20 C 173/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Kvapilem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 45 381,92 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 230,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v částce 22 151,42 Kč, kapitalizovaném úroku ve výši 8 589,35 Kč od 1. 7. 2024 do 28. 2. 2025, kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení ve výši 4 319,30 Kč od 1. 7. 2024 do 28. 2. 2025, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 44 167,18 Kč od 1. 3. 2025 do zaplacení a zákonném úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 44 167,18 Kč od 1. 3. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 45 381,92 Kč s přísl. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností , Anonymizováno, , právnická osoba, , a žalovaným došlo dne 9. 2. 2021 k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr až do výše 30 000 Kč, který žalovaný mohl čerpat opakovaně vždy až do vyčerpání úvěrového limitu. Žalovaný se zavázal úvěr splatit s úrokem ve výši 22,68 %, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši min. 5 % z dlužné částky, nejméně 500 Kč, vždy do 17. dne každého měsíce počínaje 17. 3. 2021. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni ke dni 1. 11. 2023. Protože žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 30. 6. 2024. Žalovaná částka představuje neuhrazenou jistinu ve výši 44 167,18 Kč a poplatky ve výši 1 214,74 Kč. Žalobkyně se rovněž domáhá příslušenství tvořeného kapitalizovaným úrokem ve výši 8 589,35 Kč od 1. 7. 2024 do 28. 2. 2025, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 319,30 Kč od 1. 7. 2024 do 28. 2. 2025, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 44 167,18 Kč od 1. 3. 2025 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 44 167,18 Kč od 1. 3. 2025 do zaplacení.

2. Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 7. 10. 2025 dále uvedla, že souhrn všech čerpání úvěru žalovaným činí 166 163,50 Kč a že právní předchůdce žalobkyně přijal nabídku na uzavření smlouvy o úvěru dne 9. 2. 2021 připojením svého elektronického podpisu ke smlouvě. Co se týče posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru žalovaný potvrdil, že je zaměstnán u zaměstnavatele , právnická osoba, . a že zaměstnavatel žalovaného uvedl příjem žalovaného ve výši 25 000 Kč. Informace sdělené žalovaným právní předchůdce ověřil ze své interní databáze, z insolvenčního rejstříku a CEE. Rovněž bylo ověřeno, zda zaměstnavatel žalovaného existuje. Ohledně výdajů poskytovatel úvěru vyšel z částky 5 000 Kč uvedené žalovaným, kterou konfrontoval s právními instituty z oblasti sociální politiky a částkami ze statistických dat. Právní předchůdce žalobce tak vyšel z průměrného příjmu 25 000 Kč, výdajů ve výši 5 000 Kč a splátek úvěru ve výši 2 942 Kč, kdy platební kapacita (zůstatek) činí 17 058 Kč a je dostačující na poskytnutí úvěru ve výši 30 000 Kč se splátkou 1 500 Kč.

3. Ve vyjádření ze dne 26. 11. 2025 žalobkyně uvedla, že žalovaný na předmětnou smlouvu o úvěru uhradil celkem 142 933 Kč.

4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

5. Soud má za prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 9. 2. 2021 uzavřena smlouva o klasickém úvěru č. , hodnota, a o revolvingovém úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 11 798 Kč na nákup televizoru LG a dále revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 30 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vyčerpanou částku vrátit v měsíčních splátkách spolu úrokovým navýšením. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, ., jeho čistý měsíční příjem činí 25 000 Kč, celkové náklady domácnosti činí 5 000 Kč a má finanční závazky ve výši 829 Kč. Shora uvedené skutečnosti soud zjistil z předmětné smlouvy o úvěru.

6. Z transakční historie má soud za prokázáno, že souhrn všech čerpání úvěru žalovaným činí 166 163,50 Kč a že souhrn všech úhrad ze strany žalovaného činí 142 933 Kč.

7. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta pro úvěry převzaté od , Anonymizováno, soud zjistil, že žalovaný na žádosti uvedl příjem ve výši 25 000 Kč, s nímž banka v této výši počítala, banka rovněž ověřila, že v době úvěrové žádosti žalovaný nebyl v insolvenčním řízení, že žalovaný uvedl na žádosti výdaje ve výši 5 000 Kč a tuto částku banka stanovila jako životní výdaje žalovaného, kdy vycházela z interních informací banky, včetně statistických údajů a normativních nákladů, že žalovaný uvedl splátky ve výši 829 Kč a na základě zjištění banky měl žalovaný úvěry se splátkami ve výši 1 442 Kč, kdy s připočtením splátky nového úvěru tak zbylo žalovanému 22 058 Kč na pokrytí životních nákladů.

8. Z oznámení o postoupení smluv soud zjistil, že smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byly dne 1. 11. 2023 postoupeny na žalobkyni.

9. Z dalších shora neuvedených důkazů nebylo pro věc zjištěno nic podstatného.

10. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé.

11. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 9. 2. 2021 uzavřena smlouva o klasickém úvěru č. , hodnota, a o revolvingovém úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 11 798 Kč na nákup televizoru LG a dále revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 30 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vyčerpanou částku vrátit v měsíčních splátkách spolu úrokovým navýšením. Souhrn všech čerpání úvěru žalovaným činí 166 163,50 Kč a souhrn všech úhrad ze strany žalovaného činí 142 933 Kč. Předmětná smlouva o úvěru byla postoupena dne 1. 11. 2023 na žalobkyni. Úvěruschopnost žalovaného prověřil právní předchůdce žalobkyně tak, že vycházel z příjmu deklarovaného žalovaným ve výši 25 000 Kč měsíčně, z jím deklarovaných výdajů ve výši 5 000 Kč měsíčně, ze zjištěných splátek stávajících úvěrů ve výši 1 442 Kč měsíčně, ze statistických údajů, a dále z toho, že nezjistil žádné negativní informace v interní databázi, insolvenčním rejstříku a CEE.

12. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

13. Jelikož smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti a uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., vztahuje se na věc i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Dle § 75 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

14. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

15. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

16. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalovaného tak, že vyšel z deklarovaného příjmu žalovaného ve výši 25 000 Kč. V řízení však nebylo prokázáno, že by výši příjmu žalovaného právní předchůdce žalobkyně jakkoliv ověřil (např. z výplatních pásek či z bankovního účtu). Právní předchůdce žalobkyně rovněž rezignoval na ověření údajů ohledně výdajů žalovaného (uváděných jím ve výši 5 000 Kč). Pokud žalobkyně v této souvislosti uváděla, že ohledně výdajů vycházel poskytovatel úvěru rovněž ze statistických údajů a normativních nákladů na bydlení, žádným způsobem nevysvětlila a nedoložila, co z těchto tvrzených údajů (zjištěných poskytovatelem úvěru) vyplývá, když podle soudu s ohledem na obecnou lidskou zkušenost je částka 5 000 Kč natolik nízká, že může stěží pokrýt veškeré náklady na běžné životní potřeby (bydlení, strava, doprava, věci osobní potřeby apod.). Skutečnost, že právní předchůdce žalobkyně nezjistil podle tvrzení žalobkyně žádné negativní informace v interní databázi, insolvenčním rejstříku a CEE, nemůže být důvodem k tomu, aby nebyly ověřovány příjmy a výdaje žalovaného. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel posouzení úvěruschopnosti činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

17. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

18. Jelikož v tomto případě právní předchůdce žalobkyně neověřil příjmy ani výdaje žalovaného, nepostupoval při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí.

19. S ohledem na shora uvedené soud uzavírá, že právní předchůdce žalobkyně posoudil úvěruschopnost žalovaného nedostatečným způsobem, čímž porušil § 86 z. s. ú., proto je úvěrová smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětné částky vyplatil právní předchůdce žalobkyně žalovanému bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinen částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, dle § 2991 o. z. vrátit. Předmětná úvěrová smlouva byla dle § 1897 o. z. postoupena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení smluv.

20. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Ze slovní i systematické konstrukce tohoto ustanovení plyne, že zákonodárce upravil splatnost vrácení jistiny odlišně od obecné úpravy (§ 1958 odst. 2 o. z.), a tím vytvořil lex specialis, který má přednost před obecnými pravidly o splatnosti.

21. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 tuto lex specialis povahu § 87 z. s. ú. nezaokrouhluje pouhým komentářem, nýbrž ji činí jádrem svého výkladu: „…ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.“. Tuto distinkci Nejvyšší soud aplikoval konkrétně tak, že zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, které přiznávalo úroky z prodlení již od výzvy, a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že splatnost a možné prodlení musí být posuzovány v režimu § 87 z. s. ú.

22. Z citovaného rozhodnutí vyplývá zjevný právní důsledek, že pokud zákon stanoví vrácení jistiny v době přiměřené možnostem spotřebitele, nelze připustit, aby věřitel jednostrannou výzvou (bez dalšího obsahového a faktického přezkumu) sám určoval tuto dobu v situaci, kdy smlouva byla pro porušení informačních či jiných povinností při poskytnutí úvěru prohlášena za absolutně neplatnou. Přijetí opačného výkladu by neutralizovalo ochranný a odrazující účinek § 87 z. s. ú. — tj. sankční funkci absolutní neplatnosti — neboť věřitel, i když porušil povinnost posoudit úvěruschopnost, by mohl pouhou výzvou uplatnit svůj nárok včetně příslušenství a tím prakticky obejít zákonnou sankci. Tento přístup by tedy byl v rozporu s účelem zákona.

23. Argumentaci, že § 1958 odst. 2 o. z. (tj. obecné pravidlo: při neurčené době plnění může věřitel požadovat plnění ihned, a splatnost tedy „naskočí“ uplynutím lhůty stanovené věřitelem ve výzvě) má přednost, je v zásadě procesně i systematicky nesprávný tam, kde platí lex specialis. Obecná norma slouží pouze subsidiárně; pokud zvláštní norma určuje jinak způsob vzniku splatnosti, musejí mít soudy přednostní ohled na zvláštní úpravu. Samotné tvrzení, že spotřebitel „neprokázal, že mu nebylo v možnostech jistinu vrátit“, a proto má být považováno za přijatelné, že výzva vytvořila splatnost, nelze bez dalšího procesního a faktického přezkumu akceptovat. Břemeno tvrzení může sice spočívat na dlužníkovi, avšak pasivita dlužníka nesmí vést k tomu, že soud zruší nebo významně oslabí zákonnou ochranu slabší strany. Znění § 87 z. s. ú. a již ustálená judikatura citovaná výše zavazuje soud k ex officio přihlédnutí k neplatnosti a k posouzení doby přiměřené možnostem dlužníka; toto nelze obejít formální konstrukcí „výzva k plnění dle absolutně neplatné úvěrové smlouvy = splatnost bezdůvodného obohacení a současně automatický vznik nároku na příslušenství (úrok z prodlení)“. Pasivita účastníka – spotřebitele, jakožto slabší strany nesmí být vykoupena tím, že soud sám vypustí zákonné povinnosti ochranného charakteru a bude přehlížet ochranu stanovenou v § 87 z. s. ú. s odkazem na pasivitu žalovaného spotřebitele.

24. Soudní dvůr EU v řadě rozhodnutí tuto zásadu aktivní ochrany spotřebitele rovněž potvrdil. V rozhodnutí OPR-Finance (C-679/18) Soudní dvůr zdůraznil, že vnitrostátní soudy mají povinnost z úřední povinnosti v rámci normy směrnice přezkoumat, zda byla splněna povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost, a že sankce za její porušení musí být efektivní a odrazující; Soudní dvůr opakovaně varoval před procedurálními překážkami, které by efektivitu sankcí eliminovaly. V této souvislosti je rozhodující, že členské státy nemohou ponechat spotřebitele v takové pozici, že by jeho ochrana mohla být obejita formální účinností jednostranného úkonu věřitele. Dále rozhodnutí Home Credit (C-42/15) a následná linie potvrzují (i v českém prostředí) princip soudního aktivního přezkumu povinností věřitele v předsmluvní fázi. Tyto zásahy Soudního dvora podtrhují, že aplikace § 87 z. s. ú. musí mít reálnou efektivitu a nesmí být obcházena výzvami, které by zamezily účinné ochraně spotřebitele. Vzetí lhůty stanovené věřitelem jakožto lhůty v možnostech spotřebitele, protože se proti tomuto neohradil, je dle soudu v rozporu s uvedenou judikaturou i právním řádem. V situaci, kdy v řízení nebyly zjištěny žádné relevantní informace o platebních možnostech dlužníka, nelze tvrdit, že jakákoli lhůta uvedená ve výzvě je přiměřená (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

25. Co se týče přiznání úroků z prodlení uplatněných podle § 1970 o. z. jakožto automaticky plynoucí z právní povahy bezdůvodného obohacení, i zde platí, že pokud je ex lege stanovena zvláštní doba splatnosti (viz § 87 z. s. ú.), nelze obecná pravidla o příslušenství aplikovat bez přihlédnutí ke zvláštnímu režimu. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 explicitně potvrdil, že nárok na úroky z prodlení vzniká až v okamžiku prodlení spotřebitele v době určené § 87 z. s. ú.; před tímto okamžikem nelze přiznávat úroky z prodlení, aniž by tím byla podkopána funkce sankce obsažené v § 87 z. s. ú.

26. Konečně je třeba zmínit, že praxe evropských soudů, a zvlášť Soudního dvora EU, nevyžaduje a ani nedoporučuje rigidní formalismus, který by umožnil věřiteli svými jednostrannými akty neutralizovat účinek ochranných norem. Naopak Soudní dvůr v kauzách vztahujících se k implementaci směrnice o spotřebitelských úvěrech opakovaně poukázal na nutnost aktivní role národních soudů při zkoumání souladu s předsmluvními povinnostmi a na to, že sankce musí být „efektivní, přiměřené a odrazující“. To v praxi znamená poskytnout spotřebiteli reálnou ochranu — tedy i reálnou možnost, že soud v případě sporné splatnosti určí dobu vrácení a teprve po marném uplynutí této doby může běžet prodlení a s ním příslušenství. V tomto smyslu jsou rozhodnutí SDEU (C-679/18 OPR-Finance; C-42/15 Home Credit a další) plně koherentní s výkladem Nejvyššího soudu. Lze tedy uzavřít, že pokud nedošlo k dohodě mezi věřitelem a spotřebitelem o lhůtě k vrácení bezdůvodného obohacení, nebo není lhůta stanovená věřitelem označena jako nesporně přiměřená, je na soudu, aby tuto lhůtu stanovil a až od uplynutí lhůty stanovené soudem náleží věřiteli úroky z prodlení.

27. Za stávajícího stavu řízení nelze žalobkyni přiznat příslušenství, tedy ani úroky z prodlení. Nárok na úroky z prodlení může být případně přiznán až poté, co soud podle § 87 odst. 2 z. s. ú. určí dobu přiměřenou možnostem spotřebitele a po marném uplynutí této doby.

28. Jelikož žalovaný byl v řízení nečinný a jelikož se nezúčastnil nařízeného jednání, soud jej nemohl poučit dle § 118a odst. 1 o. s. ř. k doplnění tvrzení ohledně jeho majetkových poměrů. Soud tak neučinil k možnostem žalovaného vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, a proto stanovil lhůtu k plnění žalovaného ihned a povinnost uhradit dluh žalovanému uložil v obecné třídenní pariční lhůtě. Takový postup odpovídá jak právní úpravě § 87 z. s. ú. a výkladu Nejvyššího soudu (sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), tak zásadám ochrany spotřebitele stanoveným judikaturou Soudního dvora EU (C-679/18, C-42/15 a další).

29. Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl soud k závěru, že žalobkyně má právo na vrácení jistiny ve výši 23 230,50 Kč (z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. ve spojení s § 87 z. s. ú.), když na základě předmětné úvěrové smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka v celkové výši 166 163,50 Kč, z čehož žalovaný zaplatil celkem 142 933 Kč, a proto jí jistinu výrokem I. přiznal. Přiměřenou lhůtu k vrácení určil ve standardní lhůtě tří dnů.

30. Ve zbytku pak v souladu s výše vyjádřeným názorem soud žalobu výrokem II. jako nedůvodnou zamítl.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, když poměr jejich úspěchu je takřka totožný.