13 C 71/2026

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl soudcem Mgr. Jiřím Glocem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 58 750,31 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 475,49 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba co do částky 54 274,52 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 107,06 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 4 211,56 Kč a zákonného ročního úroku z prodlení z částky 50 569,51 Kč od 30. 9. 2025 do zaplacení ve výši 12 % a úroku 12 % ročně z částky 49 669,51 Kč od 30. 9. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovanému se vůči žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 58 750,31 Kč s přísl. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, a to společnost právnická osoba (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 30. 6. 2023 uzavřela s žalovaným úvěrovou smlouvu č. hodnota, na základě které poskytla žalovanému bezúčelový úvěr opakovaně až do sjednané výše 60 000 Kč. Na základě uvedeného žalovaný čerpal úvěr celkem 257 900,99 Kč a uhradil celkem 253 425,50 Kč.

2. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to tak, že provedla vyhodnocení informací od žalovaného před uzavřením smlouvy a tyto informace ověřila oproti dokladům vyžádaných od žalovaného zaznamenaných v zákaznické kartě.

3. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, proti kterému si žalovaný podal odpor, neboť žaloba je neoprávněná, větší část žalovaný již uhradil.

4. Z výzvy před zesplatněním dluhu z 22. 4. 2025 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dluhu vůči žalobkyni.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek mezi Anonymizováno Anonymizováno, s. r. o. jako postupitelem a žalobkyní Jméno žalobkyně. jako postupníkem soud zjistil, že byla postoupena pohledávka za žalovaným dle přílohy č. hodnota smlouvy o postoupení pohledávek.

6. Z emailové korespondence mezi právním předchůdcem pohledávky žalobkyně a žalovaným vyplývá, že žalovaný měl zájem věc řešit formou opakovaných návrhů, splátkového kalendáře.

7. Na výzvu soudu jakým konkrétním způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím předmětného úvěru žalobkyně reagovala tak, že právní předchůdce žalobkyně vzal v potaz sociální a demografická data, informace z interních databází a externích registrů, zkoumal a vyhodnocoval transakce na běžném účtu žalovaného a došel k závěru, že žalovaný je schopen hradit úvěr, další důkazy týkající se zkoumání úvěruschopnosti kromě důkazů předložených s žalobou již nepředložil.

8. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota soud zjistil, že tato byla uzavřena dne 30. 6. 2023 kdy právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 60 000 Kč, a to opakovaně a žalovaný se tento úvěr zavázal splácet. Úrok byl sjednán ve výši 54 % ročně, RPSN 70,81 % a celková splatná částka činila 79 526,70 Kč.

9. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný postupně čerpal finanční prostředky poskytnuté právním předchůdcem pohledávky žalobkyně, když celkově bylo vyčerpáno žalovaným 257 900,99 Kč a uhrazeno 253 425,50 Kč.

10. Z oznámení o postoupení pohledávky, soud zjistil, že pohledávka za žalovaným ze smlouvy byla postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem z 29. 9. 2025 a písemnost byla žalovanému zaslána.

11. Výzvou ze dne 31. 12. 2025 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky s poučením, že nebude-li částka uhrazena, bude podána žaloba. Totéž prokazuje podací lístek ze dne 31. 12. 2025.

12. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr opakovaně ve výši 60 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně měla zjišťovat úvěruschopnost žalovaného tak, že vzala v potaz sociální a demografická data, informace z interních databází a externích registrů, dále zkoumala bonitu a udržitelnost příjmů žalovaného, zejména doložením výpisu z bankovního účtu. Soud má za prokázáno z transakčního výpisu, že žalovaný vyčerpal celkem 257 900,99 Kč a celkem uhradil 253 425, 50 Kč, což potvrdila i žalobkyně ve svých žalobních tvrzeních. Tyto veškeré skutečnosti má soud prokázány i provedenými důkazy, tj. smlouvou o spotřebitelském úvěru a transakčním výpisem.

13. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

14. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

15. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel je jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

16. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

17. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

18. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, jak je shora uvedeno, ale žádné konkrétní důkazy stran svých tvrzení soudu nepředložila, a to ani po výzvě soudu před nařízeným soudním jednáním a ani po poučení soudu při soudním jednání dle § 118a odst. 1,3 o. s. ř., když stran poučení soudem o tom, zda má žalobkyně další tvrzení stran prokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti, a zda žádá stran tohoto navrhnout další důkazy, když toto nebylo dosud tvrzením a důkazy řádně prokázáno, žádala poskytnutí lhůty ke splnění této povinnosti, což soud nepřipustil, neboť žádné další nové konkrétní skutečnosti týkající se tvrzení a k tomu doložení důkazů již před soudním jednáním žalobkyně soudu neposkytla.

19. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. spisová značka, č.j. incidenční spisová značka, rozsudek Krajského soudu v adresa č.j. incidenční spisová značka, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. spisová značka či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. spisová značka, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

20. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně v této situaci ani nezkoumala úvěruschopnost žalovaného z databází umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětné částky vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinný částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, dle § 2991 o. z. vrátit. Předmětná pohledávka pak byla dle § 1879 o. z. převedena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky.

21. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalovanému zaplatit částku 4 475,49 Kč, představující nezaplacenou jistinu, a tedy bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, neboť žalovaný částku původně půjčenou ve výši 257 909,99 Kč v částce 253 425,50 Kč již vrátil.

22. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud tak, že převážně úspěšnému žalovanému se vůči žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, neboť tomuto prokazatelně žádné náklady řízení nevznikly.

24. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Děčíně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.