20 C 246/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Kvapilem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 56 837 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v částce 31 837 Kč, kapitalizovaném úroku z prodlení v částce 3 714,40 Kč, kapitalizovaném úroku v částce 4 761,92 Kč, zákonném úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 27 639,17 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 27 639,17 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 56 837 Kč s přísl. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, a to společnost , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 6. 9. 2022 uzavřela s žalovanou úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které poskytla žalované úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit v 78 pravidelných splátkách po 831 Kč splatných týdně do 5. 3. 2024 spolu se sjednaným příslušenstvím. Žalovaná uhradila na poskytnutý úvěr částku ve výši 5 000 Kč, zbylou část úvěru nevrátila. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni.Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované, a to tak, že provedla vyhodnocení informací od žalované před uzavřením smlouvy a tyto informace ověřila oproti dokladům vyžádaných od žalované zaznamenaných v zákaznické kartě.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 6. 9. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splácet částkou 831 Kč v 78 splátkách splatných týdně. Žalovaná se rovněž zavázala vrátit poskytnuté peněžní prostředky s poplatkem v částce 31 916 Kč.

4. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr soud zjistil, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaná bydlí s rodiči, je svobodná, má jednu vyživovací povinnost a její měsíční příjem činí 10 000 Kč, kdy je na mateřské dovolené. Další příjem domácnosti činí 47 832 Kč, měsíční výdaje činí 2 000 Kč, přičemž žalovaná nemá bankovní účet na své jméno. Příjem žalované právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výpisů z bankovního účtu a výměry dávek státní sociální podpory.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávky, z její přílohy, kterou tvoří seznam postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodly na postoupení pohledávek ze shora uvedené úvěrové smlouvy za žalovanou, a to smlouvou ze dne 27. 1. 2025.

6. Výzvou ze dne 16. 4. 2025 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužných částek do 1. 5. 2025, pod pohrůžkou podání žaloby, jak soud zjistil z příslušné výzvy, přičemž výzva byla odeslána téhož dne, jak soud zjistil z příslušného podacího archu.

7. Z dalších shora neuvedených důkazů nebylo pro věc zjištěno nic podstatného.

8. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

9. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splácet částkou 831 Kč týdně v 78 splátkách, přičemž žalovaná čerpala úvěr v plné výši. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované tak, že žalovaná bydlí u rodičů, je svobodná, má vyživovací povinnost a její měsíční příjem činí 10 000 Kč z dávek státní sociální podpory, další příjem domácnosti činí 47 832 Kč, měsíční výdaje činí 2 000 Kč. Tyto žalovanou poskytnuté údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z bankovního účtu a výměry dávek. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodly na postoupení pohledávky za žalovanou ke dni 27. 1. 2025. Žalobkyně v důsledku prodlení žalované se splácením dluhů vyzvala žalovanou k vrácení dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaná uhradila na poskytnutý úvěr částku ve výši 5 000 Kč.

10. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

11. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

12. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaná neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

13. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

14. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

15. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované tak, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaná bydlí u rodičů, má jednu vyživovací povinnost, je svobodná a její příjem je ze sociálních dávek. Čistý měsíční příjem žalované činí 10 000 Kč, další čistý příjem domácnosti činí 47 832 Kč. Výdaje žalované celkem činí 2 000 Kč. Tyto žalovanou poskytnuté údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z bankovního účtu a výměry dávek.

16. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

17. Právní předchůdkyně žalobkyně sice z výměry sociálních dávek ověřila, že žalovaná dosahuje uváděného příjmu 10 000 Kč. Rozpor, kdy je v zákaznické kartě uvedeno, že žalovaná nemá bankovní účet, ačkoli z něj právní předchůdkyně ověřila úvěruschopnost, soud v potaz nebral, neboť zkoumání příjmů z výměry dávek je dostatečným a ohledně výdajů není bankovní účet vypovídající, jak je uvedeno dále. Právní předchůdkyně žalobkyně však rezignovala na bližší zkoumání toho, co znamenají další příjmy domácnosti, když právní předchůdkyně žalobkyně nikterak nezjišťovala, kdo přesně s žalovanou ve společné domácnosti žije (zdali pouze rodiče) a kdo dosahuje takových příjmů. Bez tohoto zhodnocení nebyla právní předchůdkyně žalobkyně schopna kvalifikovaně posoudit, zda tyto příjmy lze zahrnout v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované, přičemž zde zároveň soud uvádí, že ani tak by nebylo možné tyto příjmy v rámci posouzení úvěruschopnosti brát v úvahu, neboť jediným zavázaným ze smlouvy je žalovaná. Právní předchůdkyně žalobkyně rovněž naprosto rezignovala na elementární ověření výše výdajů žalované. Žalovanou uváděné spotřební měsíční výdaje ve výši 2 000 Kč jsou dle názoru soudu natolik nízké, že právní předchůdkyně žalobkyně měla věnovat zvýšenou pozornost a měla ověřit, zdali žalovanou uváděné životní měsíční výdaje odpovídají skutečnosti, nadto za situace, kdy žalovaná má jednu vyživovací povinnost a žádá o poskytnutí úvěru převyšující její měsíční příjmy. Těžko si lze představit, že žalovaná z částky 2 000 Kč uhradí např. jídlo či příspěvky rodičům na bydlení, platí-li nějaké, což však nebylo zjišťováno vůbec a rovněž uhradí potřeby nezletilého dítěte. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně v této situaci ani nezkoumala úvěruschopnost žalované z databází umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované co do výdajů nedostatečným či nepřezkoumatelným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětné částky vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované bez právního důvodu, čímž se žalovaná bezdůvodně obohatila, je proto povinná částku, o kterou se bezdůvodně obohatila, dle § 2991 o. z. vrátit. Předmětná pohledávka byla dle § 1879 o. z. převedena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

18. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaná není povinná hradit žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaná se dosud v prodlení neocitla. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaná s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinná hradit úrok z prodlení.

19. Jelikož žalovaná byla v řízení nečinná, soud neučinil k možnostem žalované vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, tedy soud stanovil lhůtu k plnění žalované ihned a povinnost uhradit dluh žalované uložil zaplatit v obecné třídenní pariční lhůtě.

20. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalované zaplatit částku 25 000 Kč, představující nezaplacenou jistinu, neboť žalovaná částku 5 000 Kč již vrátila.

21. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když převážně úspěšné žalované žádné náklady v řízení nevznikly.