13 C 81/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Glocem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 13 344 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, co do částky 8 144 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 595,59 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 300,05 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 5 854,01 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % a úroku 8 % ročně z částky 5 589,69 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovanému se vůči žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhá po žalovaném zaplacení dlužné částky s odůvodněním, že mezi žalovaným a společností , právnická osoba, ., došlo dne 18. 12. 2022 k uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, , kdy na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy, za sjednanou dobu poskytnutí úvěru se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok v pevné výši 304 Kč, dále úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 2 940 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud ve věci postupoval dle § 115a, zák. č. 99/1993 Sb., občanského soudního řádku (dále jen „o. s. ř.“) a rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s uvedeným postupem souhlasili a věc lze rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů.

4. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 18. 12. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, žalovaný se zavázal je vrátit s úrokem v celkové výši 304 Kč, dále zaplatit 2 940 Kč za poskytnutí úvěru, dále 820 Kč za náklady na vyhotovení úvěrového případu a 1 080 Kč za inkaso plateb v hotovosti v bydlišti žalovaného a vše zaplatit ve 14 splátkách po á 790 Kč měsíčně.

5. Z oznámení o postoupení pohledávky vyplývá, že právní předchůdce pohledávky žalovanému oznámil její postoupení na žalobkyni, a to dopisem ze 14. 6. 2024.

6. Z výzvy k plnění ze dne 10. 9. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně předžalobní výzvou vyzvala žalovaného k zaplacení a dle podacího lístku , právnická osoba, ., vyplývá, že písemnost byla žalovanému zaslána 11. 9. 2024.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek mezi , právnická osoba, jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem vyplývá, že takto bylo mezi stranami učiněno dne 20. 5. 2024.

8. Z vyjádření žalobkyně bylo zjištěno, že žalovaný po uzavření smlouvy uhradil pouze částku 800 Kč.

9. Ze žádosti o úvěr vyplývá, že žalovaný byl v době žádosti o úvěru svobodný, bydlel v nájmu, neměl žádné vyživovací povinnosti, jeho příjem činil 28 230 Kč, za bydlení a energie vydával 11 124 Kč, za dopravu, jídlo, osobní náklady 5 000 Kč, bylo mu sráženo ze mzdy 6 083 Kč a celkové měsíční výdaji činily 22 207 Kč. Souhrnná výše exekučně vymáhaných nebo žalovaných dluhů činí 50 000 Kč.

10. Z dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 15. 8. 2022 bylo zjištěno, že pracovní poměr u zaměstnavatele vznikl žalovanému 1. 2. 2021 a smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. 8. 2022. Doba, na kterou byla smlouva sjednána se mění tak, že se uzavírá na dobu určitou do 28. 2. 2023.

11. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé.

12. Právní předchůdkyně žalované se zavázala žalovanému poskytnou peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč a žalovaný se je zavázal vrátit s příslušným úrokem a poplatky ve splátkách. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného z výplatních pásek, když byl zjištěn příjem žalovaného 28 230 Kč, z toho za bydlení a energie žalovaný vynakládal 11 124 Kč, za dopravu, jídlo a osobní náklady 5 000 Kč a dále uvedl srážky ze mzdy 6 083 Kč. Jiné výdaje žalovaný neuvedl, a žalobkyně je ani nezkoumala. Pohledávka za žalovaným byla poskytnuta na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného se splácením dluhů jej vyzvala k vrácení zbytku dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaný nad rámec výše uvedeného ničeho neuhradil (pouze částku 800 Kč).

13. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věci po právní stránce takto. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru, dle § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Dle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

14. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jako spotřebitel, dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú., je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je, dle § 2 odst. 1 z. s. ú., třeba považovat i peněžitou zápůjčku), před uzavřením smlouvy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posuzování úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru, dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III US 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu, dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen dluh splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C-679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinny zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudí úvěruschopnost spotřebitele, a to z úřední povinnosti, nikoliv jen na návrh dlužníka.

16. S ohledem na tuto judikaturu, je pak, dle názoru soudu smlouvu o úvěru před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, považovat za neplatnou, nejen dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí dlužník před soudem musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022, je soud povinen neplatnost smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout k bez návrhu.

17. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že vyšla z průměrného měsíčního příjmu žalovaného v částce 28 230 Kč, zároveň zjistila, že za bydlení a energie vynakládá 11 124 Kč, za dopravu, jídlo a osobní náklady 5 000 Kč, za srážky ze mzdy 6 083 Kč, kdy celkové měsíční výdaje představují 22 207 Kč. Nezkoumala jiné výdaje žalovaného, dále nezkoumala výši srážek ze mzdy, kdy se spolehla na čestné prohlášení žalovaného, že souhrnná výše exekučně vymáhaných nebo žalovaných dluhů činí 50 000 Kč.

18. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně rezignovala na elementární ověření výdajů žalovaného, a to navíc za situace, kdy z dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 15. 8. 2022 vyplývá, že doba, na kterou byla pracovní smlouva se žalovaným sjednána, byla změněna tak, že se uzavírá na dobu určitou do 28. 2. 2023, tedy na dobu zhruba dvou měsíců od uzavření smlouvy o úvěru (18. 12. 2022). Tyto skutečnosti zjištěné soudem jsou pro danou věc zásadní.

19. Soudní praxe ustálená v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří nebo řádně neověří, či nedostatečně neověří (srov. např. rozsudek NS, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). V podrobnostech zejména s ohledem na formulaci požadavků ověření skutečností uvedených spotřebitelem pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění tohoto rozhodnutí.

20. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného řádným způsobem, porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je pak na místě uzavřít, že předmětnou částku 6 000 Kč, vyplatila právní předchůdkyně žalovanému bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinný částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, dle § 2991 odst. 2 o. z., vrátit. Předmětná pohledávka pak dle § 1879 o. z., byla převedena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., obsahuje zvláštní úpravu, kdy se ustanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele, dle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některých ze smluvních stran soud. Podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

21. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu a žalovaný není povinen hradit žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaný se dosud v prodlení neocitl. Pokud jde o povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti, době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právní jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku není tak žalovaný v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinen hradit úrok z prodlení.

22. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalovanému zaplatit rozdíl mezi poskytnutou peněžní částkou a zaplacenou částkou, která představuje nezaplacenou jistinu, tedy uhradit částku 5 200 Kč.

23. Ve zbytku pak soud žalobu, jako nedůvodnou zamítnul.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že žalovanému vůči žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť tento byl v řízení úspěšný toliko 22 % a jelikož mu prokazatelně žádné náklady řízení nevznikly, bylo rozhodnuto, jak se podává ve výroku III. tohoto rozsudku.

25. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. s. ř.