20 C 120/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Kvapilem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 15 502 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 910 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, jíž se žalobkyně domáhá zaplacení částky 13 592 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 927,14 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 478,61 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 6 004,11 Kč od 2.9.2024 do zaplacení a úroku ve výši 8 % ročně z částky 5 827,92 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 15 502 Kč s přísl. Uvedla, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností , právnická osoba, .) a žalovanou byla dne 7. 10. 2022 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s pevným úrokem v částce 507 Kč, poplatkem ve výši 4 900 Kč za poskytnutí a uzavření smlouvy, poplatkem v částce 1 385 Kč za administrativní činnost a poplatkem v částce 1 800 Kč za hotovostní inkaso splátek, a to v 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč, nejpozději do 7. 12. 2023. Celkem žalovaná uhradila částku 8 090 Kč.

2. Soud ve věci provedl následující dokazování.

3. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, včetně přílohy soud zjistil, že se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto vrátit spolu s úrokem v částce 507 Kč, poplatkem ve výši 4 900 Kč za poskytnutí a uzavření smlouvy, poplatkem v částce 1 385 Kč za administrativní činnost a poplatkem v částce 1 800 Kč za hotovostní inkaso splátek. Celkem se žalovaná zavázala vrátit částku 18 592 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč. Ve smlouvě je rovněž sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky v případě prodlení se splácením, maximálně však 500 Kč za prodlení s každou jednotlivou splátkou. Dále byl sjednán poplatek za zaslání upomínky v částce 1 500 Kč. RPSN bylo sjednáno ve výši 272,44 %, úroková sazba 8 % ročně. Smlouva je datována a podepsána dne 7. 10. 2022.

4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 10. 2024, potvrzení o zaplacení kupní ceny včetně přílohy č. 1 - seznamu pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovanou ze smlouvy č. , hodnota, byla postoupena na žalobkyni, a to ke dni 25. 10. 2024.

5. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaná za období od 8. 10. 2022 do 17. 3. 2023 uhradila celkem částku 8 090 Kč.

6. Z výpisu z obchodního rejstříku ohledně žalobkyně soud žádná skutková zjištění nečinil.

7. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 11. 11. 2024 soud zjistil, že se jedná o dopis určený žalované informující ji o postoupení pohledávky ze smlouvy č. , hodnota, na žalobkyni.

8. Z výzvy k plnění a podacího lístku, obojí ze dne 24. 1. 2025, soud zjistil, že žalované byla dne 24. 1. 2025 zaslána předžalobní výzva k úhradě dlužné částky 17 458,29 Kč ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, , nejpozději do 8. 2. 2025.

9. Z pracovní smlouvy a výplatních pásek z 11. 8. 2022 a 14. 9. 2022 soud zjistil, že žalovaná má měsíční příjem v částce 1 089,09 EUR v srpnu 2022, resp. 876,69 EUR v září 2022. Pracovní poměr je sjednán na dobu určitou od 16. 3. 2022 do 31. 3. 2023.

10. Z žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaná požádala právní předchůdkyni žalobkyně o úvěr ve výši 15 000 Kč na dobu 14 měsíců s měsíční splátkou 1 992 Kč, a to vždy každého 14. dne v měsíci počínaje říjnem. Uvedla, že je zaměstnaná od 16. 3. 2022 na dobu určitou do 31. 3. 2023. Kolonka doložení příjmu je nevyplněná. Měsíční příjmy jsou uvedeny v částce 24 081 Kč, použitelný příjem je uvedený v částce 15 031 Kč, výdaje jsou uvedeny za bydlení v částce 3 000 Kč, za dopravu a jídlo v částce 4 250 Kč, srážky ze mzdy/výživné v částce 300 Kč a splátky stávajících půjček v částce 1 500 Kč, celkem tedy 9 050 Kč. Bydlení je uvedeno v nájmu, žadatelka je svobodná, bez vyživovacích povinností, má nejvyšší doložené vzdělání základní, Žádost je datována ke dni 7. 10. 2022.

11. Na základě zjištění učiněných z účastníky předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé.

12. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná se je zavázala vrátit v 14 měsíčních splátkách, včetně poplatků a úrokového navýšení, po 1 328 Kč. Celkem se žalovaná zavázala vrátit částku 18 592 Kč. Žalovaná vrátila celkem částku 8 090 Kč. V rámci zjišťování úvěruschopnosti vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z údajů tvrzených žalovanou, tedy že má příjem průměrný 982,89 EUR měsíčně (dle kurzu ČNB ke dni 7. 10. 2022 se jedná o 23 907 Kč), což ověřila ze dvou výplatních pásek za srpen a září 2022, kdy stabilitu příjmů ověřila z pracovní smlouvy, sjednané na dobu určitou od 16. 3. 2022 do 31. 3. 2023. Dále žalovaná uvedla, že její výdaje tvoří bydlení v částce 3 000 Kč, doprava a jídlo v částce 4 250 Kč, srážky ze mzdy v částce 300 Kč a splátky půjček v částce 1 500 Kč, celkem tedy 9 050 Kč. Výdaje žalované nebyly ověřeny. Tvrzené zkoumání úvěruschopnosti z výpisů z účtu žalované zůstalo pouze v rámci tvrzení, kdy k tomuto nebyl navrhnut žádný důkaz.

13. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

14. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaná neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Ostatně i z úvěrové smlouvy vyplývá, že jí účastníci uzavřeli i podle tohoto zákona. Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

16. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

17. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované tak, že vyšla z žalovanou uvedených skutečností ohledně příjmů a výdajů, přičemž příjem ověřila z předložených výplatních pásek a stabilitu příjmu z pracovní smlouvy, žalobkyně ale naprosto rezignovala na ověření údajů ohledně výdajů žalované. V žalobních tvrzeních žalobkyně uvedla, že tvrzení žalovaného ohledně úvěruschopnosti ověřila z dokladů uvedených v žádosti o úvěr, nicméně v žádosti o úvěr není k výdajům žalovaného žádná listina uvedena a k tvrzeným výpisům z účtu žalobkyně, o nichž žalobkyně tvrdila, že z nich výdaje žalované zkoumala, žádné důkazy nenavrhla, nepředložila, ani neplynou z jiných ve věci předložených a provedených důkazů.

18. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

19. Jelikož v tomto případě právní předchůdkyně vycházela při zjištění výdajů žalované pouze z údajů uvedených žalovanou, které nikterak neověřila, nepostupovala při zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí, a to zvláště za situace, kdy žalovaná uváděla náklady na bydlení včetně energií měsíčně pouze ve výši 3 000 Kč, která je s ohledem na obecnou lidskou zkušenost s měsíčními náklady na bydlení nepřiměřeně nízká, zvlášť když žalovaná uvedla, že bydlí v nájmu a sama. Zároveň se měla právní předchůdkyně důkladněji zaměřit rovněž na výdajovou stránku co se týče splátky stávajících úvěrů a exekučních srážek, které žalovaná uvedla. Žalobkyně žádné listiny k prokázání toho, že se těmito skutečnostmi zabývala, nenavrhla ani nedoložila, tudíž i toto zůstalo pouze v rovině tvrzení. Za této situace tedy bylo na místě, aby žalobkyně blíže zkoumala výši výdajů žalované, a nespokojila se pouze s jejím sdělením. V opačném případě tak nemohla postupovat s odbornou péčí.

20. S ohledem na shora uvedené soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětnou částku vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované bez právního důvodu, čímž se žalovaná bezdůvodně obohatila, je proto povinna částku, o kterou se bezdůvodně obohatila, dle § 2991 o. z. vrátit. Předmětná pohledávka pak byla dle § 1879 o. z. převedena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky.

21. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Ze slovní i systematické konstrukce tohoto ustanovení plyne, že zákonodárce upravil splatnost vrácení jistiny odlišně od obecné úpravy (§ 1958 odst. 2 o. z.), a tím vytvořil lex specialis, který má přednost před obecnými pravidly o splatnosti.

22. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 tuto lex specialis povahu § 87 z. s. ú. nezaokrouhluje pouhým komentářem, nýbrž ji činí jádrem svého výkladu: „…ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.“. Tuto distinkci Nejvyšší soud aplikoval konkrétně tak, že zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, které přiznávalo úroky z prodlení již od výzvy, a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že splatnost a možné prodlení musí být posuzovány v režimu § 87 z. s. ú.

23. Z citovaného vyplývá zjevný právní důsledek, že pokud zákon stanoví vrácení jistiny v době přiměřené možnostem spotřebitele, nelze připustit, aby věřitel jednostrannou výzvou (bez dalšího obsahového a faktického přezkumu) sám určoval tuto dobu v situaci, kdy smlouva byla pro porušení informačních či jiných povinností při poskytnutí úvěru prohlášena za absolutně neplatnou. Přijetí opačného výkladu by neutralizovalo ochranný a odrazující účinek § 87 z. s. ú. — tj. sankční funkci absolutní neplatnosti — neboť věřitel, i když porušil povinnost posoudit úvěruschopnost, by mohl pouhou výzvou uplatnit svůj nárok včetně příslušenství a tím prakticky obejít zákonnou sankci. Tento přístup by tedy byl v rozporu s účelem zákona.

24. Argumentaci, že § 1958 odst. 2 o. z. (tj. obecné pravidlo: při neurčené době plnění může věřitel požadovat plnění ihned, a splatnost tedy naskočí uplynutím lhůty stanovené věřitelem ve výzvě) má přednost, je v zásadě procesně i systematicky nesprávný tam, kde platí lex specialis. Obecná norma slouží pouze subsidiárně; pokud zvláštní norma určuje jinak způsob vzniku splatnosti, musejí mít soudy přednostní ohled na zvláštní úpravu. Samotné tvrzení, že spotřebitel „neprokázal, že mu nebylo v možnostech jistinu vrátit“ a proto má být považováno za přijatelné, že výzva vytvořila splatnost, nelze bez dalšího procesního a faktického přezkumu akceptovat. Břemeno tvrzení může sice spočívat na dlužníkovi, avšak pasivita dlužníka nesmí vést k tomu, že soud zruší nebo významně oslabí zákonnou ochranu slabší strany. Znění § 87 z. s. ú., a již ustálená judikatura citovaná výše, zavazuje soud k ex officio přihlédnutí k neplatnosti a k posouzení doby přiměřené možnostem dlužníka; toto nelze obejít formální konstrukcí „výzva k plnění dle absolutně neplatné úvěrové smlouvy = splatnost bezdůvodného obohacení a současně automatický vznik nároku na příslušenství (úrok z prodlení)“. Pasivita účastníka – spotřebitele, jakožto slabší strany nesmí být vykoupena tím, že soud sám vypustí zákonné povinnosti ochranného charakteru a bude přehlížet ochranu stanovenou v § 87 z. s. ú. s odkazem na pasivitu žalovaného spotřebitele.

25. Soudní dvůr EU v řadě rozhodnutí tuto zásadu aktivní ochrany spotřebitele rovněž potvrdil. V rozhodnutí OPR-Finance (C-679/18) Soudní dvůr zdůraznil, že vnitrostátní soudy mají povinnost z úřední povinnosti v rámci normy směrnice přezkoumat, zda byla splněna povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost, a že sankce za její porušení musí být efektivní a odrazující; Soudní dvůr opakovaně varoval před procedurálními překážkami, které by efektivitu sankcí eliminovaly. V této souvislosti je rozhodující, že členské státy nemohou ponechat spotřebitele v takové pozici, že by jeho ochrana mohla být obejita formální účinností jednostranného úkonu věřitele. Dále rozhodnutí Home Credit (C-42/15) a následná linie potvrzují (i v českém prostředí) princip soudního aktivního přezkumu povinností věřitele v předsmluvní fázi. Tyto zásahy Soudního dvora podtrhují, že aplikace § 87 z. s. ú. musí mít reálnou efektivitu a nesmí být obcházena výzvami, které by zamezily účinné ochraně spotřebitele. Vzetí lhůty stanovené věřitelem jakožto lhůty v možnostech spotřebitele, protože se proti tomuto neohradil, je dle soudu v rozporu s uvedenou judikaturou i právním řádem. V situaci, kdy v řízení nebyly zjištěny žádné relevantní informace o platebních možnostech dlužníka, nelze tvrdit, že jakákoli lhůta uvedená ve výzvě je přiměřená (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

26. Co se týče přiznání úroků z prodlení uplatněných podle § 1970 o. z. jakožto automaticky plynoucí z právní povahy bezdůvodného obohacení, i zde platí, že pokud je ex lege stanovena zvláštní doba splatnosti (viz § 87 z. s. ú.), nelze obecná pravidla o příslušenství aplikovat bez přihlédnutí ke zvláštnímu režimu. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 explicitně potvrdil, že nárok na úroky z prodlení vzniká až v okamžiku prodlení spotřebitele v době určené § 87 z. s. ú.; před tímto okamžikem nelze přiznávat úroky z prodlení, aniž by tím byla podkopána funkce sankce obsažené v § 87 z. s. ú.

27. Konečně je třeba zmínit, že praxe evropských soudů, a zvlášť Soudního dvora EU, nevyžaduje a ani nedoporučuje rigidní formalismus, který by umožnil věřiteli svými jednostrannými akty neutralizovat účinek ochranných norem. Naopak Soudní dvůr v kauzách vztahujících se k implementaci směrnice o spotřebitelských úvěrech opakovaně poukázal na nutnost aktivního role národních soudů při zkoumání souladu s předsmluvními povinnostmi a na to, že sankce musí být „efektivní, přiměřené a odrazující“. To v praxi znamená poskytnout spotřebiteli reálnou ochranu — tedy i reálnou možnost, že soud v případě sporné splatnosti určí dobu vrácení a teprve po marném uplynutí této doby může běžet prodlení a s ním příslušenství. V tomto smyslu jsou rozhodnutí SDEU (C-679/18 OPR-Finance; C-42/15 Home Credit a další) plně koherentní s výkladem Nejvyššího soudu. Lze tedy uzavřít, že pokud nedošlo k dohodě mezi věřitelem a spotřebitelem o lhůtě k vrácení bezdůvodného obohacení, nebo není lhůta stanovená věřitelem označena jako nesporně přiměřená, je na soudu, aby tuto lhůtu stanovil a až od uplynutí lhůty stanovené soudem náleží věřiteli úroky z prodlení.

28. Za stávajícího stavu řízení nelze žalobkyni přiznat příslušenství, tedy ani úroky z prodlení. Nárok na úroky z prodlení může být případně přiznán až poté, co soud podle § 87 odst. 2 z. s. ú. určí dobu přiměřenou možnostem spotřebitele a po marném uplynutí této doby.

29. Jelikož žalovaná byla v řízení nečinná, nemohla učinit nesporným, že lhůta stanovená ve výzvě je přiměřená. Dle soudu je tedy i přiměřenost lhůty, určené žalobkyní, sporná. Jelikož se žalovaná nezúčastnila nařízeného jednání, soud žalovanou nemohl poučit dle § 118a odst. 1 o. s. ř. k doplnění tvrzení ohledně jejích majetkových poměrů, proto neučinil k možnostem žalované vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, tedy stanovil lhůtu k plnění žalované ihned a povinnost uhradit dluh žalované uložil v obecné třídenní pariční lhůtě. Takový postup odpovídá jak právní úpravě § 87 z. s. ú. a výkladu Nejvyššího soudu (sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), tak zásadám ochrany spotřebitele stanoveným judikaturou Soudního dvora EU (C-679/18, C-42/15 a další).

30. Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl soud k závěru, že právo žalobkyně na vrácení jistiny je dáno (z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. ve spojení s § 87 z. s. ú.) a proto jí jistinu výrokem I. přiznal. Přiměřenou lhůtu k vrácení určil ve standardní lhůtě tří dnů.

31. Ve zbytku pak v souladu s výše vyjádřeným názorem žalobu výrokem II jako nedůvodnou zamítl.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly.