13 C 16/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Glocem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 98 025,92 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 72 485,52 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, co do částky 25 514,48 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 377,89 Kč a zákonný roční úrok z prodlení z částky 98 025,92 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % a úrok 15,49 % ročně z částky 92 123 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení a úrok 15,49 % ročně z částky 2 417,4 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 11 196,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 98 025,92 Kč s přísl. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, a to společnost , právnická osoba, . (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 27. 3. 2023 uzavřela se žalovaným úvěrovou smlouvu k účtu č. , č. účtu, , na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit s úrokovým navýšením 15,49 % ročně v pravidelných splátkách. Žalovaný nesplácel řádně a včas, proto byl celý úvěr dne 29. 5. 2024 zesplatněn. Žalovaný je v prodlení s úhradou jistiny ve výši 92 123 Kč, úroku z úvěru ve výši 2 417,40 Kč, úroku z prodlení ve výši 2 377,89 Kč a poplatků ve výši 3 485,52 Kč.Žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, splnila svou zákonnou povinnost ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, které získala při zpracovávání žádosti žalovaného o poskytnutí úvěrového produktu, v rámci něhož byl žalovaný dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Podle § 115a o.s.ř. rozhodoval soud bez nařízení jednání, neboť účastníci s uvedeným postupem souhlasili a soud má za to, že věc lze rozhodnout na základě účastníky předložených důkazů.

4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 27. 3. 2023 bylo zjištěno, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky v částce 100 000 Kč, které se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit s úrokem ve výši 15,49 % ročně do 15. 12. 2027 v měsíčních splátkách po 2 494 Kč.

5. Z dopisu ze dne 27. 4. 2024 bylo zjištěno, že žalovaný byl k témuž dni v prodlení s úhradou částky 10 425 Kč a byl vyzván k úhradě do 29. 5. 2024 s tím, že jinak bude úvěr celý zesplatněn.

6. Z dopisu ze dne 29. 5. 2024 bylo zjištěno, že celý dluh byl zesplatněn a žalovaný byl vyzván k úhradě.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a její přílohy bylo zjištěno, že pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Totéž je patrné z dohody o úplatě, potvrzení o úhradě. Postoupení pohledávky bylo rovněž žalovanému oznámeno dopisem ze dne 19. 8. 2024.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 28. 9. 2024 bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván žalobkyní k úhradě celého dluhu a to do 13. 10. 2024.

9. Z posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne 27. 3. 2023 soud zjistil, že žalovaný v žádosti uvedl příjem ve výši 15 484 Kč, což pracovník banky zkontroloval na základě příchozích transakcí na účet klienta vedený u , Anonymizováno, . Banka dále mimo jiné ověřila pomocí interního napojení na Insolvenční rejstřík, že žalovaný ani jeho zaměstnavatel nebyl v době úvěrové žádosti v aktivním insolvenčním řízení, z informací z CBCB ověřila předchozí splátkovou morálku žalovaného, ověřila, že žalovaný neměl žádné relevantní negativní informace, např. záznam o podvodném jednání či kriminálních aktivitách, záznam v souvislosti s , Anonymizováno, pravidly, záznam o exekučním řízení, atd. Žalovaný v žádosti uvedl výdaje ve výši 0 Kč. Banka stanovila životní výdaje žalovaného na základě dat sdělených žalovaným (např. počet vyživovaných osob, způsob bydlení, atd.) v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na 7 902 Kč. Žalovaný v žádosti uvedl splátky ve výši 0 Kč. Banka dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že tento neměl v době úvěrové žádosti žádné poskytnuté úvěry. Splátka nového úvěru činila 2 494 Kč. Nové splátkové zatížení tedy činilo 2 494 Kč. Příjem klienta byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů. Po odečtení nového splátkového zatížení od příjmů klientovi zbylo 12 990 Kč k pokrytí životních nákladů klienta. Totéž vyplývá z výpisů z účtu žalovaného.

10. Z doplněných žalobních tvrzení soud zjistil, že žalovaný celkem uhradil částku 27 514,48 Kč.

11. Zbylé důkazy soud pro nadbytečnost neprovedl.

12. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

13. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet částkou 2 494 Kč měsíčně v pravidelných splátkách do 15. 12. 2027 s úrokovým navýšením 15,49 % ročně, přičemž žalovaný čerpal úvěr v plné výši. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného tak, že žalovaný má čistý měsíční příjem činí 15 484 Kč, který ověřila z výpisu z účtu žalovaného. Výdaje žalovaného určila právní předchůdkyně odhadem dle dat poskytnutých žalovaným na částku 7 902 Kč měsíčně. Není však patrné, jaké údaje právní předchůdkyně do modelu zadala, aby bylo možné zpětně tento postup překontrolovat. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodla na postoupení pohledávek za žalovaným. Žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného se splácením dluhů vyzvala žalovaného k vrácení dlužné částky a následně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaný uhradil na poskytnutý úvěr částku ve výši 27 514,48 Kč.

14. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

15. Uzavřené smlouvy jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

16. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

17. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

18. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

19. V dané věci soud zjistil, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že vycházela z výpisu z účtu žalovaného ohledně jeho příjmů. Jeho výdaje nezjišťovala, pouze použila statistický model. Žalobkyně sice tvrdila, že využila statistický model, nicméně takovou skutečnost žalobkyně nikterak neprokázala. Ostatně žalobkyně ani nikterak netvrdila, jaká konkrétní data do statistického modelu zadala a jaká konkrétní údaje jí z aplikace statistického modelu vyšla, tedy netvrdila, jakých konkrétních příjmů a výdajů žalovaní ve věku žalovaného, s jeho vzděláním, zdrojem příjmů, rodinným stavem, počtem dětí, způsobem bydlení, dosahují, natož aby takové výsledky prokázala. Ověření příjmů a výdajů žalovaného využitím statistického modelu tak zůstalo v rovině tvrzení, přičemž žalobkyně uvedené nikterak neprokázala. V řízení ale bylo prokázáno, že žalobkyně zkoumala limit nejvyšší měsíční splátky (MLS). Nicméně tím, že vstupní údaje ohledně příjmů a výdajů nikterak neověřila, nemohla při výpočtu dospět k relevantním výsledkům.

20. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. , spisová značka, , č.j. , incidenční spisová značka, , rozsudek Krajského soudu v , adresa, č.j. , incidenční spisová značka, , rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. , spisová značka, či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. , spisová značka, , v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

21. Jelikož v řízení nebylo nikterak prokázáno, že by žalobkyně skutečnosti uvedené žalovaným ohledně jeho výdajů ověřila před poskytnutím spotřebitelského úvěru, soud uzavírá, že žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smluv je tak namístě uzavřít, že předmětné částky právní předchůdkyně vyplatila žalovanému bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinný částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, dle § 2991 o.z. vrátit. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

22. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaný není povinný hradit žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaný se dosud v prodlení neocitl. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaný s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinný hradit úrok z prodlení.

23. Jelikož žalovaný byl v řízení nečinný, neučinil soud k možnostem žalovaného vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, proto soud stanovil lhůtu k plnění žalovanému ihned a povinnost uhradit dluh žalovanému uložil zaplatit v obecné třídenní pariční lhůtě.

24. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalovanému zaplatit rozdíl mezi poskytnutou peněžní částkou (100 000 Kč) a zaplacenou částkou (27 514,48 Kč) ve výši 72 485,52 Kč, která představuje nezaplacenou jistinu. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 11 196,10 Kč, přičemž tato částka představuje 47,9 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 73,95 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 26,05 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 902 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 98 025,92 Kč sestávající z částky 5 060 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 16 080 Kč ve výši 3 376,80 Kč.