13 C 249/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Glocem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 19 330,20 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 254 Kč se zákonným ročním úrokem z prodlení od 13. 4. 2024 ve výši 14,75 %, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, co do částky 12 076,2 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 640,44 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 1 416,01 Kč a zákonného ročního úroku z prodlení z částky 8 729,6 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení ve výši 15 % a úroku 21,39 % ročně z částky 8 729,6 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalované se vůči žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 19 330,20 Kč s přísl. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, a to společnost , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 29. 9. 2021 uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru č. , tel. číslo, , na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit v 65 pravidelných týdenních po 348 Kč spolu se sjednaným příslušenstvím. Žalovaná ale úvěr splatila pouze ve výši 2 746 Kč, zbylou část úvěru žalovaná nevrátila.Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované, a to tak, že provedla vyhodnocení informací od žalované před uzavřením smlouvy a tyto informace ověřila oproti dokladům vyžádaných od žalované zaznamenaných v úvěrové kartě.

2. Žalovaná se nevyjádřila.

3. Podle § 115a o.s.ř. rozhodoval soud bez nařízení jednání, neboť účastníci s uvedeným postupem souhlasili a soud má za to, že věc lze rozhodnout na základě účastníky předložených důkazů.

4. Ze smlouvy č. , tel. číslo, ze dne 29. 9. 2021 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala je splácet částkou 348 Kč v 65 splátkách splatných týdně. Zároveň se zavázala uhradit žalobkyni poplatek ve výši 12 561 Kč.

5. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaná čerpala úvěr ve výši 10 000 Kč dne 29. 9. 2021, přičemž na poskytnutý úvěr uhradil celkem 2 746 Kč.

6. Ze zákaznické karty ke smlouvě č. , tel. číslo, soud zjistil, že při poskytování peněžních prostředků právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaná žije s rodiči. Je svobodná, má 1 vyživovanou osobu a její čistý měsíční příjem činí 10 300 Kč, ostatní příjmy činí 2 000 Kč a další čisté příjmy činí 23 000 Kč. Výdaje žalované činí 2 000 Kč měsíčně a 2 000 Kč jako externí splátky zápůjček. Žalovanou sdělené údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z pracovní smlouvy a výpisu z bankovního účtu za červenec a srpen 2021.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávky, z její přílohy, kterou tvoří seznam postoupených pohledávek ze dne 21. 9. 2023 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodla na postoupení pohledávky ze smlouvy č. , tel. číslo, za žalovanou.

8. Výzvou ze dne 28. 3. 2024 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužných částek pod pohrůžkou podání žaloby, jak soud zjistil z příslušné výzvy.

9. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala je vrátit formou splátek po 348 Kč týdně v 65 splátkách, přičemž žalovaná čerpal prostředky v plné výši a vrátila částku ve výši 2 746 Kč. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované tak, že vyšla z toho, že žalovaná bydlí s rodiči, je svobodná, má jednu vyživovací povinnost a její čistý měsíční příjem činí 10 300 Kč, výdaje činí 2 000 Kč měsíčně jako splátky předešlých dluhů a částka 2 000 Kč jako zbylé výdaje. Žalovanou sdělené údaje ověřila co do příjmů z pracovní smlouvy a výpisu z účtu za 2 předcházející měsíce, výdaje právní předchůdkyně žalobkyně nikterak neověřila. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Žalobkyně v důsledku prodlení žalované se splácením dluhů vyzvala žalovanou k vrácení zbytku dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaná nad rámec výše uvedeného neuhradila ničeho.

10. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

11. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaná neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z. proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

12. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C–679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

13. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

14. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované tak, že vyšla z žalovanou sdělených údajů, kdy příjmy žalované ověřila z výpisu z účtu, příjmy zbytku domácnosti neověřila nijak. Výdaje žalované nikterak neověřila.

15. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. , spisová značka, , č.j. , spisová značka, , rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. , spisová značka, , rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. , spisová značka, či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. , spisová značka, , v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

16. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované nikterak neověřila, když naprosto rezignovala na elementární ověření výše výdajů žalované a rovněž na ověření tvrzených příjmů zbytku domácnosti. Žalovanou uváděné měsíční výdaje 4 000 Kč, a to včetně splátek jiných úvěr v částce 2 000 Kč měsíčně, jsou dle názoru soudu natolik nízké, že žalobkyně jim měla věnovat zvýšenou pozornost a ověřit, zdali žalovanou uváděné životní měsíční výdaje odpovídají skutečnosti, zvláště, když má vyživovací povinnost. Těžko uvěřit, že žalované v této situaci postačí k úhradě všech životních nákladů včetně plateb za služby a stravu, když soud považuje za všeobecně známou skutečnost, že výše běžných měsíčních výdajů, pomineme-li výdaje na bydlení, se běžně pohybují nad částkou 2 000 Kč. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně v této situaci ani nezkoumala úvěruschopnost žalované z databází umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, uzavírá soud, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětnou částku 10 000 Kč vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované bez právního důvodu, čímž se žalovaná bezdůvodně obohatila, je proto povinná částku, o kterou se bezdůvodně obohatila, dle § 2991 o. z. vrátit. Předmětná pohledávka pak byla dle § 1879 o. z. převedena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky.

17. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaná není povinná hradit žádné sjednané příslušenství.

18. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalované zaplatit rozdíl mezi poskytnutými peněžními částkami (10 000 Kč) a zaplacenými částkami (2 746 Kč), který představuje nezaplacenou jistinu. Jelikož žalovaná dosud neuhradila dlužnou část jistiny, je v prodlení s úhradou peněžitého dluhu, a proto má žalobkyně rovněž právo na úroky z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 o. z., ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

19. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud tak, že nepřiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení, když úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly.

21. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. s. ř.