13 C 414/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Glocem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 24 346,21 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 572 Kč se zákonným ročním úrokem z prodlení od 10. 4. 2025 do zaplacení ve výši 12 %, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba co do částky 3 774,21 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 746,54 Kč a zákonného ročního úroku z prodlení z částky 24 346,21 Kč od 1. 11. 2023 do zaplacení ve výši 15 % a úroku 7,87 % ročně z částky 23 635,96 Kč od 1. 11. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 924 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhá po žalovaném zaplacení dlužné částky s odůvodněním, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně , Anonymizováno, , Anonymizováno, , právnická osoba, , Anonymizováno, , došlo dne 8. 3. 2022 k uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, , kdy na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 28 990 Kč (prodejní cena za zboží u zprostředkovatele úvěru) a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěru včetně úroku splácet v počtu 60měsíčních splátek ve výši 586 Kč. Žalovaný porušil své závazky ze smlouvy tím, že se dostal do prodlení s úhradou více než dvou po sobě jdoucích splátek, nebo jedné splátky po dobu delší než tří měsíce. Banka tedy od smlouvy odstoupila a dlužnou částku zesplatnila. Žalovaný zaplatil na úvěr 8 418 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud ve věci postupoval dle § 115a, zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Z žádosti/smlouvy o klasickém úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 28 990 Kč a žalovaný se zavázal je vrátit v 60měsíčních splátkách po 586 Kč.

5. Z oznámení o postoupení pohledávky vyplývá, že právní předchůdkyně pohledávky žalovanému oznámila postoupení na žalobkyni, a to dopisem ze dne 25. 11. 2024.

6. Z výzvy k plnění ze dne 25. 3. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně předžalobní výzvou vyzvala žalovaného k zaplacení a dle podacího lístku , právnická osoba, ., vyplývá, že písemnost byla žalovanému zaslána dne 26. 3. 2025.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek se podává, že pohledávka byla postoupena původně na společnost , právnická osoba, ., a to smlouvou z 1. 11. 2023 a následně na žalobkyni smlouvou ze dne 23. 10. 2024.

8. Ze žádosti o úvěr vyplývá, že žalovaný byl v době žádosti o úvěr svobodný s vyživovací povinností, se způsobem bydlení dům, byt, momentálně splácen, s měsíčním příjmem 53 420 Kč, celkovými náklady domácnosti 6 000 Kč a finančními závazky 24 000 Kč.

9. Na výzvu soudu stran doložení, v jakém rozsahu byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím předmětného úvěru a jak konkrétně byly zjištěné informace právním předchůdcem ověřovány, v návaznosti na doložení příslušných důkazů, žalující uvedla, že vycházela z měsíčního příjmu žalovaného s tím, že žalovaný je svobodný, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě a žije v družstevním bytě. Celkové finanční závazky byly oceněny na částku 30 000 Kč. Dále byl proveden dotaz do registru SOLUS, kde nebyl žalovaný veden a dále byly provedeny dotazy do NRKI/BRKI.

10. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé.

11. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 28 990 Kč a žalovaný se zavázal tyto vrátit s příslušným úrokem a poplatky ve splátkách. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného na základě žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, kdy žalovaný uvedl, že jeho měsíční příjem činí 53 420 Kč, je svobodný, nemá vyživovací povinnosti k žádné další osobě, žije v družstevním bytě a jeho celkové náklady, včetně finančních závazků činí 30 000 Kč. Jiné výdaje žalovaný neuvedl a žalobkyně je ani nezkoumala. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Žalobkyně v důsledku prodlením žalovaného se splácením, jej vyzvala k vrácení zbytku dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaný na úvěr zaplatil celkem 8 418 Kč, když z důvodu neplacení došlo k zesplatnění úvěru.

12. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:Uzavřená smlouva jeví znaky o úvěru, dle § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Dle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. V daném případě právní předchůdkyně žalobkyně uhradila částku 28 990 Kč, která odpovídala prodejní ceně za zboží u zprostředkovatele úvěru.

13. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jako spotřebitel, dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), dle § 86 z. s. ú., je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je, dle § 2 odst. 1 z. s. ú., třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud jde to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitele úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo plně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru, dle § 87 odst. 1, z. s. ú., ve znění ke dni uzavřené smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

14. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , právnická osoba, 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu, dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že výsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka – spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na to mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen dluh splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie ve věci sp. zn. C-679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinny zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudí úvěruschopnost spotřebitele, a to z úřední povinnosti, nikoliv jen na návrh dlužníka.

15. S ohledem a tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí dlužník před soudem musel dovolávat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87, odst. 1 z. s. ú., kdy z účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen neplatnost smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

16. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že vyšla z měsíčního příjmu žalovaného v částce 53 420 Kč, zároveň zjistila, že žalovaný je svobodný, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, jak je tvrzeno a žije v družstevním bytě, provedla dotaz do registru SOLUS, NRKI, BRKI. Jiné výdaje žalovaného nezkoumala, také nezkoumala výši případných srážek ze mzdy, kdy se spoléhala pouze na prohlášení žalovaného. Ze soudního systému , Anonymizováno, soud rovněž zjistil, že žalovanému byl dne 14. 10. 2021 poskytnut úvěr od společnosti , Anonymizováno, a. s., ve výši 795 000 Kč, dále 29. 10. 2021 od společnosti , Anonymizováno, v částce 60 000 Kč, dále 28. 12. 2021, úvěr od společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, ve výši 68 000 Kč a dále soud rovněž zjistil, že žalovaný má vyživovací povinnost k nezletilému dítěti ve výši 7 500 Kč měsíčně. Tyto veškeré skutečnosti se při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně nepromítly při určování bonity žalovaného.

17. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně rezignovala na elementární ověření výdajů žalovaného. Soudní praxe je ustálená v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzovaní úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, nebo řádně neověří, či nedostatečně neověří (srov. např. rozsudek NS ČR, sp. zn. , spisová značka, ). Podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření úvěruschopnosti uvedených spotřebitelem pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění tohoto rozhodnutí.

18. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného řádným způsobem, porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je pak na místě uzavřít, že předmětnou částku jako prodejní cenu za zboží u zprostředkovatele úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila bez právního důvodu, čímž došlo u žalovaného k bezdůvodnému obohacení, je proto povinen částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, dle § 2991 odst. 2 o. z., vrátit. V daném případě se jedná o částku 20 572 Kč, tedy částku výslednou po odečtení částky 8 418 Kč, kterou žalovaný již uhradil. Předmětná pohledávka dle § 1879 o. z., byla převedena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky.

19. Žalovaný je zároveň povinen uhradit žalobkyni příslušenství pohledávky, a to zákonný roční úrok z prodlení, neboť žalovaný dosud bezdůvodné obohacení nevydal, dostal se tak do prodlení s plněním peněžitého závazku, dle § 1968 o. z., žalobkyni tak vedle práva na zaplacení částky vzniklo též právo na zákonný úrok z prodlení, jehož výše je určena nařízením vlády.

20. Po právní stránce soud vzniklý stav posoudil jako smlouvu o spotřebitelském úvěru dle § 2395 o. z., v návaznosti na příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, kdy se žalobkyně, jež nabyla pohledávku postoupením, dle § 1879 a násl. o. z., důvodně domáhala vrácení peněžních prostředků, které žalovaný získal.

21. Úrok z prodlení je pak uplatněn v souladu s § 1970 o. z., v návaznosti na § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dopisem ze dne 25. 3. 2025 s tím, že žalovaný měl dle předžalobní výzvy částku uhradit do 9. 4. 2025, což neučinil a v prodlení je tedy od 10. 4. 2025.

22. S ohledem na shora uvedené uložil soud žalovanému doplatit rozdíl mezi poskytnutou peněžní částkou a částkou uhrazenou, tedy zaplatit 20 572 Kč, a ve zbytu pak žalobu, jako nedůvodnou zamítl.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že žalobkyni přiznal právo na zaplacení 12 % celkových nákladů řízení, s ohledem na úspěch ve věci náklady řízení představují celkem 2 798 Kč, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku 974 Kč a odměny za právní služby advokáta po á 400 Kč, právní služby advokáta po á 400 Kč, dle § 14b odst. 1, písm. c), bod 2 a § 11 odst. 1, písm. a), d), vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025 a tří režijních paušálů po 100 Kč, dle § 14b odst. 6 písm. a) a daň z přidané hodnoty 21 %.

24. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. s. ř.