12 C 195/2021

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl samosoudcem Mgr. Evou Bačkovskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované trvale bytem adresa o zaplacení 10 281 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1 041 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 041 Kč od 8.2.2019 do zaplacení ve výši 9,75% ročně, to vše do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do zbývajících žalovaných 9 240 Kč a žalovaného zákonného úroku z prodlení z částky 9 240 Kč od 8.2.2019 do zaplacení ve výši 9,75% ročně se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou soudu podanou dne 13.8.2021 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 281 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 10 281 Kč od 8.2.2019 do zaplacení ve výši 9,75% ročně a na náklady řízení 800 Kč. Žalobkyně tvrdila, že s ní žalovaná uzavřela dne 14.12.2017 smlouvu o úvěru ve výši 21 240 Kč sestávajících se z půjčené částky 12 000 Kč a kapitalizovaného úroku 9 240 Kč), podle které měla žalovaná splácet týdně 354 Kč, a to tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmého dne od podpisu smlouvy vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Žalovanou zaplacených 10 959 Kč se započetlo na půjčenou jistinu v poměru 56,497% a v poměru 43,503% na souhrnný poplatek podle odst.

4. čl. splácení úvěru smluvních podmínek smlouvy. Žalovaných 10 281 Kč se skládá z nesplacené půjčené jistiny (z každé splátky na jistinu započteno v poměru 56,497%) a z nesplacené části souhrnného poplatku (z každé splátky na souhrnný poplatek započteno v poměru 43,503% - souhrn úroku, poplatku za zpracování a doručení úvěru a poplatku za hotovostního inkasa splátek - týdenní výběr splátek v bydlišti). Poplatek za zpracování a doručení úvěru a hotovostní inkaso splátek je tvořen zejména odměnou obchodního zástupce za hotovostní výběr týdenních splátek v místě bydliště žalované, náklady na jízdy s tím spojené, na administrativní zpracování úvěru, na zavedení do systému účtování, na tisk a zhotovení dokumentů potřebných, smlouvy atd.. Podle žalobkyně se nejedná o úrok, ale o poplatek. Podle platební historie žalovaná splácela nepravidelně, takže žalobkyně dosud uhrazených 10 959 Kč vydělila týdenní splátkou 354 Kč a vypočetla, kdy se žalovaná skutečně dostala do prodlení, pokud by splácela tuto částku v předepsaných týdenních splátkách. Splatnost pohledávky žalobkyně tak nastala ke dni 7.2.2019 a datum prodlení ke dni 8.2.2019. Žalobkyně překládá rozhodující skutečnosti k okolnostem posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, zejména uvádí z jakých informací před a v rámci uzavření smlouvy o půjčce čerpala, jaké informace od žalované k jejím osobním a majetkovým poměrům byly opatřeny a jaké databáze byly věřitelem využity k posouzení schopnosti žalované úvěr splatit. A to kontrola v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra (http://www.mvcr.cz/clanek/databaze-neplatnych-dokladu.aspx), kontrola RČ dálkovým systémem společnosti [právnická osoba] [webová adresa]), kontrola náhledem do záznamů insolvenčního rejstříku (https://isir.justice.cz), kontrola zaměstnání telefonicky, kontrola platební historie klienta u naší společnosti, vyhodnocení aktuální finanční situace dle vyplněných podkladů klienta (čestné prohlášení klienta o výši závazků – viz příloha žaloby) a dle lokality klienta – a to na základě odborných vědomostí z“ terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti a kontrola předložených dokumentů zaškrtnutých externím zprostředkovatelem ([příjmení]) v kartě klienta (viz příloha žaloby).

2. Soudem vydaný elektronický platební rozkaz byl pro nedoručení žalované do vlastních rukou zrušen. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že žalovaná uzavřela se žalobkyní 14.12.2017 smlouvu o úvěru, jejíž nedílnou součástí jsou smluvní podmínky ke smlouvě o spotřebitelském úvěru, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a evidenční karta klienta. Žalobkyně poskytla smlouvou žalované v hotovosti 12 000 Kč, žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni úrok 4 200 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 2 400 Kč při zápůjční úrokové sazbě 66% a poplatku za hotovostní inkaso splátek 2 640 Kč, kdy šlo o celkem 21 240 Kč, tedy měla podle smlouvy žalovaná zaplatit v 60 týdenních splátkách po 354 Kč splatných vždy do 7. dne od předchozí splátky. Žalovaná potvrdila podpisem smlouvy, že si částku 12 000 Kč převzala hotově. RPSN činila 195,34 %. Byl předložen i formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

4. Z evidenční karty klienta bylo zjištěno, že je v ním uvedena adresa žalované pro výběr - [ulice a číslo], [obec], což je adresa [anonymizována čtyři slova] [role v řízení] [anonymizována dvě slova], adresou trvalého pobytu na ohlašovně [stát. instituce], s uvedením jejího čísla občanského průkazu, rodného čísla, telefonního čísla, uvedením, že je spolubydlící, se základním vzděláním, vdova, bez vozidla, bez nemovitosti, soudně nestíhaná, s úvěrem u společnosti, je starobním důchodcem. V kartě je uvedeno, že byl předložen výměr důchodu 8 115 Kč, kdy mělo být předloženo čestné prohlášení a do příjmu je uveden i jiný příjem 6 000 Kč. Jako výdaje jsou nájem/inkaso 2 000 Kč a jiné 1 000 Kč, žalovaná má jeden úvěr s výdajem 2 000 Kč měsíčně. Žádné listiny k tomu předloženy soudu nebyly.

5. Z výpisu ke smlouvě bylo zjištěno, že bylo uhrazeno žalovanou celkem 10 959 Kč, k úhradě z celkových 21 240 Kč zbývá 10 281 Kč.

6. Z předžalobní upomínky a z podacího archu bylo zjištěno, že v této výzvě byla žalovaná doporučeným dopisem zaslaným 7.4.2021 vyzvána, aby uhradila 10 281 Kč, poplatek 300 Kč za upomínku a smluvní pokutu 0,1% denně z částky v prodlení do sedmi dnů od doručení výzvy s tím, že jinak bude dluh vymáhán soudní cestou.

7. Podle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Ujednají-li strany (§ 2048 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.) pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty (§ 2051 o.z.). Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení podle § 1968 občanského zákoníku. Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená (§ 1970 obč. zák.). Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, účinného od 1.12.2016 posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

8. Na základě provedeného dokazování má soud zjištěno, že žalovaná uzavřela se žalobkyní 14.12.2017 smlouvu o úvěru, kdy žalobkyně poskytla žalované v hotovosti 12 000 Kč, žalovaná se zavázal zaplatit žalobkyni úrok 4 200 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 2 400 Kč při zápůjční úrokové sazbě 66% a poplatku za hotovostní inkaso splátek 2 640 Kč, kdy šlo o celkem 21 240 Kč, tedy měla podle smlouvy žalovaná zaplatit v 60 týdenních splátkách po 354 Kč splatných vždy do 7. dne od předchozí splátky. Žalovaná potvrdila podpisem smlouvy, že si částku 12 000 Kč převzala hotově. RPSN činila 195,34 %. Žalovaná uhradila celkem 10 959 Kč. Přes poučení podle § 118a občanského soudního řádu s poučením o následcích nečinnosti žalovaná netvrdila ani neprokazovala, že by žalovanou pohledávku žalobkyni zaplatila nebo že by existovaly skutečnosti vylučující existenci žalované pohledávky. Žalobkyně prověřovala poměry žalované, žalovaná sdělovala své majetkové poměry do evidenční karty, ovšem při prokázaném příjmu ze starobního důchodu 8115 Kč a úvěru se splátkou 2 000 Kč měsíčně je evidentní, že žalovaná nebyla schopna úvěr splácet. I když je v kartě uvedeno, že má na bydlení nijak nedoložený náklad 2 000 Kč měsíčně a její veškeré jiné výdaje představují 1 000 Kč, nemůže to vyvážit ani jakási poznámka o čestném prohlášení, kdy je součástí příjmů uváděn tzv. jiný příjem 6 000 Kč měsíčně. Žalobkyně uplatňuje nárok na doplacení všech sjednaných poplatků a dále úrok z prodlení jak ze zbývající jistiny, tak z poplatků. Celý dluh se stal splatným k 7.2.2019, kdy uplynula 60týdenní doba pro splácení.

9. Soud přezkoumal zjištěný skutkový stav podle § 2395 a násl., § 1968 a násl. a § 2991 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a dospěl k závěru, že byla žaloba podána důvodně pouze částečně. Žalovaná neplnila řádně a včas sjednané splátky, na úvěr zaplatila celkem 10 959 Kč. Žalovaná neunesla svou povinnost činit obranná tvrzení ve vztahu k žalobě a tudíž ani povinnost důkazní, která s ní úzce souvisí, soud proto vycházel z listinných důkazů předložených žalobkyní.Co se týče samotného úvěru a jeho podmínek, z listinných důkazů předložených žalobkyní vyplývá, že za 60 týdnů měla žalovaná za dočasné poskytnutí částky 12 000 Kč uhradit celkem 9 240 Kč, což představuje 8 008 Kč ročně, což odpovídá 67% z poskytnuté jistiny úvěru. Tato výše jednoznačně přesahuje běžně poskytované úroky bank, kdy tyto v roce 2017 dosahovaly v průměru kolem 15%, a nebankovních institucí do maxima 30%. Pokud žalobkyně tvrdí, že jde o poplatky, nikoli úhradu za dočasné poskytnutí peněz, pak je nesporně na soudu, aby právně hodnotil zjištěné skutečnosti. Žalobkyně žádnou fakticitu vynaložení nákladů odpovídajících poplatkům ani netvrdila, pouze vyjmenovávala, co podle ní všechno představují, a ani je pochopitelně neprokazovala. Naopak soud ze své praxe jednoznačně neurčitě stanovené paušální poplatky hodnotí vždy jako úplatu za poskytnutí peněz, tedy úrok, ostatně tomu odpovídá i RPSN, která dosahuje zhruba 200% ročně, která rovněž svědčí jednoznačně o nákladnosti daného úvěru. V daném případě se hovoří o tzv. skrytém úroku (do poplatků). Vzhledem k výši úplaty, která jednoznačně je v rozporu s dobrými mravy, by soud ustanovení o těchto platbách shledal jako absolutně neplatná ustanovení smlouvy o úvěru. Soud však v takovém případě tzv. úvěrového predátorství je povinen v prvé řadě zkoumat, zda věřitel postupoval ve shodě s §§ 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud však prověření úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně nepovažuje za odpovídající kritériím § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Obecně lze stěží akceptovat to, že žalovaná je schopna splácet při příjmu 8 115 Kč z důchodu měsíčně splátky ve výši 2 000 Kč měsíčně a k tomu dalších 1 380 Kč z nového úvěru. V kartě je uvedeno, že má žalovaná na bydlení nijak nedoložený náklad pouze 2 000 Kč měsíčně a její veškeré jiné výdaje představují pouze 1 000 Kč (což při ceně obědového menu minimálně 120 Kč a 30 dnech v měsíci je jen při kalkulaci na jídlo holý nesmysl a to bez dalších výdajů na snídaně, večeře, na hygienu, drogerii, oblečení, léky, dopravu apod.). Do příjmů je zakalkulován jakýsi jiný příjem 6 000 Kč měsíčně, o němž není uvedeno nic, což nijak nemůže vyvážit ani jakási poznámka o čestném prohlášení, o jehož obsahu není nic známo. Že by za těchto podmínek byla žalovaná schopna řádně úvěr splácet je v rozporu s obecnými znalostmi o životních potřebách občana v České republice. Ostatně pochybnosti vyvolává i to, že v kartě není uvedeno předložení inkasa ani dalších dokladů, např. nájemní smlouva, výpisy z účtu apod.. K výkladu uvedeného ustanovení se vyjádřil např. Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kdy odkazoval na svoji judikaturu – nálezy sp. zn. I. ÚS 191/11, či sp. zn. III. ÚS 4084/12, v nichž dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěr spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, kde jeho eventuální závazky jsou zajištěny směnkami, smluvními pokutami ve výši desítek procent (uváděl Ústavní soud rozsah 30 – 45 % dlužné částky) nastupujících již při prodlení v řádech jednotek dnů, či týdnů, je nutné považovat za neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Tyto závěry přijímá i Nejvyšší soud ČR, kdy lze odkázat na jeho rozhodnutí z 21.3.2018, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017. Odkazuje dále na to, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se týkají nejen dlužníka – spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dochází k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka náležitě před poskytnutím úvěru prověřil, posoudil jeho schopnost úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně, nebo neposkytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouvy i podle Nejvyššího soudu neplatná (viz jeho rozhodnutí z 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.2019, sp zn. 33 Cdo 201/2018). Nejvyšší správní soud ČR ve svém rozsudku z 1.4.2015, č.j. I As 30/2015-39, při výkladu zákona č. 145/2010 Sb., kdy Ústavní soud jeho závěry vztáhl i na výklad § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit. Pokud tak nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může být uložena pokuta Českou obchodní inspekcí. Vychází z výkladu čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, dále bodu 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací a v tomto směru nese poskytovatel úvěru důkazní povinnost. Tak má být dle Soudního dvora zabráněno tomu, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně. Splněním této povinnosti není chráněn pouze dlužník, ale v širším pojetí sama společnost jako taková. Pokud by tak věřitel nepostupoval, dle názoru odvolacího soudu, s přihlédnutím k chráněným zájmům, které jsou potenciálně narušeny tímto jiným postupem věřitele, jde o neplatnost právního jednání absolutní, jak ostatně s obdobným odůvodněním pro předcházející úpravu spotřebitelského zákona č. 145/2010 Sb. dovodil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 20.3.2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. Byť tedy ust. § 87 odst. 1 občanského zákoníku předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, důsledky nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, jak bylo odůvodněno soudem výše, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě, má důsledky neplatnosti takového právního jednání – úvěrové smlouvy, nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní. Vztah mezi účastníky je tudíž nutno podrobit režimu bezdůvodného obohacení, kdy žalovaná je povinna zaplatit pouze to, co jí bylo poskytnuto na jistině a co nevrátila, tedy rozdíl 12 000 Kč a 10 959 Kč, což představuje 1 041 Kč. Vzhledem k tomu, že mělo být plněno do 7.2.2019, což bylo žalované známo, je od 8.2.2019 žalovaná v prodlení již s celou částkou. Soud proto uložil žalované zaplatit žalobkyni 1 041 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 041 Kč od 8.2.2019 do zaplacení ve výši 9,75% ročně, to vše do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku (§ 160 občanského soudního řádu). Co do zbývajících žalovaných 9 240 Kč a žalovaného zákonného úroku z prodlení z částky 9 240 Kč od 8.2.2019 do zaplacení ve výši 9,75% ročně byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

10. Pro většinový úspěch žalované ve věci by jí soud podle § 142 odst. l o.s.ř. přiznal i právo na náhradu nákladů řízení, ovšem žalované prokazatelně žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud nepřiznal právo na ně žádnému z účastníků.