13 C 22/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Glocem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 33 016 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 224 Kč a částku 6 792 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4 337,89 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení z částky 2 622,4 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení ve výši 15 % a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 032,76 Kč a zákonného ročního úroku z prodlení z částky 6 792 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení ve výši 8,5 %, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 3 499 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky 33 016 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, ) dne 26. 11. 2020 uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 33 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 40 186 Kč, a to v 21měsíčních splátkách po 3 486 Kč, do 26. 8. 2022. Žalovaný peněžní prostředky vrátil ve výši 6 776 Kč, dále již neuhradil ničeho.Dále dne 24. 6. 2020 uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit v 78týdenních splátkách po 767 Kč splatných do 22. 12. 2021, spolu se sjednaným příslušenstvím v částce 31 799 Kč, kdy žalovaný vrátil pouze částku 21 208 Kč, dále již nevrátil ničeho.Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to tak, že provedla vyhodnocení informací od žalovaného před uzavřením smlouvy a tyto informace ověřila oproti dokladům vyžádaných od žalovaného a zaznamenaných v zákaznické kartě.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud ve věci postupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), a rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s uvedeným postupem souhlasili a věc lze rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů.

4. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 24. 6. 2020 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč, žalovaný se zavázal je splácet částkou 767 Kč v 78týdenních splátkách. Zároveň se zavázala uhradit žalobkyni poplatek ve výši 31 799 Kč, vč. úroku 88 % ročně (RPSN 150,86 %).

5. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 26. 11. 2020 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnou peněžní prostředky ve výši 33 000 Kč a žalovaný se zavázal je splácet částkou 3 486 Kč v 21měsíčních splátkách. Zároveň se zavázal uhradil žalobkyni poplatek ve výši 40 186 Kč, vč. úroku 86 % ročně (RPSN 137,05 %).

6. Z tabulek umoření soud zjistil, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 33 000 Kč, resp. 28 000 Kč dne 26. 11. 2020, resp. dne 24. 6. 2020, přičemž na poskytnuté úvěry uhradil celkem 6 776 Kč, resp. 21 208 Kč.

7. Ze zákaznické karty ke smlouvě č. , hodnota, soud zjistil, že při poskytování peněžních prostředků právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaný bydlí v nájmu, je svobodný, nemá vyživovací povinnost, jeho pravidelný měsíční příjem je 15 468 Kč, výdaje žalovaného činí 4 000 Kč měsíčně. Žalovaným sdělené údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výpisu z bankovního účtu za duben a květen 2020.

8. Ze zákaznické karty ke smlouvě č. , hodnota, soud zjistil, že při poskytování peněžních prostředků právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaný bydlí v nájmu, je svobodný, nemá vyživovací povinnost, jeho pravidelný měsíční příjem je 21 263 Kč a výdaje činí 4 000 Kč interní splátky 4 871 Kč měsíčně. Žalovaným sdělené údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výplatních pásek za září a říjen 2020.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávky a její přílohy, kterou tvoří seznam postoupených pohledávek soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodly na postoupení pohledávek ze shora specifikovaných smluv za žalovaným Totéž bylo zjištěno z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 29. 9. 2023.

10. Výzvou ze dne 28. 3. 2024 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek pod pohrůžkou podání žaloby, a to do 12. 4. 2024, jak soud zjistil z příslušné výzvy a podacího lístku.

11. Na základě provedeného dokazování, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé.

12. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč a 33 000 Kč a žalovaný se zavázal je vrátit formou splátek po 767 Kč týdně v 78 splátkách, resp. po 3 486 Kč měsíčně v 21 splátkách, přičemž žalovaný čerpal tyto prostředky v plné výši a vrátil v prvém případě pouze částku 21 208 Kč a v druhém případě 6 776 Kč. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného tak, že vyšla z toho, že žalovaný bydlí v nájmu, je svobodný, jeho čistý příjem představovaly v prvním případě (úvěr 28 000 Kč) měsíční příjmy na účet ve výši 15 468 a v druhém případě (úvěr 33 000 Kč) příjmy ze zaměstnání v průměrné výši za měsíce duben a květen 2020 v částce 21 263 Kč. Výdaje žalovaný uvedl ve výši 4 000 Kč pro úvěr ze dne 24. 6. 2020 a v částce 8 871 Kč pro úvěr ze dne 26 11. 2020. Žalovaným sdělené údaje byly ověřeny, co do příjmu, výpisem z účtu a výplatními páskami. Výdaje právní předchůdkyně žalobkyně nikterak neověřila. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného se splácením dluhu, vyzvala žalovaného k vrácení zbytku dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaný nad rámec výše uvedeného neuhradil ničeho.

13. Na základě shora uvedeném závěru o skutkovém stavu, posoudil soud věc po právní stránce takto. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru dle § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Dle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.Jelikož shora uvedenou smlouvou žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti uzavřela jí jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Dle § 86 z. s. ú., je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú., třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy, povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmu a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III.ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu, dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužních bude schopen dluh splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C-679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinny zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to z úřední povinnosti, nikoliv jen na návrh dlužníka.S ohledem na tuto judikaturu, je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou, nejen dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí dlužník před soudem musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022, je soud povinen neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

14. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že vyšla z žalovaným sdělených údajů, kdy příjmy žalovaného ověřila řádným a dostatečným způsobem, pokud vycházela z výplatních pásek a výpisu z účtu, ale výdaje žalovaného nikterak neověřovala.

15. Soudní praxe ustálená v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří (srov. např. rozsudek NS, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). V podrobnostech zejména s ohledem na formulaci požadavků ověření skutečností uvedených spotřebitelem pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění tohoto rozhodnutí.

16. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného nikterak neověřila, co do výdajové stránky, když naprosto rezignovala na elementární ověření výše výdajů žalovaného. Žalovaným uváděné měsíční výdaje 4 000 Kč bez případných interních splátek v roce 2020, jsou dle názoru soudu natolik nízké, že žalobkyně měla věnovat zvýšenou pozornost a ověřit, zdali žalovaným uváděné životní měsíční výdaje odpovídají skutečnosti, zvláště, když bydlí v nájmu. Těžko uvěřit, že žalovanému v této situaci postačí k úhradě všech životních nákladů, když soud považuje za všeobecně známou skutečnost, že nájemné, strava, oblečení spolu s dalšími nezbytnými životními výdaji se pohybují prakticky vždy nad částku 4 000 Kč měsíčně. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně v této situaci ani nezkoumala úvěruschopnost žalovaného z databází umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, uzavírá soud, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak na místě uzavřít, že předmětnou částku 28 000 Kč, resp. 33 000 Kč vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinný částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, dle § 2991 odst. 2 o. z., vrátit. Předmětná pohledávka byla pak dle § 1879 o. z., převedena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

17. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaný není povinen hradit žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaný se dosud v prodlení neocitl. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaný s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinen hradit úrok z prodlení.

18. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalovanému zaplatit rozdíl mezi poskytnutými peněžními částkami a zaplacenými částkami, které představují nezaplacenou jistinu, tedy uhradit částku 26 224 Kč a částku 6 792 Kč.

19. Ve zbytku pak soud žalobu, jako nedůvodnou zamítnul.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 499 Kč, přičemž tato částka představuje 82,82 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 91,41 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 8,59 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 321 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 33 016 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 400 Kč ve výši 504 Kč.

21. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. ř. s.