20 C 108/2026

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Kvapilem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 66 530 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 258 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 51 272 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 6 429,75 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 945,27 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 29 060,39 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení ve výši 15 %, úroku ve výši 15 % ročně z částky 29 060,39 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 391,29 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 391,29 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 6 736,28 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení ve výši 15 % a úroku ve výši 15 % ročně z částky 6 736,28 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 66 530 Kč s přísl. Uvedla, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností , právnická osoba, ) a žalovanou byla dne 16. 11. 2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 35 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 45 241,00 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 33 744,00 Kč s úrokovou sazbou ve výši 15 % ročně a částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 7 288,00 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku a pojistného (bylo-li sjednáno) se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 21 měsíčních splátkách po 3 821 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 16. 8. 2023. Žalovaná však řádně a včas úvěr nesplácela, poslední splátku zaplatila dne 20. 11. 2023 a od uzavření smlouvy uhradila celkem 23 242 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Žalovaná částka ze shora uvedené smlouvy o úvěru se skládá z jistiny ve výši 29 060,39 Kč, poplatku ve výši 27 938,61 Kč a příslušenství. Žalobkyně dále uvedla, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností , právnická osoba, ) a žalovanou byla dne 26. 9. 2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 12 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 5 725 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 677 Kč s úrokovou sazbou ve výši 15 % ročně a částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku a pojistného (bylo-li sjednáno) se žalovaná zavázala uhradit ve 12 měsíčních splátkách po 1 478 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 1. 10. 2022. Žalovaná však řádně a včas úvěr nesplácela, poslední splátku zaplatila dne 10. 11. 2022 a od uzavření smlouvy uhradila celkem 8 500 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Žalovaná částka ze shora uvedené smlouvy o úvěru se skládá z jistiny ve výši 6 736,28 Kč, poplatku ve výši 2 794,72 Kč a příslušenství.

2. Podáním ze dne 4. 9. 2025 žalobkyně žalobu rozšířila o kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 003,74 Kč a kapitalizovaný úrok ve výši 515,52 Kč. Usnesením ze dne 18. 12. 2025 soud změnu žaloby připustil.

3. Žalobkyně v doplnění žaloby ze dne 1. 5. 2025 uvedla, že co se týče posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením první smlouvy o úvěru, právní předchůdkyně žalobkyně tuto posoudila především na základě zhodnocení informací získaných od žalované, tyto informace byly ověřovány z dokladů vyžádaných od žalované a byly zaznamenány do zákaznické karty, z níž vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila majetkovou situaci žalované z potvrzení o příjmu a z výpisu z bankovního účtu. S ohledem na informace, které žalovaná uvedla, právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaná je schopna úvěr splácet.

4. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

5. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 16. 11. 2021 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 35 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splácet (včetně úroků a sjednaných poplatků) částkou 3 821 Kč v 21 měsíčních splátkách.

6. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 26. 9. 2021 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 12 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splácet (včetně úroků a sjednaných poplatků) částkou 1 478 Kč ve 12 měsíčních splátkách.

7. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 26. 9. 2021 soud zjistil, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaná žije s rodiči, je svobodná, na mateřské dovolené, má jednu vyživovací povinnost, její měsíční příjem činí 10 000 Kč. Další příjem domácnosti činí 40 000 Kč, měsíční výdaje činí 3 500 Kč.

8. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 14. 11. 2021 soud zjistil, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaná žije s rodiči, je svobodná, na mateřské dovolené, má jednu vyživovací povinnost, její měsíční příjem činí 10 000 Kč. Další příjem domácnosti činí 53 000 Kč, měsíční výdaje činí 3 000 Kč a interní splátky činí 1478 Kč.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 27. 1. 2025, z její přílohy, kterou tvoří seznam postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávek soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodly na postoupení pohledávek ze shora uvedených úvěrových smlouvy za žalovanou.

10. Z dalších shora neuvedených důkazů nebylo pro věc zjištěno nic podstatného.

11. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé.

12. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla dne 16. 11. 2021 žalované úvěr ve výši 35 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splácet částkou 3 821 měsíčně v 21 splátkách. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované tak, že žalovaná žije s rodiči, je svobodná, na mateřské dovolené, má jednu vyživovací povinnost, její měsíční příjem činí 10 000 Kč, další příjem domácnosti činí 53 000 Kč, měsíční výdaje činí 3 000 Kč a interní splátky činí 1478 Kč. Dne 26. 9. 2021 právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 12 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splácet částkou 1 478 Kč měsíčně ve 12 splátkách. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované tak, že žalovaná žije s rodiči, je svobodná, na mateřské dovolené, má jednu vyživovací povinnost, její měsíční příjem činí 10 000 Kč, další příjem domácnosti činí 40 000 Kč, měsíční výdaje činí 3 500 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodly na postoupení pohledávek za žalovanou ke dni 27. 1. 2025.

13. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce následovně.

14. Obě uzavřené smlouvy jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

15. Jelikož obě shora uvedené smlouvy žalovaná neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti a uzavřela je jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., vztahuje se na věc i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Dle § 75 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění účinném ke dni uzavření smluv, neplatná, spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

16. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

17. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

18. Právní předchůdkyně žalobkyně sice z výpisu z bankovního účtu a z dalších dokladů ověřila, že žalovaná dosahuje uváděného příjmu 10 000 Kč, právní předchůdkyně žalobkyně ale již rezignovala na bližší zkoumání toho, co znamenají další příjmy domácnosti, když právní předchůdkyně žalobkyně nikterak nezjišťovala, kdo ve společné domácnosti dosahuje takových příjmů. Bez tohoto zhodnocení nebyla právní předchůdkyně žalobkyně schopna kvalifikovaně posoudit, zda tyto příjmy lze zahrnout v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované. Právní předchůdkyně žalobkyně naprosto rezignovala na elementární ověření výše výdajů žalované. Žalovanou uváděné měsíční výdaje ve výši 3 000 Kč, resp. 3 500 Kč jsou dle názoru soudu natolik nízké, že právní předchůdkyně žalobkyně měla věnovat zvýšenou pozornost a ověřit, zdali žalovanou uváděné životní měsíční výdaje odpovídají skutečnosti, nadto, když žalovaná uvedla, že má jednu vyživovací povinnost. Těžko si lze představit, že žalovaná z uváděných částek pokryje veškeré životní náklady pro sebe a pro svého potomka na celý měsíc. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně v této situaci ani nezkoumala úvěruschopnost žalované z databází umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto jsou obě shora uvedené smlouvy neplatné.

19. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

20. Jelikož v tomto případě právní předchůdkyně žalobkyně nezjistila a neověřila výdaje žalované, nepostupovala při zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí.

21. S ohledem na shora uvedené soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované v obou případech nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto jsou obě shora uvedené smlouvy neplatné. S ohledem na neplatnost smluv je tak namístě uzavřít, že předmětné částky vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované bez právního důvodu, čímž se žalovaná bezdůvodně obohatila, je proto povinna částku, o kterou se bezdůvodně obohatila, dle § 2991 o. z. vrátit. Předmětné pohledávky byly dle § 1879 o. z. postoupeny na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek.

22. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Ze slovní i systematické konstrukce tohoto ustanovení plyne, že zákonodárce upravil splatnost vrácení jistiny odlišně od obecné úpravy (§ 1958 odst. 2 o. z.), a tím vytvořil lex specialis, který má přednost před obecnými pravidly o splatnosti.

23. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 tuto lex specialis povahu § 87 z. s. ú. nezaokrouhluje pouhým komentářem, nýbrž ji činí jádrem svého výkladu: „…ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.“. Tuto distinkci Nejvyšší soud aplikoval konkrétně tak, že zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, které přiznávalo úroky z prodlení již od výzvy, a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že splatnost a možné prodlení musí být posuzovány v režimu § 87 z. s. ú.

24. Z citovaného rozhodnutí vyplývá zjevný právní důsledek, že pokud zákon stanoví vrácení jistiny v době přiměřené možnostem spotřebitele, nelze připustit, aby věřitel jednostrannou výzvou (bez dalšího obsahového a faktického přezkumu) sám určoval tuto dobu v situaci, kdy smlouva byla pro porušení informačních či jiných povinností při poskytnutí úvěru prohlášena za absolutně neplatnou. Přijetí opačného výkladu by neutralizovalo ochranný a odrazující účinek § 87 z. s. ú. — tj. sankční funkci absolutní neplatnosti — neboť věřitel, i když porušil povinnost posoudit úvěruschopnost, by mohl pouhou výzvou uplatnit svůj nárok včetně příslušenství a tím prakticky obejít zákonnou sankci. Tento přístup by tedy byl v rozporu s účelem zákona.

25. Argumentaci, že § 1958 odst. 2 o. z. (tj. obecné pravidlo: při neurčené době plnění může věřitel požadovat plnění ihned, a splatnost tedy „naskočí“ uplynutím lhůty stanovené věřitelem ve výzvě) má přednost, je v zásadě procesně i systematicky nesprávný tam, kde platí lex specialis. Obecná norma slouží pouze subsidiárně; pokud zvláštní norma určuje jinak způsob vzniku splatnosti, musejí mít soudy přednostní ohled na zvláštní úpravu. Samotné tvrzení, že spotřebitel „neprokázal, že mu nebylo v možnostech jistinu vrátit“, a proto má být považováno za přijatelné, že výzva vytvořila splatnost, nelze bez dalšího procesního a faktického přezkumu akceptovat. Břemeno tvrzení může sice spočívat na dlužníkovi, avšak pasivita dlužníka nesmí vést k tomu, že soud zruší nebo významně oslabí zákonnou ochranu slabší strany. Znění § 87 z. s. ú. a již ustálená judikatura citovaná výše zavazuje soud k ex officio přihlédnutí k neplatnosti a k posouzení doby přiměřené možnostem dlužníka; toto nelze obejít formální konstrukcí „výzva k plnění dle absolutně neplatné úvěrové smlouvy = splatnost bezdůvodného obohacení a současně automatický vznik nároku na příslušenství (úrok z prodlení)“. Pasivita účastníka – spotřebitele, jakožto slabší strany nesmí být vykoupena tím, že soud sám vypustí zákonné povinnosti ochranného charakteru a bude přehlížet ochranu stanovenou v § 87 z. s. ú. s odkazem na pasivitu žalovaného spotřebitele.

26. Soudní dvůr EU v řadě rozhodnutí tuto zásadu aktivní ochrany spotřebitele rovněž potvrdil. V rozhodnutí OPR-Finance (C-679/18) Soudní dvůr zdůraznil, že vnitrostátní soudy mají povinnost z úřední povinnosti v rámci normy směrnice přezkoumat, zda byla splněna povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost, a že sankce za její porušení musí být efektivní a odrazující; Soudní dvůr opakovaně varoval před procedurálními překážkami, které by efektivitu sankcí eliminovaly. V této souvislosti je rozhodující, že členské státy nemohou ponechat spotřebitele v takové pozici, že by jeho ochrana mohla být obejita formální účinností jednostranného úkonu věřitele. Dále rozhodnutí Home Credit (C-42/15) a následná linie potvrzují (i v českém prostředí) princip soudního aktivního přezkumu povinností věřitele v předsmluvní fázi. Tyto zásahy Soudního dvora podtrhují, že aplikace § 87 z. s. ú. musí mít reálnou efektivitu a nesmí být obcházena výzvami, které by zamezily účinné ochraně spotřebitele. Vzetí lhůty stanovené věřitelem jakožto lhůty v možnostech spotřebitele, protože se proti tomuto neohradil, je dle soudu v rozporu s uvedenou judikaturou i právním řádem. V situaci, kdy v řízení nebyly zjištěny žádné relevantní informace o platebních možnostech dlužníka, nelze tvrdit, že jakákoli lhůta uvedená ve výzvě je přiměřená (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

27. Co se týče přiznání úroků z prodlení uplatněných podle § 1970 o. z. jakožto automaticky plynoucí z právní povahy bezdůvodného obohacení, i zde platí, že pokud je ex lege stanovena zvláštní doba splatnosti (viz § 87 z. s. ú.), nelze obecná pravidla o příslušenství aplikovat bez přihlédnutí ke zvláštnímu režimu. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 explicitně potvrdil, že nárok na úroky z prodlení vzniká až v okamžiku prodlení spotřebitele v době určené § 87 z. s. ú.; před tímto okamžikem nelze přiznávat úroky z prodlení, aniž by tím byla podkopána funkce sankce obsažené v § 87 z. s. ú. Shodný závěr ohledně vzniku nároku na úroky z prodlení vyplývá i z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2026, sp. zn. 84 Co 36/2026: „Z ust. § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 z. s. ú. vyplývá, že v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru neplatné pro porušení povinnosti věřitele před poskytnutím úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je spotřebitel povinen vrátit získané bezdůvodné obohacení v podobě jistiny úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tedy v nové lhůtě stanovené buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Prostou výzvou k plnění splatnost dluhu v tomto případě vyvolat nelze. Pokud zde nebyla nová dohoda o splatnosti ani tvrzena, bylo na okresním soudu, aby rozhodl o splácení jistiny (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, publikovaný pod č. R 57/2024 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto se žalovaná nemůže dostat do prodlení dříve, není-li jiné dohody mezi dlužníkem a věřitelem, než marně uplyne lhůta k plnění určená v souladu s § 87 odst. 1 větou třetí z. s. ú. v soudním rozhodnutí.“.

28. Konečně je třeba zmínit, že praxe evropských soudů, a zvlášť Soudního dvora EU, nevyžaduje a ani nedoporučuje rigidní formalismus, který by umožnil věřiteli svými jednostrannými akty neutralizovat účinek ochranných norem. Naopak Soudní dvůr v kauzách vztahujících se k implementaci směrnice o spotřebitelských úvěrech opakovaně poukázal na nutnost aktivního role národních soudů při zkoumání souladu s předsmluvními povinnostmi a na to, že sankce musí být „efektivní, přiměřené a odrazující“. To v praxi znamená poskytnout spotřebiteli reálnou ochranu — tedy i reálnou možnost, že soud v případě sporné splatnosti určí dobu vrácení a teprve po marném uplynutí této doby může běžet prodlení a s ním příslušenství. V tomto smyslu jsou rozhodnutí SDEU (C-679/18 OPR-Finance; C-42/15 Home Credit a další) plně koherentní s výkladem Nejvyššího soudu. Lze tedy uzavřít, že pokud nedošlo k dohodě mezi věřitelem a spotřebitelem o lhůtě k vrácení bezdůvodného obohacení, nebo není lhůta stanovená věřitelem označena jako nesporně přiměřená, je na soudu, aby tuto lhůtu stanovil a až od uplynutí lhůty stanovené soudem náleží věřiteli úroky z prodlení.

29. Za stávajícího stavu řízení nelze žalobkyni přiznat příslušenství, tedy ani úroky z prodlení. Nárok na úroky z prodlení může být případně přiznán až poté, co soud podle § 87 odst. 2 z. s. ú. určí dobu přiměřenou možnostem spotřebitele a po marném uplynutí této doby.

30. Jelikož žalovaná byla v řízení nečinná, soud neučinil k možnostem žalované vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, a proto stanovil lhůtu k plnění žalované ihned a povinnost uhradit dluh žalované uložil v obecné třídenní pariční lhůtě. Takový postup odpovídá jak právní úpravě § 87 z. s. ú. a výkladu Nejvyššího soudu (sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), tak zásadám ochrany spotřebitele stanoveným judikaturou Soudního dvora EU (C-679/18, C-42/15 a další).

31. Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl soud k závěru, že žalobkyně má právo na vrácení jistiny ve výši 15 258 Kč (z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. ve spojení s § 87 z. s. ú.), když právní předchůdkyně žalobkyně na základě obou shora uvedených smluv poskytla žalované částku v celkové výši 47 000 Kč, z čehož žalovaná podle tvrzení žalobkyně zaplatila celkem 31 742 Kč, a proto jí jistinu výrokem I. přiznal. Přiměřenou lhůtu k vrácení určil ve standardní lhůtě tří dnů.

32. Ve zbytku pak v souladu s výše vyjádřeným názorem soud žalobu výrokem II. jako nedůvodnou zamítl.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, když procesně úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly.