13 C 20/2026

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Glocem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 10 068 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 10 068 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 817,74 Kč a kapitalizovaný úrok ve výši 14 233,05 Kč a zákonný roční úrok z prodlení z částky 8 015,4 Kč od 26. 9. 2023 do zaplacení ve výši 8,05 % a úrok 23,72 % ročně z částky 8 015,4 Kč od 26. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalované se vůči žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhá po žalované zaplacení dlužné částky s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, , došlo dne 30. 3. 2015 k uzavření smlouvy o půjčce č. , hodnota, . Na základě této uzavřené smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem. Za sjednanou dobu poskytnutí úvěru se žalovaná zavázala zaplatit právní předchůdkyni úrok za půjčené finanční prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 820 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně a odměnu za administrativní činnost ve výši 2 600 Kč a za hotovostní inkasa splátek 5 200 Kč. Při uzavření smlouvy si žalovaná ve smlouvě zvolila doplňkovou službu životního pojištění, za níž se zavázala uhradit poplatek 348 Kč a celkovou částku odpovídající součtu jistiny a úhrad za služby se žalovaná zavázala uhradit v 58týdenních splátkách po 396 Kč, počínaje 6. 4. 2015. Žalovaná za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradila celkem 12 900 Kč.

2. Na termín soudního jednání se žalobkyně omluvila a souhlasila s projednáním a rozhodnutím bez její přítomnosti, žalovaná byla soudnímu jednání přítomna.

3. Soud postupoval dle § 101 odst. 3 o. s. ř., vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Ze smlouvy o půjčce ze dne 30. 3. 2015 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 13 000 Kč a žalovaná se zavázala je vrátit s úrokem a poplatky v 58týdenních splátkách po 396 Kč.

5. Z oznámení o postoupení pohledávky z 6. 12. 2019 vyplývá, že právní předchůdkyně pohledávky žalované oznámila její postoupení na žalobkyni.

6. Z podacího lístku , právnická osoba, ., se podává, že písemnost byla žalované zaslána dne 7. 1. 2020.

7. Z předžalobní výzvy z 27. 11. 2020 soud zjistil, že žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k zaplacení a dle podacího lístku byla písemnost žalované zaslána dne 30. 11. 2020.

8. Z karty zákazníka soud zjistil, že žalovaná v době žádosti o úvěr žila v nájemním bytě, nemá nikde jinou půjčku nebo úvěr. Měla aktivní půjčku u právní předchůdkyně pohledávky, žila se , Anonymizováno, nezaopatřenými dětmi, ročníky , Anonymizováno, a , Anonymizováno, . Byla na mateřské dovolené s příjmem 3 800 Kč a státní podporou 12 800 Kč. Za nájem a inkaso hradila 4 600 Kč a výdaje domácnosti představovaly dalších 3 800 Kč a 200 Kč za telefon. Celkem 12 600 Kč a použitelný příjem činil 4 000 Kč.

9. Žalovaná před soudem k věci uvedla, že má exekuce v podstatě není schopna žalovanou částku splácet, vše , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, od , Anonymizováno, , dostala se do svízelné situace spolu se , Anonymizováno, , Anonymizováno, , kdy u nich došlo k , Anonymizováno, , Anonymizováno, , což mělo za následek to, že nebyla schopna řádně splácet, jak bylo původně dohodnuto a dostala se do prodlení. Částečně plní i na jiné půjčky u jiných věřitelů, , Anonymizováno, u , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , ze kterých doposud zotavuje. V době, kdy byla vyhotovována zákaznická karta, žila sama se , Anonymizováno, nezaopatřeními dětmi, byla na mateřské dovolené, pobírala mateřskou a státní podporu. Měsíčně platila za nájem, elektřinu asi 8 000 Kč, výdaje domácnosti byly pouze takové, do čeho se vešli, zhruba 4 000 Kč měsíčně, v té době jiné půjčky uzavřené neměla, dále měla výdaje za telefon v řádu stokorun, a to za kredit. Krom uváděného příjmu, jiný příjem neměla. Na každé z dětí bylo otci stanoveno výživné 250 Kč, které otec hradil sporadicky, podle toho, jak měl, či neměl peníze.

10. Před nařízeným soudním jednáním soud vyzval žalující stranu, nechť doloží, v jakém rozsahu byla zkoumána úvěruschopnost žalované před poskytnutím předmětného úvěru a jak konkrétně byly zjištěné informace právní předchůdkyní žalobkyně ověřovány a stran těchto skutečností, nechť navrhne důkazy. Žalobkyně v podstatě rekapitulovala skutečnosti, které jsou obsahem zákaznické karty, za celou dobu trvání smluvního vztahu, zaplatila žalovaná celkem 12 900 Kč a bylo navrženo provést důkaz smlouvou o půjčce a kartou zákazníka, když jiných skutečností stran ověřování úvěruschopnosti žalované žalobkyně netvrdila ani neprokazovala.

11. Z přehledu plateb žalované soud zjistil, že celkem žalovaná uhradila 12 400 Kč a za období od postoupení pohledávky, ke dni sepisu žaloby žalovaná uhradila dalších 500 Kč.

12. Ze smlouvy o postoupení pohledávek mezi původním věřitelem jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou byla postoupena smlouvou ze dne 6. 12. 2019.

13. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu soud posoudil věc po právní stránce takto:

14. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru dle § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté finanční prostředky vrátit a zaplatit úrok. Dle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaná neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela ji jako spotřebitel, dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudit a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinny zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

16. S ohledem na tuto judikaturu jde pak, dle názoru soudu, smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

17. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované tak, že vyšla z karty zákazníka, tedy skutečností, které žalovaná uváděla, tj., že se jedná o bývalou zákaznici, má aktivní půjčku u poskytovatele úvěru, měl a v péči nezaopatřené děti, žila v nájemním bytě, byla na mateřské dovolené s příjmem 3 800 Kč a příspěvky státní sociální podpory ve výši 12 800 Kč, kdy za nájem a inkaso vydávala měsíčně 4 600 Kč a za výdaje v domácnosti 3 800 Kč, za telefon 200 Kč. Jako dokument k ověření byl označen občanský průkaz, nájemní smlouva, sipo a výměr státní podpory.

18. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně rezignovala na elementární ověření konkrétních výdajů žalované, a to i za situace, kdy žalovaná žila sama se , Anonymizováno, nezletilými dětmi v té době ve věku , Anonymizováno, a , Anonymizováno, let, byla na mateřské dovolení a pobírala dávky státní sociální podpory. Nezkoumala jiné výdaje žalované, tj. konkrétně jiné úvěry, když z karty zákazníky vyplývá, že u poskytovatele úvěru měla aktivní půjčku, která se žádným způsobem neodrazila v měsíčních výdajích domácnosti žalované. Rovněž není žádná zmínka o tom, že by právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala, zda tato měla i jiné konkrétní výdaje. Tyto skutečnosti zjištěné soudem jsou pro danou věc zásadní.

19. Žalobkyně nemohla být poučena dle § 118a odst. 1 a 3, zák. č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť uvedené poučení soud sděluje účastníkům zásadně ústně při jednání. Jelikož se žalobkyně jednání nezúčastnila, připravila se o možnost být poučena o nutnosti označit tvrzení a důkazy týkající se řádného zkoumání úvěruschopnosti.

20. Soudní praxe ustálená v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří (srovnej např. rozsudek NS sp. zn. , spisová značka, ). V podrobnostech zejména s ohledem na formulaci požadavků ověření skutečností uvedených spotřebitelem pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění tohoto rozhodnutí.

21. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je na místě uzavřít, že předmětnou částku vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované bez právního důvodu, čímž se žalovaná bezdůvodně obohatila a je proto povinna částku o kterou se bezdůvodně obohatila, dle § 2991 o. z., vrátit. Předmětná pohledávka byla pak dle § 1879 o. z., převedena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky.

22. Žalobkyni by bylo možno přiznat zaplacení pouze z titulu bezdůvodného obohacení na základě shora uvedeného zákonného ustanovení, avšak vzhledem k tomu, že byla žalována částka 10 068 Kč a žalovaná zaplatila celkem 12 900 Kč, byla žaloba v celém rozsahu jako nedůvodná zamítnuta.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud tak, že žalované se vůči žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěšná žalovaná žádnou náhradu nákladů řízení nežádala.