19 C 48/2026

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl soudcem Mgr. Vladimírem Divišem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., Anonymizováno IČO žalobkyně se Anonymizováno Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , Anonymizováno Datum narození žalovaného Anonymizováno Adresa žalovaného o 15 370 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 3 100 Kč od 2.3.2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu nároku na zaplacení částky 12 270 Kč a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 13.10.2025 ve spojení s jejím doplněním v podání ze dne 21.2.2026 vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 15 370 Kč s příslušenstvím, když uvedla, že s žalovaným dne 20.4.2023 uzavřela smlouvu o úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, , na jejímž základě žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal takto poskytnuté peněžní prostředky, včetně sjednaných úroků a poplatků v celkové výši 27 270 Kč, žalobkyni vrátit v pravidelných týdenních splátkách ve výši 455 Kč s tím, že splatnost první splátky byla určena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a splatnost každé další splátky vždy do sedmého dne od předchozí splátky. V průběhu úvěrového vztahu žalovaný uhradil žalobkyni celkem 11 900 Kč. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení z částky 15 370 Kč za dobu od 14.6.2024 do zaplacení. Žalobkyně také uvedla, že nechala uplynout celou lhůtu k zaplacení úvěru dle původního ujednání, a jako datum splatnosti určila 13.6.2024, i když dle podmínek smlouvy, měla splatnost nastat (v případě prodlení žalovaného s úhradou) již dříve.

2. Stanovisko žalovaného k žalobě se soudu nepodařilo získat. Soud věc podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) projednal a rozhodl dne 14.4.2026 v nepřítomnosti účastníků, neboť žalobkyně se z účasti na jednání omluvila a žalovaný se k němu bez omluvy nedostavil. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým a právním závěrům.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi účastníky dne 20.4.2023 vyplývá, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému hotovostní bezúčelový úvěr ve výši 15 000 Kč, který byl žalovaný povinen žalobkyni uhradit spolu s úrokem a poplatky, a to v celkem , hodnota, pravidelných týdenních splátkách ve výši 454,50 Kč. Z evidenční karty plyne, že žalovaný žalobkyni před uzavřením smlouvy sdělil, že je zaměstnán (na dobu neurčitou) u společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., , Anonymizováno, : , IČO, , jako , Anonymizováno, výroby s příjmem , částka, , jeho celkové měsíční výdaje činily , částka, , z toho výdaje na bydlení , částka, . K doložení příjmu ze zaměstnání poskytl žalovaný žalobkyni mzdové lístky za měsíc únor a březen 2023, které potvrzují mzdu v žalobkyní zjištěné výši.

4. Z listiny označené jako „informace o smlouvě , Anonymizováno, -, Anonymizováno, “ vyplývá, že žalovaný žalobkyni, na umoření předmětného úvěru, postupně uhradil celkem 11 900 Kč.

5. Dopisem ze dne 18.2.2025 žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu z předmětné smlouvy (vyčísleného v částce 15 370 Kč) ve lhůtě sedmi dnů od doručení výzvy; zároveň žalovaného upozornila, že v opačném případě přistoupí k zahájení soudního řízení; dopis odeslala žalovanému žalobkyně doporučenou poštovní zásilkou z téhož dne (což je zřejmé z podacího archu).

6. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 20.4.2023 uzavřeli účastníci písemnou smlouvu, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal jí tuto částku vrátit spolu s úrokem a poplatky v celkové výši 27 270 Kč; doposud jí však uhradil v součtu jen 11 900 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně, v rámci procesu posuzování, zda je schopen budoucí úvěr splácet (a celý splatit), od žalovaného nezjistila dostatečné informace o jeho poměrech, příjmech a zejména výdajích, a zjištěné údaje ani náležitě neověřila.

7. Po právní stránce soud poměr mezi účastníky, jenž byl založen písemnou smlouvou ze dne 20.4.2023, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.z.) a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále též jen z.s.ú.); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) z.s.ú. (žalobkyně úvěr nabízela v rámci své podnikatelské činnosti, žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání).

8. Podle § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 z.s.ú..

11. Žalobkyně v řízení uvedla, že prověřila úvěruschopnost žalovaného kontrolou v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, dále kontrolou rodného čísla dálkovým systémem , právnická osoba, , kontrolou v insolvenčním rejstříku, telefonickou kontrolou v jeho zaměstnání, kontrolou jeho platební historie, čestným prohlášením žalovaného o výši závazků, jeho lokalitou (na základě odborných vědomostí z terénu od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti) a kontrolou předložených dokumentů v rozsahu karty klienta.

12. Konkrétně ve vztahu k této věci je třeba uvést, že žalovaný žalobkyni předložil dva mzdové listy (výplatní lístky), jež se týkaly dvou měsíců předcházejících sjednání předmětného úvěru, z nichž vyplynulo, že žalovaný dosahuje příjmu ve výši , částka, . Žalobkyně však náležitě nezjistila, resp. neověřila údaje o výdajích žalovaného, které zjistila jen obecně v celkové výši , částka, , z níž částka , částka, odpovídá životního minimu, tzn. nikoliv skutečným výdajům, a žalovaným tvrzené částce, kterou měl vynakládat na bydlení (, částka, ). Žalobkyně pravidelné ani jiné výdaje žalovaného blíže nezjišťovala a nijak neověřovala, přestože skutečné (reálné) životní výdaje, včetně výdajů na bydlení, které zpravidla odčerpávají významnou část měsíčních příjmů jednotlivce (popř. domácnosti), a do nichž patří i výdaje s bydlením související (voda, teplo, plyn, elektřina), mohou významně přesáhnout žalovaným uvedenou částku. Přiměřené ověření výdajů na bydlení přitom není nikterak složité (postačí předložení nájemní smlouvy, popř. dalších souvisejících listin). Žalobkyně si pak především neobstarala ani dostupný a vypovídající prostředek k ověření skutečných výdajů, jímž je výpis z bankovního účtu žalovaného za přiměřené období předcházející sjednání úvěru (např. 3 měsíce). Proto soud dospěl k závěru, že žalobkyně své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného nedostála. Soud proto v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 z.s.ú. dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy.

13. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první z.s.ú., kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí z.s.ú.).

14. Již ze samotných žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů (zejména úvěrové smlouvy a z informací o smlouvě), je zřejmé, že žalovaný od žalobkyně na základě této absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru postupně čerpal celkem 15 000 Kč a zároveň i to, že jí následně zaplatil 11 900 Kč. Podle § 87 odst. 1 věty třetí z.s.ú. je tudíž žalovaný povinen vrátit žalobkyni částku 3 100 Kč (představující nesplacenou část úvěrové jistiny).

15. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky žalobkyni, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný – s ohledem na své možnosti – nemohl učinit v návaznosti na výzvu k zaplacení obsaženou v dopise (výzvě) ze dne 18.2.2025. Dopis byl žalovanému odeslán téhož dne a za užití domněnky dojití podle § 573 o.z. mu byl doručen dne 21. 2. 2025, tj. třetí pracovní den po jeho odeslání. Žalovaný měl dle výzvy plnit do sedmi dnů (od jeho doručení), tj. do 1.3.2025.

16. Žalovaný byl v řízení pasivní a ani žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě neuplatňoval a z obsahu spisu nejsou patrné. Praxe některých soudů obecně vychází z toho, že i v případě, kdy se věřitel domáhá dluhu ze spotřebitelského úvěru, žalovaný je v řízení pasivní a soud shledá neplatnost spotřebitelského úvěru dle § 87 odst. 1 z.s.ú., je rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění rozhodnutím konstitutivně určujícím lhůtu k plnění dle § 87 odst. 2 z.s.ú., a tudíž věřiteli nelze přiznat úrok z prodlení. Soud tento názor nezastává, neboť § 87 odst. 2 z.s.ú. předpokládá existenci reálného sporu mezi věřitelem a spotřebitelem o tom, jaká doba plnění odpovídá možnostem spotřebitele. Z jeho dikce je zřejmé, že předpokládá materiální spor o takové lhůtě k plnění /a implicitně předpokládá i projevené (zjevné) přesvědčení alespoň jedné ze stran, že spotřebitelský úvěr je neplatný dle § 87 odst. 1 z.s.ú./, a zároveň návrh jedné ze stran, aby tuto lhůtu určil soud (jakkoliv tento návrh může toliko vyplynout z procesní obrany dlužníka). V této věci ovšem nic z toho nebylo naplněno. Žalovaný je již od počátku pasivní a není zřejmé, zda cokoliv z toho, co žalobkyně v žalobě uvedla, fakticky zpochybňuje (anebo by třeba žalobou uplatněné nároky uznal, kdyby se k jednání dostavil). Žalobkyně zastávala názor, že spotřebitelský úvěr je platný a žalovaný byl povinen plnit (vše) ve sjednaných lhůtách. Není zde tedy reálný (zjevný) spor o lhůtu k plnění ve smyslu § 87 odst. 2 z.s.ú. a není zde ani návrh některého z účastníků, aby tuto lhůtu soud určil. Ostatně aby soud takový spor vůbec mohl projednat a rozhodnout o něm (určit lhůtu respektující zákonná kritéria), musí minimálně jedna (navrhující) strana, tj. zpravidla dlužník, tvrdit a také prokazovat okolnosti relevantní pro posouzení otázky, jaká lhůta k vrácení nesplacené jistiny je přiměřená možnostem spotřebitele – jak příjmům, tak celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Opačný závěr (než přijatý soudem v této věci) by současně vyžadoval, aby soud při určení lhůty k plnění ve věci, kdy na jedné straně věřitel dovozuje platnou smlouvu (a takto z ní nároky uplatňuje) a na druhé straně stojí pasivní dlužník – spotřebitel, jehož procesní stanovisko není známo (stejně jako nejsou známy jeho aktuální poměry), rozhodné okolnosti vyšetřil, tj. aby se v tomto ohledu neřídil zásadou projednací, nýbrž vyšetřovací – což však ze zákona (z.s.ú., popř. o. s. ř.) dovodit nelze. Ve věcech, kdy věřitel žádá plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a domáhá se úroku z prodlení v návaznosti na nesplnění dluhu ve sjednané lhůtě, spotřebitel (dlužník) je pasivní, a soud z úřední povinnosti přihlédne k absolutní neplatnosti spotřebitelského úvěru, je namístě přiměřenou lhůtu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v části nesplacené jistiny) určit s ohledem na obsah spisu a výsledky provedeného dokazování (tj. zásadně dle obecné právní úpravy, s případným zohledněním požadavků § 87 odst. 2 z.s.ú., vyplynou-li v řízení najevo takové skutečnosti, které lze pod toto ustanovení podřadit, neboť to vyžaduje zásada ochrany slabší strany – spotřebitele).

17. Shora uvedené závěry soudu nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Nejvyšší soud v té věci rozhodoval právě v situaci, kdy mezi účastníky existoval „zjevný spor o určení lhůty okamžiku splatnosti zbývající části jistiny“ (viz odst. 16 a 22 odůvodnění) a v takovém případě skutečně bylo – při vypořádání neplatného spotřebitelského úvěru – namístě postupovat dle zvláštní právní úpravy (§ 87 odst. 2 z.s.ú.). Z pasivity žalovaného (jak tomu bylo i v této věci) ovšem bez dalšího nelze dovozovat existenci sporu mezi účastníky ve smyslu § 87 odst. 2 z.s.ú..

18. Jelikož žalovaný žalobkyni částku 3 100 Kč ani zčásti nezaplatil v uvedené lhůtě, počínaje dnem následujícím, tj. 2.3.2025, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. § 1958 a § 1968 o.z.) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 o.z.).

19. Soud tudíž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 100 Kč a úrok z prodlení v zákonné sazbě (12 % ročně) z této částky za dobu od 2.3.2025 do zaplacení, a ve zbylé části, tj. co do částky 12 270 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího ten přiznaný, žalobu zamítl.

20. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by ve věci více úspěšný žalovaný měl vůči žalobkyni právo na poměrnou náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva. Jelikož mu však podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

21. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.