20 C 101/2026

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Kvapilem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 34 902,16 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 27 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 7 402,16 Kč, úroku ve výši 21,24 % ročně z částky 30 000 Kč od 26. 11. 2025 do 24. 2. 2026, úroku ve výši 11,50 % ročně z částky 30 000 Kč od 25. 2. 2026 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 30 000 Kč od 26. 11. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 476,52 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 34 902,16 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 5. 8. 2025 uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 30 000 Kč, a to takovým způsobem, že částku 27 500 Kč převedla na účet žalovaného a částku 2 500 Kč převedla na účet zprostředkovatele úvěru jakožto provizi. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s úroky, přičemž celkem měl žalobkyni zaplatit částku 40 824 Kč prostřednictvím 36 měsíčních splátek po 1 134 Kč. Žalovaný svůj dluh řádně a včas nesplácel, pročež žalobkyně svoji pohledávku za žalovaným zesplatnila s účinností ke dni 25. 11. 2025 v celém rozsahu. K tomuto dni činila zesplatněná část dlužné jistiny 28 158 Kč a dlužné splátky činily 3 401,16 Kč, kdy tyto splátky sestávaly z dlužných úroků ve výši 1 559,16 Kč a dluhu na jistině ve výši 1 842 Kč. Dále žalobkyně žalovanému odeslala celkem tři písemné upomínky k úhradě dluhu, přičemž za každou z těchto upomínek si účtovala poplatek ve výši 100 Kč. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč s odůvodněním, že si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každý jednotlivý případ, kdy se žalovaný dostane do prodlení se zaplacením dohodnuté měsíční splátky. Žalobkyně požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za tři případy, kdy se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením dohodnuté měsíční splátky. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 546 Kč s odůvodněním, že si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru a z neuhrazených splátek. Žalobkyně požaduje zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 31 559,16 Kč od 26. 11. 2025 do 13. 1. 2026. Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny úvěru (vč. dlužných splátek v rozsahu, v jakém byly započteny na jistinu) ve výši 30 000 Kč, dlužných úroků kapitalizovaných ke dni zesplatnění pohledávky ve výši 1 559,16 Kč, poplatků za tři upomínky k úhradě dluhu v celkové výši 300 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 546 Kč.

2. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet, přičemž vycházela z informací získaných od žalovaného, ze statistických údajů, z veřejných rejstříků a z interních databází, a dospěla k závěru, že žalovaný byl schopen úvěr řádně a včas splácet.

3. Žalovaný se v průběhu řízení k věci samé nevyjádřil.

4. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud rozhodoval ve věci bez nařízení jednání, neboť dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

5. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 7. 8. 2025 soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 30 000 Kč, z čehož částka 27 500 Kč představovala spotřebitelský úvěr a částka 2 500 Kč provizi zprostředkovatele. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 21,24 % ročně prostřednictvím 36 měsíčních splátek po 1 134 Kč, přičemž celkově měl uhradit 40 824 Kč. Soud ze smlouvy dále zjistil, že žalovaný žalobkyni před poskytnutím úvěru uvedl, že je svobodný, žije u rodičů, nemá žádnou vyživovací povinnost, jeho čistý měsíční příjem činí 26 000 Kč, jeho výdaje na bydlení činí 3 000 Kč a nemá žádné výdaje spojené se splátkami jiných úvěrů.

6. Z potvrzení Československé obchodní banky, a.s. o provedených transakcích soud zjistil, že dne 8. 8. 2025 žalobkyně odeslala na účet žalovaného částku 27 500 Kč.

7. Z protokolu o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že při poskytování úvěru žalobkyně vycházela z toho, že žalovaný žil u rodičů a jeho příjem činil 26 062,50 Kč. Výdaje žalovaného související s bydlením činily dle protokolu 3 000 Kč, jiné výdaje žalovaný v žádosti o úvěr neuvedl, a proto je žalobkyně stanovila ve výši 4 860 Kč odpovídající částce životního minima. Žalovaný před uzavřením smlouvy splácel žalobkyni měsíčně 1 134 Kč.

8. Z prohlášení rodiče soud zjistil, že otec žalovaného žalobkyni potvrdil, že mu žalovaný, který je jeho synem, přispívá na bydlení v bytě částkou 3 000 Kč měsíčně.

9. Z výplatních pásek žalovaného a ze snímků příchozích transakcí v internetovém bankovnictví soud zjistil, že čistá mzda žalovaného v období od dubna 2025 do července 2025 činila 24 358 Kč až 27 039 Kč.

10. Z výpisu registru platebních informací REPI ze dne 5. 8. 2025 soud zjistil, že žalovaný před uzavřením smlouvy čerpal další tři úvěry, z čehož dva úvěry byly revolvingové a jeden standardní. Celková částka po splatnosti u těchto úvěrů činila 16 409 Kč, z čehož částka 1 637 Kč byla vymáhána mimosoudně a částka 11 707 Kč byla vymáhána inkasní agenturou. U žalovaného bylo registrem vyhodnoceno vyšší riziko, neboť k němu byly přiřazeny významné negativní informace.

11. Z dalších shora neuvedených důkazů nebylo pro věc zjištěno nic podstatného.

12. Po provedeném dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 7. 8. 2025 smlouvu, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 27 500 Kč, které vyplatila žalovanému na jeho bankovní účet. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s úroky prostřednictvím 36 měsíčních splátek po 1 134 Kč, svůj dluh však řádně a včas nesplácel, pročež žalobkyně svoji pohledávku za žalovaným zesplatnila s účinností ke dni 25. 11. 2025 v celém rozsahu. Před poskytnutém úvěru žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, přičemž zjistila, že příjmy žalovaného činí 26 062,50 Kč měsíčně. Dále zjistila, že žalovaný žije u rodičů, kterým na bydlení přispívá částkou 3 000 Kč měsíčně, ostatní výdaje žalovaného žalobkyně stanovila na částku 4 860 Kč odpovídající částce životního minima. Z výpisu z registru platebních informací REPI dále vyplynulo, že žalovaný před uzavřením smlouvy čerpal od žalobkyně další tři úvěry, přičemž celková částka po splatnosti u těchto úvěrů činila 16 409 Kč, z čehož částka 1 637 Kč byla vymáhána mimosoudně a částka 11 707 Kč byla vymáhána inkasní agenturou. U žalovaného bylo registrem vyhodnoceno vyšší riziko, neboť k němu byly přiřazeny významné negativní informace.

13. Po právní stránce soud vztah vzniklý mezi žalobkyní a žalovaným posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kterou se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

14. Jelikož žalovaný smlouvu neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti a uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., vztahuje se na věc i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Dle § 75 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, neplatná. Soud k neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu.

15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinny zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

16. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

17. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně učinila některé dílčí kroky vedoucí k posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet, ale nepostupovala při tom s odbornou péčí. Žalobkyně byla povinna při posuzování úvěruschopnosti zohlednit i způsob plnění dosavadních dluhů. Z důkazů předložených žalobkyní vyplynulo, že žalovaný před uzavřením předmětné smlouvy čerpal další tři úvěry, přičemž celková částka po splatnosti u těchto úvěrů činila 16 409 Kč, z čehož částka 1 637 Kč byla vymáhána mimosoudně a částka 11 707 Kč byla vymáhána inkasní agenturou. Registrem platebních informací byl žalovaný vyhodnocen jako rizikový. Tyto okolnosti však žalobkyně ve svých tvrzeních žádným způsobem nezohlednila, přestože ji soud přípisem ze dne 29. 4. 2026 vyzval, aby svá tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti doplnila. Žalobkyně dále řádným způsobem nezjišťovala skutečnou výši výdajů žalovaného. Jestliže žalovaný v žádosti o úvěr neuvedl skutečnou výši výdajů (vedle výdajů na bydlení), měla ji žalobkyně zjistit z relevantních zdrojů, např. z výpisu z účtu žalovaného. Namísto toho žalobkyně stanovila výši měsíčních výdajů žalovaného na částku 4 860 Kč odpovídající částce životního minima. Takto stanovené výdaje jsou však příliš obecné a nejsou způsobilé zohlednit individuální potřeby konkrétní osoby.

18. S ohledem na shora uvedené soud uzavírá, že žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., a proto je smlouva o úvěru neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětnou částku vyplatila žalobkyně žalovanému bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinen částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, dle § 2991 o. z. vrátit.

19. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Ze slovní i systematické konstrukce tohoto ustanovení plyne, že zákonodárce upravil splatnost vrácení jistiny odlišně od obecné úpravy (§ 1958 odst. 2 o. z.), a tím vytvořil lex specialis, který má přednost před obecnými pravidly o splatnosti.

20. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 tuto lex specialis povahu § 87 z. s. ú. nezaokrouhluje pouhým komentářem, nýbrž ji činí jádrem svého výkladu: „…ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.“. Tuto distinkci Nejvyšší soud aplikoval konkrétně tak, že zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, které přiznávalo úroky z prodlení již od výzvy, a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že splatnost a možné prodlení musí být posuzovány v režimu § 87 z. s. ú.

21. Z citovaného rozhodnutí vyplývá zjevný právní důsledek, že pokud zákon stanoví vrácení jistiny v době přiměřené možnostem spotřebitele, nelze připustit, aby věřitel jednostrannou výzvou (bez dalšího obsahového a faktického přezkumu) sám určoval tuto dobu v situaci, kdy smlouva byla pro porušení informačních či jiných povinností při poskytnutí úvěru prohlášena za absolutně neplatnou. Přijetí opačného výkladu by neutralizovalo ochranný a odrazující účinek § 87 z. s. ú. — tj. sankční funkci absolutní neplatnosti — neboť věřitel, i když porušil povinnost posoudit úvěruschopnost, by mohl pouhou výzvou uplatnit svůj nárok včetně příslušenství a tím prakticky obejít zákonnou sankci. Tento přístup by tedy byl v rozporu s účelem zákona.

22. Argumentaci, že § 1958 odst. 2 o. z. (tj. obecné pravidlo: při neurčené době plnění může věřitel požadovat plnění ihned, a splatnost tedy „naskočí“ uplynutím lhůty stanovené věřitelem ve výzvě) má přednost, je v zásadě procesně i systematicky nesprávný tam, kde platí lex specialis. Obecná norma slouží pouze subsidiárně; pokud zvláštní norma určuje jinak způsob vzniku splatnosti, musejí mít soudy přednostní ohled na zvláštní úpravu. Samotné tvrzení, že spotřebitel „neprokázal, že mu nebylo v možnostech jistinu vrátit“, a proto má být považováno za přijatelné, že výzva vytvořila splatnost, nelze bez dalšího procesního a faktického přezkumu akceptovat. Břemeno tvrzení může sice spočívat na dlužníkovi, avšak pasivita dlužníka nesmí vést k tomu, že soud zruší nebo významně oslabí zákonnou ochranu slabší strany. Znění § 87 z. s. ú. a již ustálená judikatura citovaná výše zavazuje soud k ex officio přihlédnutí k neplatnosti a k posouzení doby přiměřené možnostem dlužníka; toto nelze obejít formální konstrukcí „výzva k plnění dle absolutně neplatné úvěrové smlouvy = splatnost bezdůvodného obohacení a současně automatický vznik nároku na příslušenství (úrok z prodlení)“. Pasivita účastníka – spotřebitele, jakožto slabší strany nesmí být vykoupena tím, že soud sám vypustí zákonné povinnosti ochranného charakteru a bude přehlížet ochranu stanovenou v § 87 z. s. ú. s odkazem na pasivitu žalovaného spotřebitele.

23. Soudní dvůr EU v řadě rozhodnutí tuto zásadu aktivní ochrany spotřebitele rovněž potvrdil. V rozhodnutí OPR-Finance (C-679/18) Soudní dvůr zdůraznil, že vnitrostátní soudy mají povinnost z úřední povinnosti v rámci normy směrnice přezkoumat, zda byla splněna povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost, a že sankce za její porušení musí být efektivní a odrazující; Soudní dvůr opakovaně varoval před procedurálními překážkami, které by efektivitu sankcí eliminovaly. V této souvislosti je rozhodující, že členské státy nemohou ponechat spotřebitele v takové pozici, že by jeho ochrana mohla být obejita formální účinností jednostranného úkonu věřitele. Dále rozhodnutí Home Credit (C-42/15) a následná linie potvrzují (i v českém prostředí) princip soudního aktivního přezkumu povinností věřitele v předsmluvní fázi. Tyto zásahy Soudního dvora podtrhují, že aplikace § 87 z. s. ú. musí mít reálnou efektivitu a nesmí být obcházena výzvami, které by zamezily účinné ochraně spotřebitele. Vzetí lhůty stanovené věřitelem jakožto lhůty v možnostech spotřebitele, protože se proti tomuto neohradil, je dle soudu v rozporu s uvedenou judikaturou i právním řádem. V situaci, kdy v řízení nebyly zjištěny žádné relevantní informace o platebních možnostech dlužníka, nelze tvrdit, že jakákoli lhůta uvedená ve výzvě je přiměřená (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

24. Co se týče přiznání úroků z prodlení uplatněných podle § 1970 o. z. jakožto automaticky plynoucí z právní povahy bezdůvodného obohacení, i zde platí, že pokud je ex lege stanovena zvláštní doba splatnosti (viz § 87 z. s. ú.), nelze obecná pravidla o příslušenství aplikovat bez přihlédnutí ke zvláštnímu režimu. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 explicitně potvrdil, že nárok na úroky z prodlení vzniká až v okamžiku prodlení spotřebitele v době určené § 87 z. s. ú.; před tímto okamžikem nelze přiznávat úroky z prodlení, aniž by tím byla podkopána funkce sankce obsažené v § 87 z. s. ú. Shodný závěr ohledně vzniku nároku na úroky z prodlení vyplývá i z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2026, sp. zn. 84 Co 36/2026: „Z ust. § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 z. s. ú. vyplývá, že v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru neplatné pro porušení povinnosti věřitele před poskytnutím úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je spotřebitel povinen vrátit získané bezdůvodné obohacení v podobě jistiny úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tedy v nové lhůtě stanovené buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Prostou výzvou k plnění splatnost dluhu v tomto případě vyvolat nelze. Pokud zde nebyla nová dohoda o splatnosti ani tvrzena, bylo na okresním soudu, aby rozhodl o splácení jistiny (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, publikovaný pod č. R 57/2024 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto se žalovaná nemůže dostat do prodlení dříve, není-li jiné dohody mezi dlužníkem a věřitelem, než marně uplyne lhůta k plnění určená v souladu s § 87 odst. 1 větou třetí z. s. ú. v soudním rozhodnutí.“.

25. Konečně je třeba zmínit, že praxe evropských soudů, a zvlášť Soudního dvora EU, nevyžaduje a ani nedoporučuje rigidní formalismus, který by umožnil věřiteli svými jednostrannými akty neutralizovat účinek ochranných norem. Naopak Soudní dvůr v kauzách vztahujících se k implementaci směrnice o spotřebitelských úvěrech opakovaně poukázal na nutnost aktivního role národních soudů při zkoumání souladu s předsmluvními povinnostmi a na to, že sankce musí být „efektivní, přiměřené a odrazující“. To v praxi znamená poskytnout spotřebiteli reálnou ochranu — tedy i reálnou možnost, že soud v případě sporné splatnosti určí dobu vrácení a teprve po marném uplynutí této doby může běžet prodlení a s ním příslušenství. V tomto smyslu jsou rozhodnutí SDEU (C-679/18 OPR-Finance; C-42/15 Home Credit a další) plně koherentní s výkladem Nejvyššího soudu. Lze tedy uzavřít, že pokud nedošlo k dohodě mezi věřitelem a spotřebitelem o lhůtě k vrácení bezdůvodného obohacení, nebo není lhůta stanovená věřitelem označena jako nesporně přiměřená, je na soudu, aby tuto lhůtu stanovil a až od uplynutí lhůty stanovené soudem náleží věřiteli úroky z prodlení.

26. Za stávajícího stavu řízení nelze žalobkyni přiznat příslušenství, tedy ani úroky z prodlení. Nárok na úroky z prodlení může být případně přiznán až poté, co soud podle § 87 odst. 2 z. s. ú. určí dobu přiměřenou možnostem spotřebitele a po marném uplynutí této doby.

27. Jelikož byl žalovaný v řízení nečinný, soud neučinil k možnostem žalovaného vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, a proto uložil žalovanému povinnost uhradit dluh v obecné třídenní pariční lhůtě. Takový postup odpovídá jak právní úpravě § 87 z. s. ú. a výkladu Nejvyššího soudu (sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), tak zásadám ochrany spotřebitele stanoveným judikaturou Soudního dvora EU (C-679/18, C-42/15 a další).

28. Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl soud k závěru, že žalobkyně má z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. ve spojení s § 87 z. s. ú. právo na vrácení jistiny ve výši 27 500 Kč odpovídající částce, která byla žalovanému vyplacena (tj. bez provize pro zprostředkovatele úvěru). Přiměřenou lhůtu k vrácení určil ve standardní lhůtě tří dnů.

29. Ve zbytku pak v souladu s výše vyjádřeným názorem soud žalobu výrokem II. jako nedůvodnou zamítl.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení z větší části úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 476,52 Kč, přičemž tato částka představuje 57,58 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 78,79 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 21,21 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 397 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 34 902,16 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 400 Kč ve výši 504 Kč.