19 C 251/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl soudcem Mgr. Vladimírem Divišem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., Anonymizováno IČO žalobkyně se Anonymizováno Adresa žalobkyně Anonymizováno Anonymizováno Jméno advokáta se Anonymizováno Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , Anonymizováno Datum narození žalovaného Anonymizováno Adresa žalovaného o 31 325,69 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 944,11 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu nároku na zaplacení částky 11 055,89 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 007,64 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 009,23 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 26 093,45 Kč od 28.1.2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 26 993,45 Kč od 28.1.2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 21.5.2025 ve spojení s jejím doplněním v podání ze dne 3.11.2025 domáhala na žalovaném zaplacení částky 31 325,69 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, , IČ: , IČO, ) a žalovaným došlo dne 3.10.2023 k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal zaplatit spolu s poplatky a úroky.

2. Stanovisko žalovaného k žalobě se soudu nepodařilo získat. K jednání soudu dne , datum, se žádný z účastníků nedostavil, když pouze žalobkyně předem svou neúčast omluvila. Soud proto dle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.), jednal ve věci v nepřítomnosti účastníků. Na základě provedeného dokazování dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům.

3. Soud má z doloženého návrhu smlouvy o spotřebitelském úvěru ve spojení s potvrzením o provedení čerpání úvěru za prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, , IČ: , IČO, ) a žalovaným byla dne 3.10.2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr dne 3.10.2023 úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splácet úvěr v měsíčních splátkách, kdy při řádném splácení měl věřiteli zaplatit celkovou částku 39 730,03 Kč. Sjednaná úroková sazba úvěru činila 54 % ročně. Z tabulky umoření a tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaný doposud na své závazky zaplatil celkem částku 11 055,89 Kč.

4. Právní vztah vzniklý mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným je nutné posoudit podle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jako smlouvu o úvěru, přičemž zároveň se právní poměry mezi účastníky řídí příslušnými ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“).

5. Dle § 86 ZSÚ je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

6. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

7. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 ZSÚ, ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ, kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

8. Soud pak v nynějším řízení dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 ZSÚ, jelikož právní předchůdce žalobkyně nesplnil povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 ZSÚ, tedy že by náležitě, dostatečně a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel posouzení úvěruschopnosti činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. Žalobkyně v žalobě a rovněž v podání ze dne 3.11.2025 uvedla, že právní předchůdce žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti vzal v potaz sociální a demografická data, informace z interních databází a externích registrů (tj. ověření závazků žalovaného v bankovním a nebankovním registru klientských informací). Dále právní předchůdce žalobce zkontroloval bonitu a udržitelnost příjmů žalovaného, kterou žalovaný prokázal předložením dokladů právnímu předchůdci, a to zejména doložením výpisu z bankovního účtu nebo zpřístupněním náhledu do bankovního účtu. Žalobkyně však neuvedla žádné konkrétní zjištění k poměrům žalovaného (jeho majetku a příjmům) a ani k jeho výdajům a zejména ke svým neurčitým tvrzením neoznačila žádné důkazy. Pokud žalobkyně odkazovala na článek 3. Smluvních podmínek, kde žalovaný potvrdil, že veškeré informace a doklady o příjmech, o výdajích a o finanční situaci žalovaného, které žalovaný poskytl právnímu předchůdci žalobce, jsou úplné a pravdivé a dále na to, že žalovaný potvrdil, že jeho finanční situace mu umožňuje uzavřít předmětnou Smlouvu a plnit povinnosti z ní vyplývající a že dále potvrdil, že plně pochopil obsah Smlouvy a souhlasí s jejími podmínkami, soud neshledává takový postup souladným se zákonnou povinností, neboť součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Soudu tedy nezbylo než uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy povinnost zákonným způsobem posoudit schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr nesplnila. Důsledkem této skutečnosti je závěr soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru.

9. Ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

10. S ohledem na to, že uzavřená smlouva je absolutně neplatná, má žalobkyně, jejíž aktivní legitimace je dána v důsledku smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27.1.2025 (§ 1879 o. z.), právo pouze na zaplacení částky představující bezdůvodné obohacení na straně žalovaného podle § 2991 o. z.. Žalovaný je tak podle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ povinen vrátit žalobkyni vzniklé bezdůvodné obohacení, které je vypočteno jako rozdíl mezi částkou, která byla na jistině úvěru žalovanému poskytnuta (tj. 30 000 Kč) a částkou, kterou žalovaný doposud žalobkyni či jejímu právnímu předchůdci zaplatil (tj. 11 055,89 Kč). Bezdůvodné obohacení tedy dosahuje částky ve výši 18 944,11 Kč, kterou je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit.

11. Pokud jde o požadavek na zaplacení úroku z prodlení, platí, že pokud je ex lege stanovena zvláštní doba splatnosti (viz § 87 ZSÚ), nelze obecná pravidla o příslušenství aplikovat bez přihlédnutí ke zvláštnímu režimu. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 explicitně potvrdil, že nárok na úroky z prodlení vzniká až v okamžiku prodlení spotřebitele v době určené § 87 ZSÚ; před tímto okamžikem nelze přiznávat úroky z prodlení, aniž by tím byla podkopána funkce sankce obsažené v § 87 ZSÚ. Žalobkyni nelze tedy přiznat příslušenství, tedy ani úroky z prodlení. Nárok na úroky z prodlení může být případně přiznán až poté, co soud podle § 87 odst. 2 ZSÚ určí dobu přiměřenou možnostem spotřebitele a po marném uplynutí této doby.

12. Jelikož žalovaný byl v řízení nečinný, nemohl učinit nesporným, že lhůta stanovená ve výzvě uskutečněné ze strany žalobkyně je přiměřená. Dle soudu je tedy i přiměřenost lhůty, určené žalobkyní, sporná. Jelikož se žalovaný nezúčastnil nařízeného jednání, soud jej nemohl poučit dle § 118a odst. 1 o. s. ř. k doplnění tvrzení ohledně jeho majetkových poměrů, proto neučinil k možnostem žalovaného vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, tedy stanovil lhůtu k plnění žalovaného ihned a povinnost uhradit dluh žalovanému uložil v obecné třídenní pariční lhůtě.

13. Ve zbytku pak soud žalobu v souladu s výše vyjádřeným názorem výrokem II jako nedůvodnou zamítl.

14. Jelikož je procesní úspěch a neúspěch účastníků v zásadě shodný, nepřiznal soud dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Soud vycházel z názoru vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp.zn. 23 Cdo 2585/2015, dle nějž procesní úspěch účastníka při rozhodování o náhradě nákladů řízení lze poměřovat i rozsahem (přiznaného) příslušenství.