4 C 39/2020

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl samosoudcem Mgr. Markem Horáčkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa , obec , zastoupený Mgr. jméno příjmení , advokátem se sídlem adresa , obec proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa , obec , zastoupená JUDr. jméno příjmení , advokátem se sídlem adresa o vypořádání společného jmění manželů,

I. Ze společného jmění manželů účastníků se přikazuje do výlučného vlastnictví žalované osobní vozidlo [anonymizována čtyři slova], r.z. [anonymizováno] [číslo].

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vypořádacím podílu částku [číslo] - Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši [číslo] - Kč, k rukám zástupce žalobce, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. 1. [příjmení] žalobou se žalobce domáhal vypořádání společného jmění manželů. Manželství bylo uzavřeno [datum], pravomocně rozvedeno bylo [datum]. Do společného jmění podle žalobce patří [značka automobilu], rok výroby 1999, který užívá žalovaná. Cenu žalobce odhadl částkou [číslo] - Kč. Dále žalobce uvedl, že za trvání manželství bylo vůči manželům zahájeno insolvenční řízení u KS HK, pob. [příjmení] pod sp. zn. [spisová značka]. Rozhodnutím ze dne [datum] bylo manželům schváleno oddlužení formou společného oddlužení manželů. Insolvenční řízení bylo skončeno rozhodnutím insolvenčního soudu ze dne [datum] a to v důsledku toho, že insolvenčnímu správci byla v červnu 2018 zaslána částka [číslo] - Kč, která představovala odškodnění pracovního úrazu žalobce. Po právní moci rozsudku o rozvodu zaplatila žalovaná na společné dluhy částku [číslo] - Kč, žalobce zaplatil na společné dluhy částku [číslo] - Kč. Rozdíl mezi těmito částkami činí [číslo] - Kč, z titulu vnosu podle § 742 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku tak žalobce požaduje uhradit po žalované polovinu onoho rozdílu, tj. částku [číslo] - Kč. Dále žalobce požaduje, aby mu žalovaná vyplatila dalších [číslo] - Kč jako polovinu hodnoty vozidla [anonymizováno], které by mělo být přikázáno do jejího vlastnictví, neboť ona toto vozidlo užívá. Před podáním žaloby se žalobce pokusil věc smírně vyřešit, nicméně žalovaná to odmítla s poukazem na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 14/2006. Žalobce však má za to, že judikatura NS ČR, jmenovitě rozsudek ze dne 27.3.2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, stanoví, že pokud některý z manželů po rozvodu manželství hradil společný dluh ze svých výlučných prostředků, má právo na náhradu ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku. Tato skutečnost se pak promítne do výroku o povinnosti jednoho z manželů zaplatit určitou částku druhému manželovi na vyrovnání jejich vypořádacích podílů. Žalobce tak navrhl, aby žalované bylo přikázáno do vlastnictví vozidlo [anonymizováno] a aby žalované byla uložena povinnost vyplatit mu vypořádací podíl ve výši [číslo] - Kč.

2. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě potvrdila, že kupní smlouvou ze dne [datum] bylo zakoupeno vozidlo [anonymizována tři slova], a to za [číslo] - Kč, nicméně toto vozidlo sloužilo výlučně potřebě žalované, není tudíž součástí společného jmění. Dále sporovala cenu tohoto vozidla, cena uvedená žalobcem je nepřiměřeně vysoká. Dále žalovaná poukázala na to, že žalobce si po rozvodu ponechal průmyslový vysavač [anonymizována dvě slova] v pořizovací ceně [číslo] - Kč. Pokud jde o insolvenční řízení, pak žalovaná namítala především to, že do doby trvání společného jmění manželů, tj. do [datum], což je doba dvou let od schválení oddlužení, byly splátky hrazeny téměř výlučně ze mzdy žalované. Žalovaná takto uhradila do rozvodu na společné dluhy částku [číslo] - Kč. V květnu 2018 uhradila žalovaná za žalobce přeplatek na nemocenském v částce [číslo] - Kč. Dále žalovaná uvedla, že žalobce se o úhradu společných dluhů nestaral, v průběhu insolvenčního řízení často měnil zaměstnání, kdyby přes jeho odpor nedošlo k vyplacení náhrady za nemajetkovou újmu do insolvenčního řízení, nedošlo by ke splnění oddlužení účastníků. Uvedené skutečnosti jsou důvodem pro disparitu podílů při vypořádání společného jmění. Žalovaná však má především za to, že žalobce nemá nárok na vypořádací podíl. Podle žalované pohledávka manžela, který vynaložil vnos, nesměřuje vůči druhému manželovi, ale vůči mase společného jmění. Navrácení prostředků vynaložených z výhradního majetku nemůže překročit hodnotu majetkové podstaty při vypořádání. Žalovaná tak navrhla žalobu zamítnout.

3. V průběhu řízení se účastníci dohodli na ceně vozidla [anonymizována dvě slova] s tím, že za tuto cenu bude považována částka [číslo] - Kč. Žalovaná rovněž nerozporovala, že vozidlo je součástí společného jmění. Žalobce dále v průběhu řízení doplnil, že za trvání manželství bylo z příjmů žalobce pro účely oddlužení strženo celkem 52.421,96 Kč. Žalovaná dále doplnila, že z činnosti žalované byla na insolvenční řízení za trvání manželství uhrazena částka [číslo] - Kč, z činnosti žalobce byla uhrazena částka 34.245,89 Kč. Pokud jde o platby provedené po rozvodu manželství v rámci oddlužení, tak žalobce uvedl, že takto uradil celkem 264.733,04 Kč, žalovaná tvrdila, že takto uhradila [číslo] - Kč. U druhé jednání pak žalovaná namítla, že dluh u [obec] pyramidy, [právnická osoba] vznikl před uzavřením manželství, jde tedy o její výlučný dluh, nikoli o dluh společný, na tento výlučný dluh nespadající do společného jmění byla použita z vnosu žalobce minimálně částka 73.941,09 Kč, nicméně v rámci vypořádání společného jmění manželů nelze zohledňovat to, co bylo vynaloženo z výlučného majetku jednoho z manželů na výlučný majetek druhého manžela. Žalobce tomuto názoru oponoval s tím, že s ohledem na společné oddlužení manželů se oba účastníci považují za jednoho dlužníka. Po dobu této fikce jsou pro oba manžele společné i všechny závazky. Zjištěné skutečnosti 4. Z dopisu [právnická osoba] ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobci bylo vyplaceno z titulu odškodnění za ztížení společenského uplatnění [číslo] - Kč.

5. Ze zprávy insolvenčního správce [jméno] [příjmení] ze dne [datum] bylo zjištěno, že v rámci oddlužení účastníci uhradili věřitelům částku 401.627,93 Kč, na odměně a náhradě hotových výdajů správce [číslo] - Kč. Vrácen byl přeplatek na splátkách ve výši 11.472,96 Kč.

6. Z potvrzení zaměstnavatele žalované bylo zjištěno, že v období od února 2017 do listopadu 2018 byla na oddlužení stržena částka [číslo] - Kč.

7. Z výpisu insolvenčního správce u [právnická osoba] ve spojení se-mailovou korespondencí vedenou mezi žalovanou a insolvenčním správcem bylo zjištěno, že žalobce v rámci oddlužení uhradil po rozvodu manželství ještě částku [číslo] - Kč, žalovaná ještě částku [číslo] - Kč.

8. Z výpisu z účtu žalované ve spojením se-mailovou korespondencí vedenou mezi žalovanou a insolvenčním správcem bylo zjištěno, že po rozvodu manželství žalovaná na oddlužení uhradila ještě částku [číslo] - Kč. Posouzení věci 9. V dané věci mezi účastníky v zásadě neexistovaly žádné skutkové rozpory, provedené důkazy jsou listinné povahy a účastníci k nim žádné výhrady neměli. Podstatou sporu bylo právní posouzení věci. Pokud jde o sporné otázky, lze je shrnout do čtyř okruhů: 1) zda předmětné vozidlo [anonymizována dvě slova] je součástí společného jmění manželů, 2) zda lze v rámci vypořádání společného jmění účastníků vypořádat vnos tvrzený žalobcem, 3) v případě, že vnos vypořádat lze, jaká jeho část má být vypořádávána s tím, že podle žalované minimálně částka 73.941,09 Kč takto vypořádána být nemá, neboť byla použita na výlučný dluh žalované, nikoli dluh společný, 4) většina dluhů byla za trvání manželství hrazena zásluhou žalované, navíc žalobce si ponechal některé hodnotné věci, které nejsou předmětem vypořádání, je tak dán důvod pro uplatnění disparity podílů. K jednotlivým takto vymezených sporným bodům soud uvádí následující 10. Vozidlo [anonymizováno] nepochybně je součástí společného jmění účastníků. Skutečnost, že ho v době trvání manželství používala a nyní stále používá žalovaná, neznamená, že se jedná o věc ve smyslu § 709 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku. Věcí, která slouží osobní potřebě jednoho z manželů, není osobní vozidlo, které může sloužit stejně dobře oběma manželům a to, že ho zrovna používá manželka, nevylučuje, že ho může třeba někdy později používat manžel. Věcí osobní potřeby ve smyslu zmíněného ustanovení se myslí ty věci, jejichž možnost užívání je vázána striktně na jednoho z manželů, např. oblečení, šperky, hodinky apod. Nakonec postoj žalované v řízení byl poněkud nejednoznačný, neboť u prvého jednání ve věci žalovaná souhlasila s tím, že vozidlo tvoří součást společného jmění, v závěrečném návrhu se však poněkud překvapivě vrátila ke svému stanovisku, které zaujala ve vyjádření k žalobě. Z procesního hlediska by bylo nutné konstatovat, že s ohledem na koncentraci řízení, která byla provedena u prvého jednání, bylo toto tvrzení uplatněno nově a soud k němu nepřihlíží. Nicméně i z hmotněprávního hlediska je zřejmé, že osobní vozidlo do společného jmění patří.

11. Soud má dále za to, že výlučné prostředky žalobce, které byly použity na úhradu dluhů účastníků v rámci oddlužení, je třeba při vypořádání zohlednit. V tomto směru nesouhlasí s argumentací žalované, že vnos lze zohlednit pouze na aktiva společného jmění a v případě, jako je tomu v souzené věci, kdy dluhy ve společném jmění převyšují aktiva, vnos zohlednit nelze. Podle přesvědčení soudu je ust. § 742 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku třeba vykládat tak, že náhradu má právo manžel žádat jak v případě, kdy vnos byl použit na rozmnožení aktiv, tak v případě kdy byl použit na snížení pasiv. Předmětné ustanovení sice pracuje s termínem majetek, což by s ohledem na znění ust. § 495 občanského zákoníku mohlo naznačovat, že se týká pouze aktiv, nicméně smysl a účel právní úpravy vypořádání vede soud k výkladu, že za vnos je třeba považovat i tu situaci, kdy výlučné prostředky jednoho z manželů jsou použity na úhradu společných dluhů. Není žádného rozumného důvodu, proč by tomu mělo být jinak. A stejně tak soud nepovažuje za významné, zda dluhy manželů převyšují aktiva či nikoli. Pokud výlučné prostředky jednoho z manželů jsou použity na úhradu společných dluhů, je nepochybně spravedlivé, aby při vypořádání druhý z manželů polovinu takto použitých prostředků nahradil. Navíc souzená věc nepředstavuje klasický vnos, nýbrž jde o situaci, kdy výlučné prostředky žalobce byly použity na úhradu společných dluhů až v době po rozvodu. Nebýt tohoto vnosu, oba účastníci, tedy i žalovaná, nadále dluží. Je proto zcela spravedlivé, aby žalovaná žalobci polovinu těchto prostředků uhradila. Ostatně i prostředky hrazené žalovanou po rozvodu manželství na společné dluhy jsou v tomto řízení zohledněny.

12. Soud má dále za to, že neobstojí ani argumentace žalované, která poukazovala na to, že jeden z dluhů, na jejichž úhradu byly použity výlučné prostředky žalobce, je dluhem, který není dluhem společným, není součástí společného jmění, nýbrž je výlučným dluhem žalované, který vznikl před uzavřením manželství, a tudíž na takový dluh nelze uplatnit vnos. Má jít o snahu vypořádat vnos z výlučného majetku jednoho z manželů na výlučný majetek druhého z manželů, což v rámci vypořádání společného jmění není možné. V této souvislosti nutno říci, že žalovaná má pravdu v tom, že skutečně nelze v rámci vypořádání společného jmění vypořádat výlučné prostředky jednoho z manželů vynaložené na výlučný majetek druhého manžela. Ovšem v daném případě se o takovou situaci nejedná. Specifikem projednávaného případu totiž je skutečnost, že s ohledem na oddlužení obou účastníků byly všechny jejich dluhy považovány za dluhy společné. Zde se uplatní ust. § 394a odst. 3 insolvenčního zákona, podle něhož se oba manželé považují za jednoho dlužníka. Jde o ustanovení vůči občanskému zákoníku speciální. Proto také došlo k tomu, že výlučné prostředky žalobce byly použity na úhradu všech dluhů zahrnutých do oddlužení, tedy i na dluh, který si žalovaná vzala ještě před uzavřením manželství. Lze sice připustit, že striktně vzato tento dluh nespadá do společného jmění, nicméně soud si nedovede dost dobře představit, jak jinak provést jeho vypořádání, než v rámci tohoto soudního řízení. Pokud dluh jako celek byl zahrnut do oddlužení, pak i pro účely vypořádání společného jmění je třeba jej za společný dluh považovat. Faktem zůstává, že výlučné prostředky žalobce byly použity též na úhradu tohoto dluhu žalované. Pokud nyní žalobce žádá polovinu této náhrady, pak nechce nic, na co by neměl nárok. Naopak, je to i pro žalovanou výhodnější, neboť žalobce žádá nahradit pouze polovinu jím vnesené částky. Kdyby byla akceptována argumentace žalované, pak by žalobce mohl tu část, o které žalovaná tvrdí, že by neměla být v tomto řízení zohledněna (má jít o částku 73.941,09 Kč), požadovat po žalované celou, a to v rámci jiného soudního řízení (zřejmě na podkladě žaloby o vydání bezdůvodného obohacení, kdy vlastně žalobce plnil za žalovanou její výlučný dluh). Z uvedeného je tedy zřejmé, že postup zvolený soudem představuje rozumné pragmatické řešení sporu účastníků. Soud rozhodně nechce svým rozhodováním generovat další soudní spor.

13. Konečně má soud za to, že není důvod pro disparitu podílů. Zásadou při vypořádání společného jmění je rovnost podílů - § 742 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku. Disparita podílů, tedy nestejné podíly představuje výjimku z pravidla. Žalovaná odůvodnila disparitu podílů tím, že za trvání manželství hradila společné dluhy výrazně větší měrou než žalobce, který údajně uhradil za trvání manželství naprosté minimum. Dalším důvodem pak má být to, že žalobce si ponechal vysavač v pořizovací hodnotě [číslo] - Kč. Tento posléze uvedený důvod nemůže založit disparitu podílů, neboť vysavač není předmětem vypořádání společného jmění. Lze předpokládat, že součástí společného jmění mohly být i další věci (manželství trvalo skoro 10 let), soud se však zabývá pouze tím, co účastníci učiní předmětem vypořádání, k ostatním věcem nepřihlíží. Nelze tedy dost dobře vybírat jednotlivé věci, které ani nejsou předmětem řízení, a poukazovat na to, že si je druhý z manželů ponechal. Takto by se proces mohl zvrhnout v to, že by jeden či druhý z manželů obviňoval svůj protějšek z toho, že si ponechal něco dalšího. Takovou hru soud hrát odmítá, důsledně se zabývá jen tím, co bylo učiněno předmětem vypořádání. A pokud jde o prvně uvedený důvod pro disparitu, pak má soud za to, že již v rovině tvrzení nelze žalované přisvědčit. Z vyjádření obou stran sporu totiž vyplynulo, že za trvání manželství uhradil žalobce v rámci oddlužení cca ¼ dluhů, žalovaná ¾ dluhů (účastníci se lišili v absolutních číslech, poměr je však v obou případech přibližně stejný). Z uvedeného ovšem nelze dovodit, že by žalobce uhradil minimum, jak tvrdila žalovaná. Je zřejmé, že za trvání manželství byly společné dluhy hrazeny i z prostředků získaných žalobcem, a to nikoli v nepatrné výši. Navíc i z vyjádření žalované u jednání vyplynulo, že prostředky získané žalobcem byly používány též na úhradu běžných potřeb společné domácnosti (konkrétně se jednalo o nájem). Nelze tedy nyní argumentovat tak, že dluhy převážně platila žalovaná, a proto by soud měl přistoupit k disparitě podílů, neboť prostředky vydělané žalobcem zas byly použity na jiné potřeby účastníků, které pro změnu nehradila žalovaná. V tom se ostatně zrcadlí ta skutečnost, že manželé hradí své potřeby společně, přičemž není dost dobře možné tvrdit, že hrazení nájmu má menší význam než úhrada dluhů. Nehledě na to, že žalobce po pracovním úrazu ani nemohl dosahovat vyšších příjmů, tuto skutečnost mu však nelze klást k tíži. Soud proto uzavírá, že pro disparitu podílů nevidí žádný důvod.

14. Závěrem tedy lze shrnout, že žalobce vynaložil na úhradu společných dluhů ze svého výlučného majetku – náhrada nemajetkové újmy představující výluku ze společného jmění podle § 709 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku – částku 238.527,04 Kč (jde o odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši [číslo] - Kč a od toho odečtené částky 11.472,96 Kč, která byla vrácena jako přeplatek, tato částka tedy nebyla použita na úhradu společných dluhů). Dále žalobce uhradil po rozvodu manželství na společné dluhy částku [číslo] - Kč (jde o částku [číslo] - Kč, která byla zaslána na účet insolvenčního správce ponížená o částku [číslo] - Kč, kterou si na tento účet správce přeposlal z jiného svého účtu, kterou ale uhradila žalovaná, jak plyne z e-mailové korespondence uvedené pod bodem 7 odůvodnění). Žalovaná naproti tomu po rozvodu na společné dluhy uhradila částku [číslo] - Kč (částku [číslo] - Kč srážkami ze mzdy prováděnými jejím zaměstnavatelem, částkou 9 x 700 - Kč plus [číslo] - Kč, které byly poslány na účet insolvenčního správce, částkou [číslo] - Kč, kterou žalovaná zaplatila za žalovaného z titulu přeplatku na nemocenské). Rozdíl mezi celkovou úhradou žalobce a žalované po rozvodu manželství na společné dluhy tak činí 154.689,04 Kč. Z této částky je žalovaná povinna vyplatit žalobci polovinu, tj. 77.344,52 Kč. Vzhledem k tomu, že vozidlo [anonymizováno] bylo přikázáno žalované, je žalovaná rovněž povinna vyplatit žalobci dalších [číslo] - Kč jako polovinu hodnoty vozidla. Celkem tak má žalovaná povinnost vyplatit žalobci na vypořádacím podílu částku 84.844,52 Kč, po zaokrouhlení tedy částku [číslo] - Kč. K vyplacení této částky byla žalované stanovena přiměřené delší lhůta než je zákonná třídenní lhůta podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

15. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., žalobce měl v řízení úspěch. Je sice pravdou, že řízení o vypořádání společného jmění manželů je z hlediska náhrady nákladů řízení řízením specifickým, nicméně nelze přehlédnout, že procesní stanovisko žalované po celou dobu řízení bylo takové, že by žaloba měla být zamítnuta. Skutečně spornou věcí byla existence vnosu, tedy vynaložení výlučných prostředků žalobce na společné dluhy účastníků. Vozidlo [anonymizováno] fakticky spornou položkou nebylo a účastníci se nakonec shodli i na jeho ceně. Za základ pro určení výše odměny advokáta žalobce, tak soud vzal výši vnosu žalobce, resp. jeho polovinu, která převyšuje vnos žalované (přesněji řečeno jde o výlučné prostředky žalobce použité po rozvodu na úhradu společných dluhů), neboť to byl vlastní předmět sporu, u nějž lze hovořit o úspěchu žalobce a neúspěchu žalované. Jde o částku [číslo] - Kč. Odměna za jeden úkon právní služby pak podle § 8 odst. 1, § 7 bod 5 vyhl. 177/1996 Sb. činí [číslo] - Kč, poskytnuto bylo pět úkonů právní služby – příprava a převzetí věci, podání žaloby, podání ve věci samé, 2 x účast u soudu, ostatních nákladů se žalobce vzdal, odměna celkem tedy činí [číslo] - Kč, 5 x 300 - Kč režijní paušál, náhrada za promeškaný čas cestou ke dvěma jednáním soudu – 4 půlhodiny, tj. 4 x 100 Kč, ostatních nákladů se žalobce vzdal. Celkem tak náklady řízení činí [číslo] - Kč. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. bylo žalované uloženo náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám zástupce žalobce.