4 C 256/2022

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl samosoudcem Mgr. Markem Horáčkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 13.090 - Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 13.090 - Kč s úrokem ve výši 29% ročně z částky 9.895,87 Kč od 21.1.2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,50% ročně z částky 9.895,87 Kč od 21.1.2020 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 4.137,30 Kč a s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1.523,41 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 300 - Kč, k rukám zástupce žalované, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ustanovenému zástupci žalované [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátu, se sídlem [adresa] .840 - Kč.

IV. Žalobce je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v Chrudimi náklady státu ve výši 7.840 - Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení žalované částky. V žalobě uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [IČO], a žalovanou došlo dne 14. 8. 2017 k uzavření smlouvy o zápůjčce. Nedílnou součástí smlouvy jsou smluvní podmínky smlouvy o půjčce otištěné na zadní straně smlouvy. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč. V souvislosti s tím se žalovaná zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku ve výši 6 440 Kč, kterou představuje součet kapitalizovaných úroků za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 623 Kč, odměny za zpracování ve výši 2 326 Kč a za administrativní činnost ve výši 1 491 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaná zavázala uhradit ve 12 měsíčních splátkách po 1 870 Kč. Žalovaná však splátky řádně a včas nehradila, přičemž poslední splátka byla uhrazena dne 9. 3. 2018. Právnímu předchůdci žalobce tak vzniklo právo na doplacení dlužné částky. Po postoupení pohledávky přešlo toto právo na žalobce. Žalobce proto po žalované požaduje zaplacení jistiny 9 895,87 Kč, poplatku ve výši 3 194,13 Kč a dále úroků a úroků z prodlení.

2. K výzvě soudu žalobce doplnil, že před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobce s odbornou péčí posoudil schopnost žalované úvěr splácet, a to především na základě zhodnocení informací poskytnutých žalovanou o svých rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty a ověřeny z předloženého výměru invalidního důchodu a výpisu z bankovního účtu. Dále si právní předchůdce žalobce z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. S ohledem na informace uvedené žalovanou, zejména s ohledem na její příjem z invalidního důchodu, celkový měsíční příjem ve výši 11 154 Kč, absenci vyživovací povinnosti vůči jiné osobě, jakož i s ohledem na výši jejího příjmu a výši požadované zápůjčky, dospěl právní předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalované zápůjčku splácet je dostatečná.

3. Žalovaná zejména namítala, že uzavření smlouvy o zápůjčce na ní bylo lživě vylákáno pod příslibem zaměstnání u [anonymizováno] [obec] a popsala okolnosti, za jakých k tomu mělo dojít. Žalovaná při jednání dále z procesní opatrnosti vznesla námitku promlčení.

4. Z provedeného dokazování soud zjistil, že mezi žalovanou a společností [právnická osoba] (dále jen„ [anonymizováno]“) jako právním předchůdcem žalobce byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Jedná se o formulářovou smlouvou psanou drobným písmem. Podle této smlouvy poskytl [anonymizováno] žalované půjčku ve výši 16 000 Kč, za tuto půjčku se žalovaná zavázala zaplatit poplatek ve výši 6 440 Kč. Celková částka 22 440 Kč měla být splacena formou 12 měsíčních splátek ve výši 1 870 Kč (smlouva ze dne 14. 8. 2017).

5. Ze zákaznické karty – žádosti o úvěr vyplývá, že žalovaná žádala o půjčku ve výši 6 000 Kč. Při uzavření smlouvy ze dne 14. 8. 2017 měla být celkový měsíční příjem žalované ve výši 11 154 Kč (invalidní důchod 6 154 Kč, ostatní příjmy 5 000 Kč), výdaje měly představovat splátky externích zápůjček ve výši 1 200 Kč a odhadované měsíční výdaje ve výši 4 000 Kč Tyto údaje měly být ověřeny z výměru invalidního důchodu a ze tří výpisů z bankovního účtu žalované za měsíce květen až červenec 2017.

6. Z výzvy k plnění ze dne 23. 4. 2020 vyplývá, že žalovaná sjednané splátky nehradila řádně a včas, neboť ze sjednaných 12 měsíčních splátek po 1 870 Kč uhradila pouze 5, přičemž poslední splátka byla uhrazena dne 9. 3. 2018, jak to rovněž vyplývá z tabulky umoření vyhotovené dne 27. 1. 2020.

7. Z výpisů z bankovního účtu žalované za rok 2017 soud dále zjistil, že jediným pravidelným příjmem žalované byl invalidní důchod. Poskytnutá půjčka ve výši 16 000 Kč pak byla na účet žalované připsána dne 14. 8. 2017.

8. Další účastníky navržené důkazy soud neprováděl, neboť z provedených důkazů získal dostatek skutkových zjištění, na jejichž základě mohl ve věci spolehlivě rozhodnout. Právní posouzení 9. V daném případě byla mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (aplikován zákon účinný v době uzavření smlouvy). Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 potom poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Soud proto v prvé řadě zkoumal, zda žalobce, resp. jeho právní předchůdce, jakožto věřitel skutečně dostál výše uvedeným požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru a náležitě prověřil úvěruschopnost žalované. Na základě zjištěných skutečností a provedených důkazů pak dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Právní předchůdce žalobce prověřil úvěruschopnost žalované velmi nedbale, neprofesionálně a obecně lze konstatovat, že si nepočínal s odbornou péči. Pokud by právní předchůdce žalobce úvěruschopnost žalované posoudil řádně, pak by musel dojít k závěru, že žalovaná nebude schopna sjednaný spotřebitelský úvěr splácet. V takovém případě je povinností věřitele úvěr neposkytnout. Sankcí za porušení tohoto ustanovení zákona je pak neplatnost uzavřené smlouvy.

11. V daném případě vycházel právní předchůdce žalobce z pravidelných měsíčních příjmů žalované v celkové výši 11 154 Kč, z toho částku 6 154 Kč představuje invalidní důchod a částku 5 000 Kč tzv. ostatní příjem. Tento ostatní příjem však neměl právní předchůdce žalobce nijak ověřen a ani v soudním řízení nebyl žalobce schopen tento příjem doložit ani vysvětlit jeho původ. Skutečnost, že žalovaná tento příjem deklarovala v zákaznické kartě, tuto kartu podepsala a musela si tak být vědoma všech následků s tím spojených, pak podle soudu nezbavuje věřitele povinnosti tyto informace poskytnuté žadatelem o úvěr alespoň v minimální míře ověřit. V daném případě měl navíc právní předchůdce žalobce k dispozici výpisy z účtu žalované za poslední 3 měsíce před uzavřením smlouvy, tedy za období květen až července 2017, z nichž je patrno, že jediným pravidelným měsíčním příjmem žalované je pouze invalidní důchod. Pokud tedy právní předchůdce žalobce po žalované nepožadoval doložení deklarovaných jiných příjmů ve výši 5 000 Kč, ačkoli měl k dispozici výpisy z jejího bankovního účtu a při náležité pečlivosti mohl a měl zjistit, že kromě invalidního důchodu žalovaná žádný jiný příjem nemá, nemůže jít tato okolnost k tíži žalované.

12. Obdobně to potom platí o výdajích žalované. Pokud právní předchůdce žalobce vyšel pouze z informací žalované, že její běžné měsíční výdaje činí celkem částku 5 200 Kč, z toho částku 1 200 Kč představují externí splátky zápůjček a částka 4 000 Kč pak připadá na další odhadované měsíční výdaje, aniž by tyto informace jakkoli ověřil, nelze toto jednání považovat za řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Ani s ohledem na dobu, kdy byla smlouva uzavírána, tj. rok 2017, nelze částku 4 000 Kč považovat za realistické měsíční výdaje, neboť je zcela evidentní, že měsíční výdaje dospělého člověka jsou mnohem vyšší – jídlo, oblečení, běžné osobní potřeby, bydlení, doprava, kultura, v pozdějším věku rovněž výdaje na léky apod. Pokud by právní předchůdce žalobce řádně posoudil celkovou situaci žalované, zejména s ohledem na jediný potvrzený příjem žalované z invalidního důchodu a zcela nereálnou informaci žalované o svých měsíčních odhadovaných výdajích ve výši 4 000 Kč, musel by dojít k závěru, že není v silách žalované spotřebitelský úvěr řádně splácet, tím spíše, pokud sjednaná výše měsíční splátky činí 1 870 Kč.

13. Pokud by tedy měl soud vše shrnout, pak má za to, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce, neměl řádně doloženy příjmy ani výdaje žalované a řádně tedy neposoudil její úvěruschopnost.

14. Sankcí za porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost dlužníka je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy. Soud má přitom za to, že se jedná o neplatnost absolutní. Občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, prohlašuje za neplatné to právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 odst. 1). O tento případ jde v souzené věci. Smyslem a účelem ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je postihnout neplatností takovou smlouvu, kterou věřitel uzavřel s dlužníkem, aniž by dostatečně prověřil schopnost dlužníka úvěr splatit. Zákon tak reagoval na poznatky z praxe, kdy řada, zejména nebankovních poskytovatelů úvěrů, poskytovala úvěry i osobám, u nichž bylo zřejmé již v době poskytnutí úvěru, že nejsou schopny úvěr splatit. Takovéto nezodpovědné jednání potom vedlo ke vzniku široké skupiny osob, která se ocitla v dluhové pasti. Přestože ověření úvěruschopnosti dlužníka lze ze strany věřitele považovat za samozřejmé a zcela logické jednání a přestože povinnost věřitele takto jednat lze dovodit z obecných principů soukromého práva, zákon výslovně tuto povinnost zakotvil a výslovně také zakotvil důsledky nesplnění takové povinnosti, tj. neplatnost smlouvy. Účel a smysl zákona je tak jasný. Soud proto kvůli nedostatečnému ověření úvěruschopnosti žalované považuje smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou. S ohledem na ust. § 588 občanského zákoníku pak soud k neplatnosti smlouvy přihlíží i bez návrhu, neboť nedostatečné a pouze formální posouzení úvěruschopnosti žalované odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Nejde totiž pouze o zájem žalované jako dlužníka (a samotného žalobce jako věřitele), ale též o zájem veřejný. V České republice existuje nadměrný počet osob, které jsou v dluhové pasti, mají řadu exekucí, případně jsou v insolvenci. Počet těchto osob je takový, že sociální a ekonomické důsledky spojené s předlužením mají negativní dopad na celou společnost (sociální vyloučení, přesun ekonomické aktivity takových osob do šedé zóny, voličské preference takových vykořeněných osob a s tím spojené politické důsledky, zvýšená kriminalita apod.). Jednou z příčin tohoto stavu, a to příčinou významnou, je praxe, kdy zejména nebankovní poskytovatelé úvěrů často poskytují úvěr osobám, které nejsou schopny úvěr za sjednaných podmínek splatit. Tímto neuváženým jednáním se významně navyšuje počet osob, které nejsou schopné splácet své závazky a dostávají se potom do neřešitelných situací. Je v zájmu celé společnosti tomuto negativnímu jevu bránit a jednou z cest, jak toho dosáhnout, je právě donutit poskytovatele úvěrů, aby řádně posuzovali úvěruschopnost svých klientů a poskytli úvěr pouze tomu, u koho je reálný předpoklad, že úvěr splatí. V případě, že poskytovatel úvěru tuto povinnost poruší, je namístě uplatnit sankci v podobě neplatnosti takového právního jednání. Odkázat v tomto směru lze i na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zejm. na body 18 až 20 odůvodnění nálezu. Zde Ústavní soud mj. deklaruje, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, a neposkytl úvěr s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen. Souzená věc je přesně takovým případem.

15. Správnost výše uvedeného výkladu absolutní neplatnosti je potvrzena i rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie – viz rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 k výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES.

16. Soud tedy považuje uzavřenou smlouvu o úvěru za absolutně neplatné právní jednání. Za tohoto stavu je třeba vztah mezi účastníky vypořádat jako bezdůvodné obohacení podle § 2993 občanského zákoníku. Právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 16 000 Kč, žalovaná uhradila částku 9 350 Kč, zbývalo by jí tedy doplatit částku 6 650 Kč. Z výpisu z účtu žalované však vyplývá, že částka 16 000 Kč byla žalované poskytnuta dne 14. 8. 2017, přičemž návrh na vydání elektronického platebního rozkazu byl podán až dne 27. 11. 2020, nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je tak ve smyslu ust. § 609 ve spojení s § 629 odst. 1 občanského zákoníku promlčen, neboť okolností rozhodnou pro počátek běhu promlčecí lhůty je právě okamžik vzniku bezdůvodného obohacení, tedy den 14. 8. 2017, kdy právní předchůdce žalobce poskytl žalované finanční prostředky. Žalobce si této skutečnosti musel být vědom, i přesto své právo uplatnil až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Soud přitom přihlédl k námitce promlčení, kterou vznesla žalovaná v průběhu jednání. Za tohoto stavu nelze žalobě vyhovět ani zčásti a soud proto žalobu zamítl.

17. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná měla ve věci plný úspěch a náleží jí náhrada účelně vynaložených nákladů, které jí v řízení vznikly. Žalované náleží dle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. paušální náhrada ve výši 300 Kč za jeden úkon (odvolání).

18. Žalované byl dále v řízení ustanoven zástupcem advokát [anonymizováno] [jméno] [příjmení], kterému ve smyslu ust. § 140 odst. 2 o.s.ř. náleží odměna za zastupování a hotové výdaje. Podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu náleží zástupci žalované odměna ve výši 1 660 Kč za jeden úkon právní služby, tj. celkem odměna ve výši 6 640 Kč za 4 úkony právní služby (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, doplnění odvolání, návrh na doplnění důkazů, účast na jednání před soudem). Za každý z těchto úkonů právní služby náleží zástupci žalované rovněž paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč, celkem tedy částka 1 200 Kč. Soud proto přiznal ustanovenému zástupci žalované odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 7 840 Kč, která bude zástupci žalované zaplacena z rozpočtových prostředků státu. Jiné nároky nemohly být ustanovenému zástupci přiznány, neboť sám vyúčtování soudu nepřeložil, soud tak vycházel pouze z obsahu spisu.

19. Podle § 148 odst. 1 o.s.ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V daném řízení má tedy stát proti žalobci, který neměl v řízení úspěch, právo na náhradu nákladů řízení ve výši 7 840 Kč, které představují odměnu a náhradu hotových výdajů ustanoveného zástupce žalované.