psa nezakousl pes žalované, ale [příjmení] [anonymizováno]. Aplikační podmínky § 2971 občanského zákoníku jsou rovněž splněny, neboť újma byla způsobena protiprávním jednáním žalované a její hrubou nedbalostí, přičemž žalobkyně pociťuje újmu jako své osobní neštěstí. Přiměřenost žalované částky je dána ztrátou psíka, člena rodiny a též psychické následky samotného ataku. Na tomto postoji žalobkyně setrvala i při jednání dne 14.4.2021 (č.l. 193).

7. Žalovaná v prvním závěrečném návrhu (č.l. 119) uvedla, že provedeným dokazováním nebylo spolehlivě zjištěno, že útočícím psem byl její pes, kdy je zřejmé, že se v daném čase na daném místě pohyboval ještě další pes s kovovým obojkem. Jediné očité svědkyně, dívky, které venčily napadeného psa, byly natolik rozrušeny, že o identitě útočícího psa lze mít důvodné pochybnosti. Podmínky užití § 2971 občanského zákoníku nejsou splněny již jen proto, že se nedopustila hrubé nedbalosti (žalovaná zde obsáhle citovala rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.3.2019, č.j. 25 Cdo 972/2018-162). Přístup žalované k jejímu psovi byl odpovědný, neboť učinila veškerá opatření potřebná k tomu, aby ze zahrady neutíkal a důvodem útěku byla závada elektrické brány a žalovaná nemůže nést odpovědnost za to, že brána zcela nedovřela. Předmětného dne šlo o první zaznamenaný únik psa a žalovaná nemohla jeho únik předvídat. V odvolání proti prvnímu rozsudku okresního soudu v této věci žalovaná namítala, že správní rozhodnutí o přestupku není pravomocné, neboť proti němu podala odvolání a doložka právní moci a vykonatelnosti uvedená na tomto rozhodnutí je nesprávná (č.l. 148), nebylo rovněž zohledněno (č.l. 148 druhá strana, dále„ p.v.“), že usmrcený pes byl v rozporu s obecní vyhláškou venčen bez vodítka a soud nezkoumal spoluzavinění žalobkyně, jejího zákonného zástupce, jakož i majitele psa, kteří porušili prevenční povinnost. Nebylo rovněž jednoznačně prokázáno (č.l. 149), že usmrcení způsobil pes žalované, která se nedopustila hrubé nedbalosti.

8. Při jednání dne 14.4.2021 (č.l. 194) žalovaná uvedla, že nechce jednat o smíru, neboť jsou zde nové důkazy, z nichž plyne, že předmětného psa napadl jiný pes a navrhla doplnění dokazování novým výslechem obou nezletilých dívek, které venčily usmrceného psa, neboť nebylo dostatečně vyjasněno místo ani čas předmětného napadení, k němuž došlo poblíž louky, za níž je dům majitele jiného psa, který měl stříbrný obojek, byl agresivní a volně se pohyboval po veřejném prostranství. K prokázání skutečnosti, že tento pes (který již zemřel, stejně jako jeho majitel), se volně pohybovával na veřejném prostranství, chtěla žalovaná prokazovat výslechy místostarostky obce a vnuka majitele tohoto psa, kdy rovněž navrhla provedení důkazu fotografií tohoto psa a situačními mapkami označujícími místo incidentu a polohy domu žalované a domu onoho dalšího psa.

9. Pro projednávanou věc je významné, že Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit dědečkovi žalobkyně, který byl majitelem předmětného psa 10.000 - Kč s příslušenstvím, jako náhradu nemajetkové újmy způsobené žalovanou jednáním popsaným výše (viz výše bod (1)). Krajský soud dospěl k závěru, že i bez toho aniž by bylo vycházeno ze závaznosti rozhodnutí správního orgánu dle § 135 odst. 1 o.s.ř., okresní soud důkazy provedenými přímo před okresním soudem přesvědčivě a v souladu s ustanovením § 132 občanského soudního řádu odůvodnil svůj skutkový závěr o tom, že to byl pes žalované, který napadl psa žalobce a způsobil jeho úmrtí (bod 27 citovaného rozsudku krajského soudu). Krajský soud rovněž konstatoval (v bodě 34 citovaného rozhodnutí), že nepřikročila-li žalovaná ke změně zabezpečení relativně velkého, výrazného psa, který zjevně způsobuje obavy, a již před předmětnou událostí došlo k opakovanému pobíhání psa na veřejném prostranství, naplňuje toto jednání požadavek hrubé nedbalosti předpokládaný v ustanovení § 2971 občanského zákoníku. K tomuto rozhodnutí krajského soudu musel okresní soud přihlížet již jen z hlediska dikce § 13 odst. 1 občanského zákoníku (Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích). Provedeným dokazováním soud zjistil tyto skutečnosti.

10. Městský úřad v Chrudimi dne [datum rozhodnutí] pod [číslo jednací] OŽP/Je (viz správní spis připojený na č.l. 34), uznal žalovanou vinnou„ z porušení zákona na ochranu zvířat, konkrétně § 13 odst.1 … tím, že dne [datum] řádně nezajistila svého psa, [anonymizována dvě slova] jménem [anonymizováno], který otevřenými vraty vyběhl z uzavřeného pozemku na volné prostranství, kde pobíhal mimo vliv majitelky a na veřejném prostranství napadl a usmrtil fenu [anonymizována dvě slova] [celé jméno žalobce], jménem [anonymizováno]“, kdy toto jednání kvalifikoval jako přestupek dle § 27 odst. 2 písm. f) zákona na ochranu zvířat, za což jí udělil pokutu ve výši 2.000 - Kč. Toto rozhodnutí žalovaná převzala dne 27.10.2017 a podle vyznačené doložky, nabylo právní moci dne 14.11.2017. Žalovaná dne 10.11.2017 sdělila správnímu orgánu přípisem nazvaným„ vyjádření obviněné“, že téhož dne uhradila vyměřenou pokutu a náklady správního řízení, avšak uvedla, že nesouhlasí s tím, že by její pes [anonymizováno] zakousl psa [anonymizováno], kdy věc nebyla policií řádně vyšetřena. V závěru uvedla, že vše zaplatila, protože je časově zaneprázdněná a nechce vynakládat další peněžní prostředky.

11. Správní orgán své rozhodnutí opřel jednak o výsledky policejního šetření (dokumentace písemná, fotografická a úřední záznamy) a jednak o vlastní přímá zjištění, zejména o svědecké výpovědi. Uvedl, že i z výpovědi žalované plyne, že její pes se volně pohyboval na ulici bez jejího vědomí, a doba, kdy takto pobíhal, byla dostatečná k tomu, aby napadl psa žalobce a). Průběh celé události správní orgán zjistil z výpovědi žalobkyně. Ve svém rozhodnutí správní orgán rovněž odkázal na účel zákona na ochranu zvířat, jímž je ochrana zvířat před usmrcením. 12. [titul]. [jméno] [příjmení] v lékařské zprávě ze dne [datum] ve [anonymizováno] hod (pol. 20 správního spisu) uvedla, že na těle mrtvého psa [anonymizováno] nejsou zjevné otevřené rány apod.; z RTG plyne mj. susp. fraktura krční páteře a kaudálních žeber. Fena [anonymizováno] byla [anonymizována dvě slova], narozeným [datum] (průkaz psa, pol. 27 správního spisu) a jejím majitelem byl od 15.8.2010 dědeček žalobkyně, kdy šlo o psa s průkazem původu (č.l. 14a a 17).

13. Pojišťovna žalované sdělila žalobci a) jako poškozenému dne [datum], že událost jí byla oznámena; dne [datum] sdělila, že žalobci vyplatí plnění ve výši 9.720 - Kč s tím, že spoluúčast, kterou má žalovaná zaplatit činí 5.000 - Kč. Uznaná výše škody činila 14.720 - Kč (č.l. 25-27).

14. Policie ČR dne 23.7.2016 vyfotografovala psa žalované (položka 4 vyšetřovacího spisu založeného ve správním spisu) a vyfotografovala i usmrceného psa (položka 7 vyšetřovacího spisu). Pes žalované je nepoměrně větší než pes dědečka žalobkyně 15. Žalovaní předložené fotografie [anonymizována tři slova] a [příjmení] [anonymizováno] (č.l. 40), zobrazují psi výrazně se odlišující, mj. délkou srsti a podobou od podoby psů fotografovaných policií (viz bod (14)), kdy žalovanou předložená fotografie [anonymizována dvě slova] je blíže podobě psa žalované, tak jak ji zachytila policie.

16. Žalobci předložili fotografie psa volně se pohybujícího po ulici (č.l. 50, 50 p.v., 51 p.v., 52), datované dnem 11.12.2017, o nichž otec žalobkyně vypověděl, že jde o fotografie psa žalované.

17. Všechny fotografie (body (14 a 16)) soud promítl slyšeným svědkům, z nichž žádný neoznačil žalovanou předloženou fotografii [anonymizováno] psa, jako fotografii zobrazující jejího psa. 18. [titul]. [jméno] [příjmení], z Psychologické poradny pro děti a rodinu podala dne [datum] zprávu (č.l. 21), kde uvedla, že žalobkyně po události několik dní plakala, měla děsivé sny, v nichž bojovala s vlky, křičela ze spaní a další dva měsíce trpěla smutkem a stavy pláče. V době vyšetření o celé příhodě vypravovala se smutkem a se slzami v očích. Majitelka psa podle psycholožky zasáhla do života obou děvčat, která se naprosto děsivě setkala s krutou smrtí.

19. Svědek [titul]. [jméno] [příjmení] dne 8.3.2019 vypověděl (č.l. 83 p.v.), že je sousedem účastníků. Napadení psa psem neviděl, ale na místo se dostavil ihned po události, protože slyšel nářek a pláč. Kromě těla psa, u něhož byla žalobkyně a další dívka, byl na místě ještě další pes, [anonymizováno], s kovovým stahovacím obojkem, který poté patrně odběhl někam dozadu, na louku, což se domnívá. K vymezení pojmu vlčák uvedl, že je v rozpacích, těch psů se bojí a nemůže říci, zda šlo o psa žalované. Skrz její plot je vidět jen silueta psa. Psa žalované nikdy neviděl volně běhat po ulici. Po promítnutí fotografie psa žalované pořízené policií po incidentu (viz bod (14)) uvedl, že je to podle něho vlčák, přičemž předmětný pes měl jiný obojek, a to stříbrný, stahovací. Na fotografii předložené žalovanou (viz bod (15)) svědek označil [příjmení] ovčáka jako onoho psa, kterého viděl na místě po incidentu.

20. Svědek [jméno] [příjmení], syn předchozího svědka dne 8.3.2019 vypověděl (č.l. 84 p.v.), že na místo dojel těsně po incidentu, a kromě menšího psa, který ležel na zemi, byl na místě i pes s tmavší barvou srsti, který poté někam odběhl; neuvědomuje si, zda někdy viděl psa žalované, ale možné to je. Nemyslí si, že by policii označil útočícího psa, jako psa žalované. Svědek vypověděl, že není pravdou to, co uvedl ve svém písemném sdělení (přílohová obálka na č.l. 61, položka 1 anebo položka 17 správního spisu), tedy že viděl incident mezi psy a že útočníkem byl německý ovčák. Po promítnutí fotografie psa žalované, pořízené policií po incidentu (viz bod (14)) uvedl, že„ je to evidentně, nevím jestli, německý ovčák“. Na fotografii předložené žalovanou (viz bod (15)) svědek označil [příjmení] ovčáka jako psa, kterého viděl na místě po incidentu. Psa žalované na fotografiích předložených žalobci (bod (16)) nerozpoznal a uvedl, že v plemenech psů se nevyzná.

21. Svědkyně, nezletilá [jméno] [příjmení] vypověděla (č.l. 85 p.v.), že předmětného dne šly s žalobkyní venčit jejího psa. Pes nebyl na vodítku; poté co dojely z tábora, šly hned ven. Poté co prošly kolem plotu u domu žalované, vyběhl z brány u toho domu velký pes, který na ně předtím štěkal, a chytl jejich psa do tlamy, poodběhl s ním a poté co na něj dupaly, tak psa pustil a odběhl zpátky na zahradu, odkud předtím vyběhl. Poté znova vyběhl a hrál si se psem pana [příjmení], které mezitím také vyběhl. U samotného incidentu kromě dívek nikdo další nebyl. Po promítnutí fotografií (viz body (14 až 16)) pořízených policií svědkyně uvedla, že podle skvrny by to mohl být pes, který provedl napadení; označila fotografii [anonymizováno] psa předloženou žalovanou, jako psa, který zaútočil, a doplnila, že stejný pes to není. Na fotografiích předložených žalobci by podle ní mohl být pes, který zaútočil. Dále uvedla, že zdrojem nepříjemných pocitů byl po události jak fakt, že pes zemřel, tak způsob, jímž se to stalo. Svědkyně tak označila psa žalované jako psa, který napadl psa venčeného žalobkyní.

22. Žalobkyně vypověděla (č.l. 86 p.v.), že pes, který na ně předtím štěkal zpoza plotu, když šly se svědkyní [příjmení] okolo pozemku žalované, vyběl ven, vzal do tlamy psa jejího dědečka, poodběhl s ním a poté s ním hodil na zem; ony se ho marně snažily odhánět. Poté však zaběhl zpět do brány u domu žalované. Pak přišel svědek [příjmení] starší, následně jeho paní a poté i jejich dalmatin, který si začal hrát s tím velkým psem, který se zase vrátil z toho domu, kam předtím zaběhl. U napadení byly jen ony dvě, nikdo další. Když předtím šly kolem plotu, tak vzala svého psa do náruče, aby ho uklidnila. Pes na ně takto štěkal pokaždé, když šly kolem plotu. Trvala na tom, že psa poznala i při pohledu skrze plot. Negativně na ni působí jak to, že se žalovaná neomluvila, tak způsob, jímž jí kladla otázky při výslechu v přestupkovém řízení, kdy měla pocit, že se jí žalovaná snaží nachytat. Po promítnutí fotografií (viz body (14 až 16)) pořízených policií žalobkyně uvedla, že si myslí, že to je stejný pes, co zakousl jejich psa; označila i fotografii [anonymizováno] psa předloženou žalovanou s tím, že její pes nebyl tak mohutný a neměl tak velkou hlavu. Na celou událost má„ blbou vzpomínku, není jí z toho úplně nejlíp“. Nejde ani tak o to, že pes uhynul, ale jak se to stalo. Měsíc po události hodně špatně spala, prakticky pořád se jí o tom zdálo. Poté už to bylo lepší, ale sny se opakovaly, a to i nyní. Poté viděla psa žalované pobíhat po ulici bez dozoru nejméně 5x. Pes nebyl na vodítku, protože byl naučený chodit vedle nich a bylo to jen jedno kolečko po satelitu. Žalobkyně tak jednoznačně označila psa žalované jako útočícího psa, který se navíc i poté volně pohyboval na veřejném prostranství.

23. Z výpovědí svědků, sousedů účastníků provedených dne 12.6.2019 bylo zjištěno, že nikdo z nich incident neviděl, a: a) [jméno] [příjmení] (č.l. 94 p.v.) psa žalované bez jejího doprovodu na ulici neviděl. Jednou za nimi tento pes běžel po louce, ale když na něj zařvali, vrátil se k žalované, která jela na kole. Psa vyfotografovaného na ulici bez dozoru (viz bod (16)) označil za psa žalované. b) [jméno] [příjmení] (č.l. 95) nejméně 3x viděla psa žalované na ulici bez doprovodu. Pokud šli kolem plotu, pes žalované na ně dorážel; měli obavy; brána navíc nedovírala. Jiného podobného psa na ulici neviděla pobíhat. Na fotografiích předložených žalovanou předmětný pes není; mohlo by jít o psa na fotografiích pořízených policií a žalobci. c) [příjmení] [jméno] [příjmení] (č.l. 95 p.v.) pes žalované nikdy nedorážel, neštěkal na ni a nepůsobil na ni agresivně. Na fotografiích předložených žalovanou předmětný pes není; není si jistá, zda jde o psa žalované, ale psa na fotografiích pořízených žalobci pobíhat viděla. Psa žalované viděla samotného venku jen cca 10 m od branky. d) [titul]. [jméno] [příjmení] (č.l. 96) psa žalované viděla bez dozoru na ulici tak 3 až 5 krát, vždy v blízkosti vjezdu, když žalovaná přijížděla autem. S psem žalované nikdy konflikt neměli; choval se běžně, štěkal přes plot. Na fotografiích předložených žalovanou je předmětný pes na dolní fotografii ([příjmení] ovčák), a tento pes je i na fotografiích pořízených policií, avšak není si jistá, zda jde o psa zachyceného na fotografiích pořízených žalobci. e) [titul]. [jméno] [příjmení] (č.l. 96 p.v.) psa žalované na ulici několikrát viděla samotného bez dozoru a jednou ho přivedla žalované sama domů, aby se nic nestalo. Ten pes agresivní nebyl. Na fotografiích předložených žalovanou tento pes není, ale je na fotografiích pořízených policií a žalobci. Domů nedávno přivedla i nového psa žalované. Upozorňovala žalovanou, že si má dávat pozor na nedovřenou bránu. [jméno] by nikdy neodjela, pokud by nebyla dovřená brána. f) [titul]. [jméno] [příjmení] (č.l. 97) viděl psa žalované na ulici, jen když přijížděla; to vyběhl z brány a pak se vrátil zase zpět. Když byl pes za plotem, choval se jako strážný pes. Na fotografiích předložených žalovanou tento pes není, ale je na fotografiích pořízených policií a žalobci. g) [jméno] [příjmení] (č.l. 97) vídával psa žalované na její zahradě, maximálně kolem brány, když bylo vjížděno nebo vyjížděno s autem. Nesetkal se s tím, že by tento pes byl agresivní, nebo že by na někoho dorážel. K fotografiím uvedl, že na fotografiích předložených žalovanou její pes není a nemůže s jistotou říci, zda její pes je na fotografiích pořízených žalobci; je však zachycen na fotografiích pořízených policií 24. Svědek [celé jméno zákonného zástupce] vypověděl (č.l. 97 p.v.), že je otcem žalobkyně. Psa žalované viděl několikrát před incidentem na ulici samotného bez dozoru. Po incidentu pořídil fotografie založené na č.l. 50 až 52. Jednou před incidentem přišel pes žalované na jejich pozemek, chtěl si hrát s jejich psem, hrábl po něm tlapou a jejich pes se odkulil, tak psa žalované zahnal. Psa měl svědkův otec 6 let a byl to rodinný příslušník. Otci vše sdělil až následně, bál se, že by ho to rozrušilo, je kardiak; otec se poté rozbrečel a vše vněm doznívalo 2 až 3 měsíce. Po incidentu se u dcery projevovaly silné emoce, křik, brek skoro až hysterické záchvaty. Vše odeznívalo snad půl roku; uzavřela se do sebe. Dcera má ráda zvířata; velkých psů se bojí. I nový pes žalované již jednou utekl na jejich pozemek, tak jej dovedl k domu žalované a schválně čekal – žalovaná přišla za 12 minut, kdy přišla v teplákové soupravě a šla směrem domů.

25. Žalovaná vypověděla (č.l. 98 p.v.), že je to smutná věc, když umře pes; opravdu jí to mrzí. Dojela tehdy domů, dálkovým ovládáním si otevřela bránu, kterou poté zase zavřela; pes [anonymizováno] byl v domě a ona jej pustila na zahradu vyvenčit; brána byla zavřená. Neviděla, že se brána nedovřela. O celé události se dozvěděla až asi za tři hodiny. Svědek [příjmení] starší jí později sdělil, že útočící pes měl na krku kovový stahovací obojek, avšak její pes měl obojek hadrový se známkou. Od žalobkyně se při výslechu na městském úřadě chtěla dozvědět, co se stalo, ale nic se nedozvěděla, protože jí nebylo dovoleno klást otázky. Z protokolu o výslechu žalobkyně žádné omezování žalované neplyne. Naopak, žalovaná položila žalobkyni celkem 17 otázek (z celkem 21), na které žalobkyně jednoznačně odpověděla. Žalovaná doplnila, že brána při dovírání„ dělala neplechu“ a známý to poté spravil; problémy se vyskytovaly náhodně. Její pes byl hodný, neomluvila se, protože není přesvědčená, že její pes usmrtil psa žalobců. Ke své majetkové situaci žalovaná sdělila, že má firmu, která má dluhy a dluhy má i ona, splácí hypotéky zhruba ve výši 30 až 40 tisíc Kč měsíčně.

26. Dědeček žalobkyně v procesním postavení druhého žalobce vypověděl (č.l. 112 p.v.), že předmětný den nechal psa u syna tak jako vždy, když cestovali. Když jim syn poté vysvětlil, k čemu došlo, žalobce se rozbrečel a měl projevy arytmie, jíž trpí cca 1 měsíčně, tak si vzal léky. [anonymizováno] dostal darem k 60. narozeninám, byl to pejsek klidné povahy, spíše bázlivý a napaden byl, když měl 6,5 roku. Žalobce pejsek nutil chodit na procházky. [příjmení] žalobce cítí dodnes, byl to člen rodiny, byl přítulný, nejde na něj zapomenout. Žalobkyně měla k pejskovi stejný vztah jako on. Děti Chiquitu zbožňovaly. Po události měla vnučka trauma Na sídlišti venčí psa na vodítku, kvůli provozu aut a kvůli jiným psům. Pes se bál velkých psů, ale bál se i myší, neštěkal, vyjma toho, když potřeboval venčit, anebo když někdo zazvonil. Pes se od něj nevzdaloval.

27. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil skutečnosti rozhodné pro posouzení této věci. Po právní stránce soud věc posoudil takto 28. Žalobkyně žádala na žalované zaplacení náhrady nemajetkové újmy spojené s napadením a usmrcením psa dědečka žalobkyně psem žalované v době, kdy s ním byla žalobkyně na procházce. Žalobu opřela o § 2971 občanského zákoníku.

29. Podle § 2971 občanského zákoníku platí:„ odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.“ 30. Způsobení újmy protiprávním činem žalované žalobkyně dokládala pravomocným správním rozhodnutím, z něhož podle nich plynuly i zvláštní okolnosti, za nichž žalovaná jako škůdce tuto újmu způsobila, neboť tak podle nich učinila z hrubé nedbalosti, kdy pes žalované takto pobíhal často, a bylo jen otázkou času, kdy se podobná událost stane 31. Žalovaná jednak namítala, že její odpovědnost za tvrzenou újmu ze správního rozhodnutí neplyne a jednak, že toto rozhodnutí bude předmětem odvolacího přezkumu.

32. Soud konstatuje, že správní rozhodnutí, jímž byla žalovaná shledána vinou přestupkem spočívajícím v neučinění opatření proti úniku zvířat, nabylo právní moci, což soud zjistil z vyznačené doložky právní moci (viz bod (10)). Soud není v civilním řízení oprávněn přezkoumávat postup, jímž správní orgán dospěl k závěru, že jeho rozhodnutí je pravomocné. Soud neměl za to, že rozhodnutí správního orgánu je nicotné, anebo že správní orgán rozhodl mimo rozsah své pravomoci. Nicméně soud v nynějším řízení provedl samostatné dokazování, nezávislé na zjištěních a závěrech správního orgánu, pro nějž bylo stěžejní, zda žalovaná učinila či neučinila opatření proti úniku svého psa, přičemž i z výpovědi samotné žalované vyplynulo (viz bod (11)), že pes žalované proti úniku zajištěn nebyl. Měl-li správní orgán tento stav spolehlivě zjištěn, bylo pro jeho potřeby další dokazování nadbytečné.

33. Nyní však soud řešil otázku, zda při předmětném úniku pes žalované skutečně napadl a usmrtil psa venčeného žalobkyní. Tuto skutkovou verzi zpochybňovala písemná prohlášení syna a otce [příjmení], která byla předložena i ve správním řízení, kdy zejména [jméno] [příjmení], alespoň tedy dle svého písemného prohlášení, byl svědkem předmětného napadení. Správní orgán však z hlediska svého předmětu řízení (ne/přijetí opatření proti úniku) nepotřeboval provádět výslech tohoto svědka. Za tohoto stavu byla v nynějším řízení výpověď tohoto svědka velmi důležitá.

34. Svědek [jméno] [příjmení] po poučení o významu svědecké výpovědi, jakož i po poučení o následcích výpovědi křivé, vypověděl, že předmětnou událost neviděl (viz výše bod (20)); sdělení, že útočil [příjmení] ovčák, soud považoval za irelevantní. Protože z výpovědí žalobkyně a svědkyně [příjmení], bylo zjištěno, že nikdo kromě nich dvou u incidentu nebyl a svědek [jméno] [příjmení] popřel pravdivost svých předchozích písemných prohlášení tvrdící opak (viz výše bod (20)), uzavřel soud, že jedinými přítomnými byly právě jen tyto dvě dívky. Obě dívky jednoznačně označily psa žalované jako původce napadení a usmrcení psa, s nímž byly na procházce. Dívky byly napadením a usmrcením psa, kterého venčily nepochybně rozrušeny, avšak soud uvážil, že celý děj, počínající chůzí kolem plotu, vyběhnutí psa žalobkyně, útok, zpětné zaběhnutí a opětovné vyběhnutí trvaly natolik dlouho, že ani rozrušení nemohlo eliminovat poznávací schopnosti obou dívek do té míry, že by nepostřehly, že se na místě ve skutečnosti pohybovali dva obdobně velcí psi, z nichž jeden zaútočil a utekl a druhý bezprostředně poté vyběhl, aby si pohrál s dalším psem, dalmatinem rodiny [příjmení] ([titul]. [příjmení] však dříve písemně prohlásil, že s jejich psem si po incidentu hrál pes žalované – viz položka 16 správního spisu).

35. Žalovaná trvala na skutkové verzi, že původcem napadení a usmrcení byl další, třetí pes, což opírala o sdělení svědka [titul]. [jméno] [příjmení], že útočící pes měl stříbrný stahovací obojek, který podle prohlášení žalované její pes nikdy neměl. 36. [titul]. [příjmení] vypověděl, že na místo dorazil poté, co slyšel křik obou dívek a na místě, podle své výpovědi (viz bod (19)) viděl onoho třetího psa, který pak někam odběhl a na místo až poté naopak přiběhl pes žalované. (Soud nepřihlížel k úřednímu záznamu o podání vysvětlení ze dne 24.7.2016, kde se tento svědek o třetím psovi podle policie nezmínil a měl hovořit o tom, že po zaslechnutí křiku vyběhl ven jejich pes, který si hrál s psem žalované, neboť jde o záznam, který tento svědek nepodepsal či jinak autorizoval.) Tento svědek v písemném prohlášení dne 11.9.2017 uvedl, že po incidentu si [příjmení] [anonymizováno] s [anonymizována tři slova] hrál se svědkovým psem a pak odběhl, ale svědek nemohl určit kam. Onen třetí pes, o němž tento svědek poprvé vypovídal před soudem, měl být„ vlčák“, avšak z výpovědi svědka [titul]. [příjmení] bylo zjištěno, že jako„ vlčáka“ označil i psa žalované tak jak jej vyfotografovala policie po incidentu a současně za psa žalované označil fotografii zobrazující [příjmení] ovčáka. Podobně nejistě až neurčitě se o plemenné identitě útočícího psa vyjadřoval i svědek [jméno] [příjmení] (viz bod (20)), který uvedl, že se v plemenech psů nevyzná. Pomine-li se nepodepsaný úřední záznam ze dne 24.7.2016, kde tento svědek měl Policii ČR sdělit, že viděl, že útočícím psem byl pes žalované, pak přesvědčivost výpovědi tohoto svědka v očích soudu výrazně oslabila skutečnost, že podal dvě písemná prohlášení (15.1.2019 a 11.9.2017), že viděl předmětný útok, ale nakonec jako svědek vypověděl, že tomu tak nebylo. Dívky naopak jednoznačně vypovídaly (body (21 a 22)) o psu žalované, který byl nejprve za plotem u domu žalované a poté vyběhl ven a zaútočil na jejich psa. [příjmení] vypověděli, že se v psech nevyznají a nevyloučili tak, že to byl pes žalované. Stahovací obojek není znakem, který by potvrdil, že to nebyl pes žalované. Soud podotýká, že vizuální podoba psa žalované, tak jak ji zachytila Policie ČR je daleko blíže podobě [příjmení] ovčáka než podobě [anonymizována dvě slova], tak jak tyto dvě podoby„ pro srovnání“ předložila žalovaná, a které byly v tomto smyslu zavádějící. Za této situace jediným rozdílným znakem zůstal masivní stříbrný stahovací obojek, který dle své konečné výpovědi viděl svědek [titul]. [příjmení], avšak soud tento znak v kontextu všech právě uvedených skutečností neshledal dostatečně spolehlivým na to, aby bylo možno za prokázanou označit skutkovou verzi žalované, že útok způsobil onen třetí pes.

37. Soud zamítl návrhy žalované na doplnění dokazování (viz bod (8)), které učinila po koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř. (č.l. 65) s tím, že se o existenci těchto důkazů dozvěděla v roce 2020 okolo Vánoc. Tyto důkazy měly podle žalované prokázat, že útočil jiný pes, avšak navržení svědci nebyli incidentu přítomni a měli tak vypovídat k potenciální možnosti, že útočil jiný pes, než pes žalované. Je vhodné dodat, že k dotazu zástupce žalované svědkyně [příjmení] vyloučila (č.l. 96 p.v.) že by viděla volně se pohybovat jiného psa, než psa žalované. I další svědci označili právě psa žalované jako psa, který se volně pohybovával na veřejném prostranství v předmětné části obce (svědkyně [anonymizováno], č.l. 95, sv. [příjmení], č.l. 96 p.v.). Eventualitu„ třetího psa“ soud bral v úvahu, avšak z výpovědi žalobkyně a svědkyně [příjmení], jediných očitých svědkyň útoku, bylo jednoznačně zjištěno, že útočil pes žalované (viz výše bod (34)). K dotazu zástupce žalované bylo označeno i místo útoku (č.l. 88 a místo označené při jednání soudu na mapce pod položkou 2 na č.l. 61). K opakovanému výslechu těchto nezletilých dívek není důvod. Obě dívky byly velmi podrobně vyslechnuty a žalovaná měla možnost klást jim otázky. Dívky vypovídaly konzistentně, přesvědčivě a věrohodně.

38. Soud na základě vyhodnocení obsahu provedených důkazů a zejména svědeckých výpovědí svědkyně [příjmení], žalobkyně na straně jedné a svědků [titul]. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], na straně druhé, které provedl se zachováním zásad bezprostřednosti a přímosti, považoval za prokázané, že původcem útoku a usmrcení psa žalobců byl pes žalované.

39. Žalovaná namítala, že se z její strany nejednalo o hrubou nedbalost, že vše způsobila nahodile se projevující porucha brány, kdy únik psa byl náhlý. V řízení však bylo prokázáno, že pes žalované unikl více než jednou, o čemž svědčí nejen výpověď [celé jméno zákonného zástupce] (viz bod (24)), ale i výpovědi svědkyň [jméno] [příjmení] a [titul]. [jméno] [příjmení] (viz bod (23 b) a e))). Pokud žalovaná svého velkého psa, budícího u některých lidí respekt až obavy už jen svým vzezřením, nechávala z pochopitelných důvodů pobíhat volně po zahradě svého domu, byla povinna zjišťovat, že je vstupní brána zcela dovřena. Pokud takto nejednala a spoléhala, že brána zabraňující úniku takového psa na veřejné prostranství se opravdu zcela zavře, přistupovala k plnění své důležité povinnosti (zabránit úniku psa) s lehkomyslností svědčící o zřejmé bezohlednosti k zájmům jiných osob a naprosté lhostejnosti k následkům, které mohou nastat při úniku jejího psa na veřejné prostranství, kde bude zcela bez dozoru. Žalovaná je patrně i nadále přesvědčena, že postačí její důvěra v neškodnost jejích psů, o čemž svědčí skutečnost, že pes z jejího pozemku unikal i po projednávaném incidentu a že takto uniká i její další pes, jak vypověděla svědkyně [příjmení].

40. Z vyjádření žalobkyně a z její výpovědi (bod (22)), která nebyla v tomto ohledu zpochybněna, plyne, že usmrcený pes byl rodinným psem, k němuž měla žalobkyně citový vztah takové povahy, že jak jeho ztrátu, tak způsob, jímž k ní došlo důvodně, pociťuje jako osobní neštěstí.

41. Z těchto důvodů (body (30 až 40)) soud uzavřel, že předpoklady, za nichž je žalovaná povinna odčinit podle § 2971 občanského zákoníku újmu způsobenou žalobkyni, jsou dány.

42. Žalovaná poukazovala na závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozhodnutí ze dne 28.3.2019, sp. zn. 25 Cdo 972/2018, které však argumentaci žalované nepodporují, neboť nyní šlo o neodčinitelnou ztrátu psa – společníka, k němuž měla žalobkyně citový vztah, přičemž byla svědkem jeho usmrcení psem, který majitelce unikl nikoli poprvé.

43. Žalovaná pro tento případ dávala v úvahu možné spoluzavinění žalobkyně a jejího dědečka, avšak z žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že by újemná událost nenastala, pokud by pes žalobců byl na vodítku, anebo že by v tomto případě nastala jiným, mírnějším způsobem.

44. Okresní soud má rovněž za to, že skutkové okolnosti mnoha obdobných případů povedou k závěru o tom, že odpovídající náhradou nemajetkové újmy může být omluva a upřímně projevená lítost škůdce (jako jiné odčinění osobního neštěstí poškozeného dle § 2971 občanského zákoníku). K tomu však v projednávané věci nemohlo být přihlíženo, neboť ze strany žalované k ničemu takovému nedošlo, je tedy nutné nahrazovat nemajetkovou újmu v penězích.

45. Soud se dále zabýval výši peněžního zadostiučinění. Žalobkyně vyčíslila požadovanou částku na 60.000 - Kč, aniž by přiblížila, jak dospěla právě k takové částce. Soud uvážil, že žalobkyně měla k psíčkovi srovnatelné pouto jako její dědeček, ale byla to právně ona, kdo byl přítomen celému incidentu (zde tedy kromě zármutku byla citelná i újma způsobená šokem). Soud měl při nynějším rozhodování k dispozici pravomocné rozhodnutí krajského soudu, který ve vztahu k dědečkovi žalobkyně, který byl majitelem usmrceného psa, dospěl k závěru, že v jeho případě je namístě zadostiučinění ve výši 10.000 - Kč. Okresní soud nyní neztrácel ze zřetele, že pes není věcí, ale živým tvorem, což omezuje jednoduché úvahy o„ účetní“ ceně psa jako maximálním vztahovém rámci. Platí rovněž, že jde o náhradu nemajetkové újmy za úmrtí zvířete, které jeho majitel považuje za osobní neštěstí, a která by se měla vždy razantně odlišovat od obdobných nároků poškozených osob při úmrtí člověka, a to jak při vyčíslení nároků jednotlivých poškozených, nýbrž i v součtu těchto nároků, při jejich uplatnění více osobami.

46. Když soud nyní zvážil intenzitu vztahu žalobkyně k psíčkovi, její věk a životní zkušenosti, ovlivňující míru schopnosti se událostí vyrovnat, jakož i skutečnost, že žalobkyně byla očitou svědkyní napadení a usmrcení psíčka, který jí byl svěřen a o nějž se se měla v té době starat, dospěl k závěru, že zadostiučinění musí být z těchto podstatných důvodů vyšší, než je částka zadostiučinění pro dědečka žalobkyně, který je zkušenější, má lepší dispozice se se ztrátou vyrovnat a nebyl navíc očitým svědkem celé události, která je tak v jeho vědomí, na rozdíl od žalobkyně, otisknuta jen na základě zprostředkovaných informací.

47. Těmito úvahami soud dospěl částce zadostiučinění 20.000 - Kč. Tuto částku soud považoval za částku splňující relativně obecné zákonné kritérium a sloužící ke kompenzaci pocitů osobního neštěstí u žalobkyně ze ztráty psíka považovaného za člena rodiny, jakož i jejímu šoku a jeho následných dozvuků, které byly způsobeny samotným usmrcením, jakož i způsobem usmrcení, jemuž musela přihlížet. Ani souhrn obou zadostiučinění (30.000 - Kč) přitom nevybočuje z rámce daného tím, že se váže ke ztrátě zvířete - přítele a nikoli věci na straně jedné, respektive ke ztrátě zvířete a nikoli člověka na straně druhé. Předmětná částka se nevymyká možnostem žalované a měla by být schopna ji uhradit, i když splácí měsíčně hypotéky v řádech desítek tisíc Kč, jak uvedla (bod (25)).

48. Proto soud rozhodl, že žalovaná je povinna na základě § 2971 občanského zákoníku zaplatit žalobkyni částku 20.000 Kč, včetně úroku z prodlení ve výši dané § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., užitého na základě § 1970 občanského zákoníku, za dobu ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty k zaplacení, do zaplacení (výrok I.) Ve zbývající části jistiny a příslušenství soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

49. Soud se dále zabýval rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, o níž rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně dosáhla satisfakce uložením povinnosti nahradit nehmotnou újmu (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5.2.2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, resp. bod 50 výše cit. rozsudku odvolacího soudu č.j. č. j. [číslo jednací]) a má právo na náhradu nákladů řízení, tvořených zaplaceným soudním poplatkem a náklady právního zastoupení. Z nákladů právního zastoupení byly důvodně vynaloženy náklady na odměnu nejprve za 11 úkonů právní služby (příprava s převzetím věci, sepsání žaloby, účast u jednání ve dnech [číslo] [rok]; [datum] – více než dvě hodiny, 2 úkony; [datum] a [datum]) za něž náleží odměna dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ advokátní tarif“, za něž náleží při tarifní hodnotě 50.000 - Kč (srov. bod 49 cit. rozhodnutí odvolacího soudu, resp. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) odměna ve výši 2.480 - Kč krát 10 úkonů (§ 9 odst. 4 písm. a) a § 7 bod 5 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu). Za předžalobní výzvu pak náleží podle § 11 odst. 2 odměna v poloviční výši., tj. 1.240 - Kč. Za každý tento úkon náleží ještě paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 advokátního tarifu ve výši 30 - Kč a protože šlo o 11 úkonů, paušální náhrada činí 3.300 - Kč. To vše dohromady činí 29.340 Kč. K tomu je třeba připočítat nyní účtovanou odměnu za účast u jednání dne [datum], již nesníženou podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu, tj. 3.100 - Kč a k ní paušální náhradu 300 - Kč. Celkem tyto náklady spolu se soudními poplatky zaplacenými ve výši 4.000 - Kč (č.l. 32 a 146), představují částku 36.740 - Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit podle § 149 odst. 1 o. s. ř., k rukám právního zástupce žalobců (výrok II.). K aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. soud na základě argumentace účastníků (č.l. 117 a 121), ani na základě vlastní úvahy, nenašel důvod.

50. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř. <b>Poučení</b>