13 C 290/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Glocem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 46 698,08 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 400 Kč se zákonným ročním úrokem z prodlení od 2. 3. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 %, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, co do částky 12 191,08 Kč a kapitalizovaného zákonného ročního úroku z prodlení ve výši 1 780,17 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 568,24 Kč a zákonného ročního úroku z prodlení z částky 8 985,41 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení ve výši 11,75 % a úroku 22,32 % ročně z částky 8 985,41 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 732 Kč se zákonným ročním úrokem z prodlení od 2. 3. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 %, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žaloba, co do částky 14 375 Kč a kapitalizovaného zákonného ročního úroku z prodlení ve výši 2 651,17 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 1 023,15 Kč a zákonného ročního úroku z prodlení z částky 13 381,76 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení ve výši 11,75 % a úroku 22,02 % ročně z částky 13 381,76 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

V. Žalovanému vůči žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím, uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 18. 12. 2021 uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit v 78týdenních splátkách po á 317 Kč, splatných do 17. 6. 2023 a žalovaný úvěr splatil pouze ve výši 1 600 Kč a dále dne 25. 11. 2021 uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit v 78týdenních splátkách po á 406 Kč splatných do 25. 5. 2023, spolu se sjednaným příslušenstvím, kdy žalovaný splatil úvěru pouze v částce 3 268 Kč.

2. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to tak, že provedla vyhodnocení informací od žalovaného před uzavřením smlouvy a tyto informace ověřila oproti dokladům vyžádaných od žalovaného a zaznamenaných v zákaznické kartě.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

4. Soud proto ve věci postupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s uvedeným postupem souhlasili a věc lze rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů.

5. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 18. 12. 2021 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, žalovaný se zavázal je splácet částkou 317 Kč v 78týdenních splátkách. Zároveň se zavázal uhradit žalobkyni poplatek ve výši 12 321 Kč a další příslušenství.Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 25. 11. 2021 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnou peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal je splácet částkou 406 Kč v 78týdenních splátkách. Zároveň se zavázal uhradil žalobkyni poplatek ve výši 14 259 Kč a další příslušenství.

6. Z tabulek umoření soud zjistil, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 10 000 Kč, resp. 15 000 Kč dne 18. 12. 2021 a 25. 11. 2021, přičemž na poskytnuté úvěry uhradil celkem 1 600 Kč, resp. 3 268 Kč.

7. Ze zákaznické karty ke smlouvě č. , hodnota, a č. , hodnota, soud zjistil, že při poskytování peněžních prostředků právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaný bydlí v nájemním bydlení, je svobodný, jeho pravidelný měsíční příjem je 14 279 Kč, další příjmy žalovaný uvedl ve výši 13 000 Kč, výdaje žalovaného činí na externích splátkách 1 500 Kč a odhadované měsíční výdaje 3 000 Kč. Žalovaným sdělené údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila ze dvou výplatních pásek.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávky a její přílohy, kterou tvoří seznam postoupených pohledávek soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodly na postoupení pohledávek ze shora specifikovaných smluv za žalovaným.

9. Výzvou ze dne 15. 2. 2024 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek pod pohrůžkou podání žaloby, jak soud zjistil z příslušné výzvy a podacího lístku , právnická osoba, ., z téhož dne.

10. Na základě provedeného dokazování, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé.

11. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, resp. 15 000 Kč a žalovaný se zavázal je vrátit formou splátek po á 317 Kč týdně v 78 splátkách a dále po á 406 Kč týdně v 78 splátkách, přičemž žalovaný čerpal tyto prostředky v plné výši a vrátil v prvém případě pouze částku 1 600 Kč a v druhém případě 3 268 Kč. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného tak, že právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaný bydlí v nájemním bytě, je svobodný, jeho čistý příjem představuje 14 279 Kč a výdaje 1 500, resp. 3 000 Kč. Žalovaným sdělené údaje byly ověřeny, co do příjmu, dvěma výplatními páskami. Výdaje právní předchůdkyně žalobkyně nikterak neověřila. Pohledávka za žalovaný byla postoupena na žalobkyni. Stalo se tak na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023. Žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného se splácením dluhu, vyzvala žalovaného k vrácení zbytku dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaný nad rámec výše uvedeného neuhradil ničeho.

12. Na základě shora uvedeném závěru o skutkovém stavu, posoudil soud věc po právní stránce takto. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru dle § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Dle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

13. Jelikož shora uvedenou smlouvou žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti uzavřel jí jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Dle § 86 z. s. ú., je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú., třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy, povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmu a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

14. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III.ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu, dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužních bude schopen dluh splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C-679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinny zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to z úřední povinnosti, nikoliv jen na návrh dlužníka.

15. S ohledem na tuto judikaturu, je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou, nejen dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí dlužník před soudem musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022, je soud povinen neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

16. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že vyšla z žalovaným sdělených údajů, kdy příjmy žalovaného ověřila řádným a dostatečným způsobem, ale výdaje žalovaného nikterak neověřovala.

17. Soudní praxe ustálená v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří (srov. např. rozsudek NS, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). V podrobnostech zejména s ohledem na formulaci požadavků ověření skutečností uvedených spotřebitelem pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění tohoto rozhodnutí.

18. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného nikterak neověřila, co do výdajové stránky, když naprosto rezignovala na elementární ověření výše výdajů žalovaného. Žalovaným uváděné měsíční výdaje 3 000 Kč, jsou dle názoru soudu natolik nízké, že žalobkyně měla věnovat zvýšenou pozornost a ověřit, zdali žalovaným uváděné životní měsíční výdaje odpovídají skutečnosti, zvláště, když bydlí v nájmu. Těžko uvěřit, že žalovanému v této situaci postačí k úhradě všech životních nákladů včetně plateb nájemného a služeb, když soud považuje za všeobecně známou skutečnost, že výše nájemného a záloh na služby spolu se stravou, oblečením a dalšími nezbytnými životními výdaji se pohybují prakticky vždy nad částku 3 000 Kč měsíčně. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně v této situaci ani nezkoumala úvěruschopnost žalovaného z databází umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, uzavírá soud, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak na místě uzavřít, že předmětnou částku 10 000 Kč, resp. 15 000 Kč vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinen částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, dle § 2991 odst. 2 o. z., vrátit. Předmětná pohledávka byla pak dle § 1879 o. z., převedena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky.

19. Ze shora uvedeného ustanovení vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu a žalovaný není povinen hradit žádné sjednané příslušenství.

20. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalovanému zaplatit rozdíl mezi poskytnutými peněžními částkami a zaplacenými částkami, které představuje nezaplacenou jistinu. Jelikož žalovaný dosud neuhradil dlužnou část jistiny, je v prodlení s úhradou peněžitého dluhu, proto má žalobkyně rovně právo na úroky z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 o. z., ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to na základě výzvy k zaplacení kdy žalovaný byl vyzván nejpozději do 1. 3. 2024.

21. Ve zbytku pak soud žalobu, jako nedůvodnou zamítnul.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovanému, který byl úspěšný v necelých 14 % sporu, nepřiznal soud právo na náhradu nákladů řízení, neboť tomuto prokazatelně žádné náklady řízení nevznikly.

23. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. s. ř.