11 C 150/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 46 053,36 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 34 968,38 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 11 084,98 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou došlou soudu dne 2. 1. 2024, ve znění jejího doplnění (upřesnění) ze dne 12. 6. 2024, se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 46 053,36 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, , právnická osoba, , , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , adresa, , , Anonymizováno, , zapsaná pod č. , tel. číslo, (, Anonymizováno, ), jednající v České republice prostřednictvím , právnická osoba, , IČ: , IČO, (dále též jen „společnost , Anonymizováno, “), s žalovaným dne 11. 11. 2019 uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému platební kartu s úvěrovým rámcem 30 000 Kč, z níž mohl čerpat až do maximálního úvěrového rámce 500 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit, včetně sjednaného úroku a poplatků, to vše v pravidelných měsíčních splátkách v doporučené výši 2 000 Kč, minimálně však měla splátka představovat 5 % z aktuální dlužné částky s tím, že splatnost jednotlivých splátek byla určena k 17. dni kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po prvním čerpání úvěru. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný čerpal peněžní prostředky v celkové výši 105 086 Kč, přičemž žalobkyni vrátil částku ve výši 90 000 Kč. Jelikož žalovaný nesplácel sjednané splátky řádně a včas, využila žalobkyně svého smluvního oprávnění a poskytnutý úvěr zesplatnila ke dni 28. 2. 2023 (den splatnosti úvěru byl stanoven na poslední den měsíce následujícího po měsíci, v němž bylo žalovanému odesláno odstoupení od smlouvy). Jelikož žalovaný na výzvu žalobkyně nereagoval, zůstal žalobkyni dlužen částku v celkové výši 40 486,69 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 34 968,38 Kč, nesplaceného smluvního úroku v sazbě 23,76 % ročně za poskytnutí finančních prostředků (vypočteného z dlužné jistiny za období od 17. 9. 2022 do 1. 3. 2023, tj. do zesplatnění úvěru), poplatků za pojištění ve výši 799 Kč, smluvní pokuty ve výši 368 Kč, sjednaných nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč (dle čl. V, VI, VII odst. 8 žádosti o úvěr). Dále se žalobkyně domáhala úhrady smluvní pokuty ve výši 11 084,98 Kč (sjednané pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek dle čl. V, VI, VII odst. 8 žádosti o úvěr), jež odpovídá 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení (tj. od 18. 2. 2023 do 1. 1. 2024). Vedle uvedených dlužných částek uplatila žalobkyně též právo na zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny za dobu od 1. 3. 2023 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 5 150,31 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 337 Kč (náhrada za telefonický hovor, dopisy a osobní návštěvu) a zákonný úrok z prodlení z dlužné smluvní pokuty (11 084,98 Kč) od 2. 1. 2024 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že před poskytnutím finančních prostředků prověřila schopnost žalovaného úvěr splácet včetně pravdivosti jeho tvrzení ohledně příjmů a výdajů v interních i externích databázích třetích subjektů a v registru SOLUS.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci jednal dne 22. 7. 2024. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoliv k němu byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu. Žalobkyně se k jednání též nedostavila, svou neúčast však omluvila a požádala, aby soud jednal v její nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. tedy soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Při jednání soud provedl listinné důkazy označené (a předložené) žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Z výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil (ověřil) právní osobnost žalobkyně. Ve smlouvě o revolvingovém úvěru č. , hodnota, je uvedena společnost , Anonymizováno, v části identifikující poskytovatele úvěru a žalovaný (jméno, rodné číslo, bydliště, číslo občanského průkazu, email) v části identifikující klienta. Dále z této smlouvy vyplývá, že žalovaný uvedl, že bydlí u , Anonymizováno, , je zaměstnán jako dělník s měsíčním příjmem 25 000 Kč, nemá žádné náklady na domácnost a má pouze finanční závazky ve výši 5 000 Kč. Společnost , Anonymizováno, se touto smlouvou zavázala poskytnout žalovanému úvěr s aktuálním úvěrovým rámcem 30 000 Kč (a maximálním ve výši 500 000 Kč), který se žalovaný zavázal splácet (včetně úroku, poplatků a případných sankcí), a to v dohodnutých měsíčních splátkách splatných vždy k 17. dni příslušného kalendářního měsíce, ve výši 5 % z aktuální dlužné částky, minimálně však 500 Kč. Pro případ, že se žalovaný ocitne v prodlení se zaplacením jednotlivých splátek, zavázal se společnosti , Anonymizováno, zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně, náhradu nákladů spojených s vymáháním závazku ve výši 600 Kč a poplatek za odeslání upomínky k úhradě splatné splátky ve výši 100 Kč. Z informací o úvěru ze dne 28. 2. 2020 soud zjistil, že společnost , Anonymizováno, schválila žalovanému žádost o tzv. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , která ji byla doručena dne 11. 11. 2019 spolu s žádostí o financování nákupu na splátky nebo osobní půjčky s možností průběžného čerpání až 25 000 Kč (úvěrový rámec). Z informací o úvěru bylo též zjištěno číslo úvěrového účtu: , Anonymizováno, , roční úroková sazba ve výši 23,76 %, pojištění ve výši 5,99 % ze splátky úvěru s tím, že měsíční splátky mají být hrazeny k 17. dni v měsíci. Z formuláře o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že celková výše spotřebitelského úvěru (úvěrového rámce) je 30 000 Kč s tím, že banka poskytne úvěr formou opakovaného čerpání z úvěrového rámce (převodem, výběrem hotovosti, případně prostřednictvím úvěrové karty nebo platební nálepky); vyplývají z něj i další údaje, které jsou obsahem samotné smlouvy. Z odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne 25. 1. 2023 vyplývá, že společnost , Anonymizováno, – s ohledem na prodlení žalovaného se splácením úvěru – od předmětné smlouvy odstoupila, úvěr ke dni 28. 2. 2023 v plném rozsahu zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu vyčísleného v částce 40 487 Kč (10 000 Kč dlužné splátky úvěru, 29 519 Kč úvěrová jistina splatné ke dni odstoupení od smlouvy, 368 Kč smluvní pokuta za prodlení a 600 Kč náhrada nákladů spojených s vymáháním závazku. V listině označené jako výpis úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky z 9. 8. 2023 je uvedeno, že společnost , Anonymizováno, v rámci mimosoudního vymáhání předmětné pohledávky realizovala tyto úkony: odchozí telefonát žalovanému dne 12. 7. 2023, zaslání obyčejného dopisu dne 3. 5. 2023, kontakt žalovaného na jeho adrese terénním pracovníkem žalobkyně. Z přehledu plateb vyplývá, že žalovaný vyčerpal z úvěru evidovaného pod č. , hodnota, postupně v období od března 2020 do srpna 2022 částku 87 054 Kč (dne 27. 3. 2020 částku 25 000 Kč, dne 26. 5. 2020 částku 2 218 Kč, dne 6. 8. 2020 částku 1 205 Kč, dne 27. 10. 2020 částku 13 331 Kč, dne 28. 6. 2021 částku 8 100 Kč, dne 15. 7. 2021 částku 1 900 Kč, dne 25. 8. 2021 částku 1 500 Kč, dne 16. 9. 2021 částku 1 600 Kč, dne 29. 9. 2021 částku 2 500 Kč, dne 23. 10. 2021 částku 1 500 Kč, dne 8. 11. 2021 částku 1 600 Kč, dne 17. 12. 2021 částku 1 500 Kč, dne 20. 1. 2022 částku 1 600 Kč, dne 17. 2. 2022 částku 1 600 Kč, dne 16. 3. 2022 částku 1 500 Kč, dne 14. 5. 2022 částku 8 800 Kč, dne 20. 5. 2022 částku 5 600 Kč, dne 19. 6. 2022 částku 3 000 Kč, dne 26. 7. 2022 částku 1 500 Kč a dne 17. 8. 2022 částku 1 500 Kč), přičemž společnosti , Anonymizováno, uhradil dle její evidence 90 000 Kč. Z informací o zprostředkovateli spotřebitelského úvěru bylo zjištěno, že zprostředkovatel – , Anonymizováno, ., Anonymizováno, , sídlem , adresa, , jako vázaný zástupce zastupuje poskytovatele úvěru – společnost , Anonymizováno, . Z výzvy ze dne 3. 5. 2023 a předžalobní výzvy ze dne 28. 6. 2023 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu, naposledy ve výši vyčíslené částkou 40 486,69 Kč a úroku z prodlení ve lhůtě do 7. 7. 2023. Den odeslání první výzvy žalovanému soud z provedených důkazů nezjistil, druhá výzva mu byla odeslána dne 30. 6. 2023 (což vyplývá z poštovního podacího archu). Z potvrzení o provedení transakce soud zjistil, že z účtu žalobkyně byla ve prospěch účtu společnosti , Anonymizováno, (č. , č. účtu, ) dne 21. 3. 2023 zaúčtována částka (v neuvedené výši) označená jako „úhrada portfolia“ s VS , var. symbol, . Ze smlouvy o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky z 29. 3. 2023 (adresované společností , Anonymizováno, žalovanému), sdělení o postoupení pohledávky z 29. 3. 2023 (adresované žalobkyní žalovanému) a seznamu postoupených pohledávek vyplývá, že společnost , Anonymizováno, postoupila žalobkyni předmětnou pohledávku za žalovaným v celkové (uvedené) výši 40 486,69 Kč. Obě sdělení o postoupení pohledávky odeslala žalovanému žalobkyně poštovní zásilkou dne 30. 3. 2023, což vyplývá z poštovního podacího archu.

6. Na základě dílčích skutečností zjištěných z provedeného dokazování soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že společnost , Anonymizováno, a žalovaný – prostředky komunikace na dálku – uzavřeli smlouvu, na jejímž základě společnost , Anonymizováno, žalovanému poskytla revolvingový úvěr, přičemž žalovaný – v době od března 2020 do srpna 2022 – z úvěrového rámce postupně vyčerpal částku 87 054 Kč a na úhradu úvěru společnosti , Anonymizováno, uhradil (v součtu) 90 000 Kč. Dopisem odeslaným dne 30. 3. 2023 společnost , Anonymizováno, i žalobkyně žalovanému oznámily, že společnost , Anonymizováno, postoupila předmětnou pohledávku žalobkyni, která ho současně vyzvala k zaplacení dluhu ve lhůtě do 15. 4. 2023.

7. Po právní stránce soud poměr mezi společností , Anonymizováno, a žalovaným, jenž byl založen smlouvou č. , hodnota, , hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále též jen „ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (společnost , Anonymizováno, úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani při výkonu samostatného povolání). Smlouva byla uzavřena písemně, tzv. distančním způsobem, neboť právní jednání účastníků směřující k jejímu uzavření (nabídka a její přijetí) bylo učiněno elektronickou formou umožňující zachycení obsahu smlouvy a určení jednající osoby (viz zejména § 562 odst. 1 OZ. Podle § 1879 a násl. OZ společnost , Anonymizováno, postoupila předmětnou pohledávku žalobkyni.

8. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda společnost , Anonymizováno, , poskytovatelka spotřebitelského úvěru, při sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou dostála své povinnosti vyplývající z § 9 odst. 1 ZSÚ.

10. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

11. Nejvyšší soud, v odůvodnění téhož rozsudku, rovněž připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

12. V rozsudku z 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

13. Byť gramatický výklad § 86, § 87 v rozhodné době účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, jestliže od něj zjistí a poté odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele ověřit informace způsobem popsaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

14. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo)logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

15. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

16. Konkrétně ve vztahu k této věci soud považuje za vhodné podotknout, že společnost , Anonymizováno, nijak neověřila žalovaným uvedené údaje o jeho příjmu. A jde-li o jeho výdaje, žalobkyně obecně zjišťovala pouze výši a splátky úvěrů (celkem 5 000 Kč), k jejichž placení žalovaný byl již dříve zavázán. Jiné pravidelné výdaje, včetně těch na bydlení, které zpravidla spotřebovávají významnou část měsíčních příjmů jednotlivce či domácnosti, žalobkyně nezjišťovala (tudíž ani neověřovala), resp. se spokojila s tvrzením, že žalovaný nemá žádné výdaje spojené s bydlením, neboť bydlí u , Anonymizováno, . Výši výživného, které měl žalovaný platit na dítě, společnost , Anonymizováno, také nezjišťovala, ačkoliv se i v tomto případě jedná o okolnost významnou z hlediska hodnocení úvěruschopnosti žalovaného. Společnost , Anonymizováno, měla být v tomto směru výrazně pečlivější i pro to, že žalovaný byl v rozhodné době stále mladého věku (, Anonymizováno, let), a přestože měl (podle svého sdělení) dosahovat čistého měsíčního příjmu 25 000 Kč a bydlet zdarma u , Anonymizováno, , své životní výdaje již dotoval úvěrem (úvěry) s měsíčními splátkami 5 000 Kč a společnost , Anonymizováno, požádal o dlouhodobý (opakovaně čerpatelný) úvěr s úvěrovým rámcem převyšujícím jeho měsíční příjem. To vše – i s přihlédnutím k tomu, že si pořídil dítě, ačkoliv neměl zajištěno ani vlastní rodinné bydlení – nevypovídá o jeho přílišné životní zkušenosti a odpovědnosti a mělo vést společnost , Anonymizováno, přinejmenším k důkladném zjištění a ověření všech okolností majících dopad na schopnost žalovaného úvěr splácet (a definitivně splatit, tj. nejenom opakovaně dorovnat vyčerpaný úvěrový rámec, aby mohl být znovu čerpán).

17. V daných souvislostech soud podotýká, že je mu z úřední činnosti, konkrétně z věci vedené pod sp. zn. , spisová značka, , známo, že žalovaný 28. 5. 2019 uzavřel smlouvu o revolvingovém (bankovním) úvěru s úvěrovým rámcem 25 000 Kč, a dále, z věci vedené pod sp. zn. , spisová značka, , že žalovaný dne 5. 4. 2019 uzavřel smlouvu o (bankovním) úvěru s úvěrovým rámcem 220 000 Kč, který byl povinen splácet měsíčními splátkami ve výši 4 184,23 Kč, a z věci vedené pod sp. zn. , spisová značka, , že žalovaný již 7. 11. 2019 sjednal jiný revolvingový úvěr se společností , Anonymizováno, , a to s úvěrovým rámcem 50 000 Kč, resp. maximálně 500 000 Kč. Ve všech těchto případech své závazky řádně neplnil a věřitelé proti němu uplatnili svá práva u soudu (v případě revolvingového úvěru poskytnutého společností , Anonymizováno, dne 7. 11. 2019 je uplatnila žalobkyně jako v této věci). To vše dokresluje závěry soudu o zcela nedostatečném procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

18. Žalobkyně k jednání (byť řádně omluvena) nedostavila, proto ji soud ani nemohl vyzvat k případnému doplnění tvrzení a označení důkazů postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a současně ji upozornit na možné následky nesplnění této výzvy (riziko úplného či částečného procesního neúspěchu). Ze stejných důvodů ji nemohl ani dopředu seznámit s uvedenými skutečnostmi, jež jsou mu známy z úřední činnosti.

19. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 OZ. Unijní právo i vnitrostátní právní řád ČR stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. OZ. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady „bdělým náležejí práva“ a „neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele – alespoň má-li ochrana být účinná a nikoliv jen formálně deklarovaná. Koneckonců právě neznalost objektivního práva může být příčinou (jednou z příčin) pasivity dlužníků.

20. Závěr soudu o povinnosti soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) podporuje též teleologický výklad tehdy účinné právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, kdyby na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude smlouva považována za platnou (viz § 586 odst. 2 OZ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele však je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

21. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 OZ jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit výhradně zájem určité osoby.

22. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

23. Shora uvedený závěr, týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, uzavřené bez toho, aby žalobkyně (věřitel) před jejím uzavřením řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného (spotřebitele), vychází v neposlední řadě i z eurokonformního výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, zejména čl. 8 (povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a čl. 23 (sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice). K tomuto aspektu se rovněž vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v již citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, když shledal, že čl. 8 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě.

24. Zjevně i proto § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném od 28. 5. 2022, již výslovně stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná, a že soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

25. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

26. Žalovaný – na základě (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – z úvěrového rámce vyčerpal celkem 87 054 Kč a následně společnosti , Anonymizováno, uhradil (v součtu) 90 000 Kč. Žalovaný tudíž žalobkyni, právní nástupkyni společnosti , Anonymizováno, , nic nedluží, neboť zde není žádná, dosud nevrácená část (vyčerpané) jistiny.

27. Nadto, ve vztahu k částce 337 Kč, kterou žalobkyně uplatnila z titulu nákladů mimosoudního vymáhání, soud podotýká, že příslušenstvím pohledávky ve smyslu § 513 OZ jsou jen takové náklady spojené s vymáháním práva, které byly vynaloženy důvodně (účelně) a v přiměřené výši. Žalobkyní specifikované náklady však nelze považovat za důvodně vynaložené (byly-li vskutku vynaloženy) v souvislosti s účelným vymáháním práva, aby bylo možné žalovanému uložit povinnost k jejich náhradě. Žalobkyně – jak je soudu známo z úřední činnosti a vyplývá z obsahu spisu – je osobou zabývající se hromadným nabýváním (nakupováním) a následným vymáháním pohledávek, které vznikly třetím osobám a s jejichž zaplacením jsou dlužníci v prodlení (tedy selhal pokus mimosoudní řešení situace původním věřitelem), a tudíž náklady spojené s administrací a případným (dalším) pokusem o mimosoudní vymožení dluhu jsou nedílnou součástí jejího podnikání. Žalobkyně z uvedeného titulu žádala úhradu za dopisy, telefonický hovor a osobní „návštěvu“ u žalovaného. Důkazy k prokázání těchto svých tvrzení o základu vynaložených nákladů a jejich výši však neoznačila (a tyto její náklady proto zůstaly v rovině tvrzení). Ovšem beztak je nelze považovat za důvodně vynaložené. Jestliže žalobkyně nabyla předmětnou pohledávku v situaci, kdy žalovaný dluh neuhradila ani po písemných výzvách původního věřitele, bylo evidentní, že je zbytečné posílat jí další dopis způsobem, kdy je prokázání jeho odeslání (doručení) prakticky nemožné, a osobní návštěva u žalované (anebo jen pokus o ni) se soudu rovněž – za daných okolností – jeví jako bezpředmětná. V podstatě jediným účelným postupem ze strany žalobkyně bylo odeslání písemného oznámení o nabytí pohledávky spojeného s výzvou k zaplacení dluhu v přiměřené lhůtě, a to doporučenou poštovní zásilkou (což ostatně učinila), a zahájení soudního řízení po marném uplynutí této lhůty. Náklady spojené s odesláním oznámení o postoupení pohledávky, jak již soud uvedl, přitom jsou nedílnou součástí jejího podnikání a nelze je přenášet na dlužníka.

28. Z výše vyložených důvodů soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

29. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. má ve věci úspěšný žalovaný proti žalobkyni právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva. Protože mu však podle obsahu spisu v této věci žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.