20 C 226/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Kvapilem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 36 516 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v částce 11 216 Kč, kapitalizovaném úroku v částce 4 955,58 Kč, kapitalizovaném úroku z prodlení v částce 4 734 Kč, zákonném úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 300 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 26 300 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3 096,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 36 516 Kč s přísl. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, a to společnost , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 23. 11. 2022 uzavřela s žalovaným úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit v 52 pravidelných splátkách po 810 Kč splatných týdně do 22. 11. 2023 spolu se sjednaným příslušenstvím. Žalovaný uhradil na poskytnutý úvěr částku ve výši 4 700 Kč, zbylou část úvěru žalovaný nevrátil. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni.Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to tak, že provedla vyhodnocení informací od žalovaného před uzavřením smlouvy a tyto informace ověřila oproti dokladům vyžádaných od žalovaného zaznamenaných v zákaznické kartě.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 23. 11. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet částkou 810 Kč v 52 splátkách splatných týdně.

4. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 30 000 Kč, přičemž uhradil na poskytnutý úvěr celkem částku ve výši 4 700 Kč.

5. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr soud zjistil, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaný bydlí s rodiči, je svobodný, nemá vyživovací povinnosti a jeho měsíční příjem činí 23 453 Kč, kdy pracuje jako operátor pro zaměstnavatele , právnická osoba, Další příjem domácnosti činí 41 200 Kč, měsíční výdaje činí 3 000 Kč a 500 Kč externí splátky žadatele. Příjem žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výplatních pásek a pracovní smlouvy. Rovněž je zde uvedeno, že žadatel má úvěr u jiné společnosti.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávky, z její přílohy, kterou tvoří seznam postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodly na postoupení pohledávek ze shora uvedené úvěrové smlouvy za žalovaným, a to smlouvou ze dne 27. 1. 2025.

7. Výzvou ze dne 16. 4. 2025 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek do 1. 5. 2025, pod pohrůžkou podání žaloby, jak soud zjistil z příslušné výzvy, přičemž výzva byla odeslána téhož dne, jak soud zjistil z příslušného podacího archu.

8. Z dalších shora neuvedených důkazů nebylo pro věc zjištěno nic podstatného.

9. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

10. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet částkou 810 Kč týdně v 52 splátkách, přičemž žalovaný čerpal úvěr v plné výši. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného tak, že žalovaný bydlí u rodičů, je svobodný, nemá vyživovací povinnosti a jeho měsíční příjem činí 23 453 Kč, další příjem domácnosti činí 41 200 Kč, měsíční výdaje činí 3 500 Kč, z toho 500 Kč jsou externí splátky spotřebitelského úvěru. Tyto žalovaným poskytnuté údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výplatních pásek a pracovní smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodly na postoupení pohledávky za žalovaným ke dni 27. 1. 2025. Žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného se splácením dluhů vyzvala žalovaného k vrácení dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaný uhradil na poskytnutý úvěr částku ve výši 4 700 Kč.

11. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

12. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

13. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

14. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

15. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

16. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaný bydlí u rodičů, nemá vyživovací povinnosti, je svobodný a je zaměstnán. Čistý měsíční příjem žalovaného činí 23 453 Kč, další čistý příjem domácnosti činí 41 200 Kč. Výdaje žalovaného celkem činí 3 500 Kč. Tyto žalovaným poskytnuté údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výplatních pásek a pracovní smlouvy.

17. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

18. Právní předchůdkyně žalobkyně sice z výplatní pásky a pracovní smlouvy ověřila, že žalovaný je zaměstnaný a dosahuje uváděného příjmu, právní předchůdkyně žalobkyně ale již rezignovala na bližší zkoumání toho, co znamenají další příjmy domácnosti, když právní předchůdkyně žalobkyně nikterak nezjišťovala, kdo přesně s žalovaným ve společné domácnosti žije (zdali pouze rodiče) a kdo dosahuje takových příjmů. Bez tohoto zhodnocení nebyla právní předchůdkyně žalobkyně schopna kvalifikovaně posoudit, zda tyto příjmy lze zahrnout v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, přičemž zde zároveň soud uvádí, že ani tak by nebylo možné tyto příjmy v rámci posouzení úvěruschopnosti brát v úvahu, neboť jediným zavázaným ze smlouvy je žalovaný. Právní předchůdkyně žalobkyně rovněž naprosto rezignovala na elementární ověření výše výdajů žalovaného. Žalovaným uváděné spotřební měsíční výdaje ve výši 3 000 Kč jsou dle názoru soudu natolik nízké, že právní předchůdkyně žalobkyně měla věnovat zvýšenou pozornost a ověřit, zdali žalovaným uváděné životní měsíční výdaje odpovídají skutečnosti, nadto za situace, kdy žalovaný žádá o poskytnutí úvěru převyšující jeho měsíční příjmy. Těžko si lze představit, že žalovaný z částky 3 000 Kč uhradí např. jídlo či příspěvky rodičům na bydlení, platí-li nějaké, což však nebylo zjišťováno vůbec. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně v této situaci ani nezkoumala úvěruschopnost žalovaného z databází umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného co do výdajů nedostatečným či nepřezkoumatelným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětné částky vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinný částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, dle § 2991 o. z. vrátit. Předmětná pohledávka byla dle § 1879 o. z. převedena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

19. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaný není povinný hradit žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaný se dosud v prodlení neocitl. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaný s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinný hradit úrok z prodlení.

20. Jelikož žalovaný byl v řízení nečinný, soud neučinil k možnostem žalovaného vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, tedy soud stanovil lhůtu k plnění žalovanému ihned a povinnost uhradit dluh žalovanému uložil zaplatit v obecné třídenní pariční lhůtě.

21. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalovanému zaplatit částku 25 300 Kč, představující nezaplacenou jistinu, neboť žalovaný částku 4 700 Kč již vrátil.

22. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 096,90 Kč, přičemž tato částka představuje 38,56 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 69,28 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 30,72 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 461 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 36 516 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. a sestávající z částky 2 580 Kč za jeden úkon právní služby realizovaný po podání návrhu ve věci dle § 14b odst. 4 a § 7 bodu 5. a. t. včetně jedné paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 14b odst. 6 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 430 Kč ve výši 1 140,30 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů za doplnění žaloby ze dne 7. 10. 2025 pro neúčelnost, neboť tvrzení obsažená v tomto podání měla být již součástí perfektní žaloby.