13 C 245/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Glocem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 59 994 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 022 Kč se zákonným ročním úrokem z prodlení od 13. 4. 2024 ve výši 14,75 %, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, co do částky 53 972 Kč a kapitalizovaného zákonného ročního úroku z prodlení ve výši 15 532,01 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 22 483,8 Kč a zákonného ročního úroku z prodlení z částky 39 527,41 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení ve výši 10 % a úroku 14 % ročně z částky 39 527,41 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovanému se vůči žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 59 994 Kč s přísl. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, a to společnost , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 24. 4. 2018 uzavřela se žalovaným smlouvu o zápůjčce č. , tel. číslo, , na základě které poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 80 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit v 24 pravidelných splátkách po 5 455 Kč splatných měsíčně do spolu se sjednaným příslušenstvím. Žalovaný ale úvěr splatil pouze ve výši 73 978 Kč, zbylou část úvěru žalovaný nevrátil.Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to tak, že provedla vyhodnocení informací od žalovaného před uzavřením smlouvy a tyto informace ověřila oproti dokladům vyžádaných od žalovaného zaznamenaných v úvěrové kartě.

2. Žalovaný se nevyjádřil.

3. Podle § 115a o.s.ř. rozhodoval soud bez nařízení jednání, neboť účastníci s uvedeným postupem souhlasili a soud má za to, že věc lze rozhodnout na základě účastníky předložených důkazů.

4. Ze smlouvy č. , tel. číslo, ze dne 24. 4. 2018 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 80 000 Kč a žalovaný se zavázala je splácet částkou 5 455 Kč ve 24 splátkách splatných měsíčně. Zároveň se zavázal uhradit žalobkyni poplatek ve výši 50 909 Kč.

5. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 80 000 Kč dne 24. 4. 2018, přičemž na poskytnutý úvěr uhradil celkem 73 978 Kč.

6. Ze zákaznické karty ke smlouvě č. , tel. číslo, soud zjistil, že při poskytování peněžních prostředků právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaný bydlí v nájemním bydlení. Je svobodný, nemá žádné vyživované osoby a jeho čistý měsíční příjem činí 32 361 Kč. Výdaje žalovaného činí 6 000 Kč měsíčně a 4 600 Kč jako externí splátky zápůjček. Žalovaným sdělené údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z pracovní smlouvy na dobu neurčitou a 3 výplatních pásek.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávky, z její přílohy, kterou tvoří seznam postoupených pohledávek ze dne 21. 9. 2023 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodla na postoupení pohledávky ze smlouvy č. , tel. číslo, za žalovaným.

8. Výzvou ze dne 28. 3. 2024 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek pod pohrůžkou podání žaloby, jak soud zjistil z příslušné výzvy.

9. Na základě provedeného dokazování n dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 80 000 Kč a žalovaný se zavázal je vrátit formou splátek po 5 455 Kč měsíčně v 24 splátkách, přičemž žalovaný čerpal prostředky v plné výši a vrátil částku ve výši 73 978 Kč. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného tak, že právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaný bydlí v nájemním bydlení, je svobodný, a jeho čistý měsíční příjem činí 32 361 Kč, výdaje činí 4 600 Kč měsíčně jako splátky předešlých dluhů a částka 6 000 Kč jako zbylé výdaje. Žalovaným sdělené údaje ověřila co do příjmů z pracovní smlouvy a výplatních pásek za 3 předcházející měsíce, výdaje právní předchůdkyně žalobkyně nikterak neověřila. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného se splácením dluhů vyzvala žalovaného k vrácení zbytku dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaný nad rámec výše uvedeného neuhradil ničeho.

10. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

11. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z. proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

12. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

13. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

14. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že vyšla ze žalovaným sdělených údajů, kdy příjmy žalovaného ověřila řádným a dostatečným způsobem, ale výdaje žalovaného nikterak neověřila.

15. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. , spisová značka, , č.j. , spisová značka, , rozsudek Krajského soudu v , adresa, č.j. , spisová značka, , rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. , spisová značka, či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. , spisová značka, , v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

16. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného nikterak neověřila co do výdajové stránky, když naprosto rezignovala na elementární ověření výše výdajů žalovaného. Žalovaným uváděné měsíční výdaje 6 000 Kč jsou dle názoru soudu natolik nízké, že žalobkyně měla věnovat zvýšenou pozornost a ověřit, zdali žalovaným uváděné životní měsíční výdaje odpovídají skutečnosti, zvláště, když bydlí v nájmu. Těžko uvěřit, že žalovanému v této situaci postačí k úhradě všech životních nákladů včetně plateb nájemného a za služby, když soud považuje za všeobecně známou skutečnost, že výše nájemného a záloh na služby spolu s jídlem, oblečením se pohybují prakticky vždy nad částkou 6 000 Kč měsíčně. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně v této situaci ani nezkoumala úvěruschopnost žalovaného z databází umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, uzavírá soud, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětnou částku 80 000 Kč vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinný částku, o kterou se bezdůvodně obohatila, dle § 2991 o. z. vrátit. Předmětná pohledávka pak byla dle § 1879 o. z. převedena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky.

17. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaný není povinný hradit žádné sjednané příslušenství.

18. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalovanému zaplatit rozdíl mezi poskytnutými peněžními částkami (80 000 Kč) a zaplacenými částkami (73 978 Kč), který představuje nezaplacenou jistinu. Jelikož žalovaný dosud neuhradil dlužnou část jistiny, je v prodlení s úhradou peněžitého dluhu, a proto má žalobkyně rovněž právo na úroky z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 o. z., ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

19. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud tak, že nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, když převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.

21. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. s. ř.