20 C 258/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Kvapilem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Anonymizováno bytem Adresa žalované o 12 544 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 938 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v částce 7 606 Kč, kapitalizovaném úroku z prodlení v částce 956,48 Kč, kapitalizovaném úroku v částce 1 005,77 Kč, zákonném úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 682,06 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a v úroku ve výši 15 % ročně z částky 5 682,06 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 12 544 Kč s přísl. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, a to společnost , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 21. 12. 2022 uzavřela s žalovanou úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které poskytla žalované úvěr ve výši 6 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit v 52 pravidelných splátkách po 262 Kč splatných týdně do 20. 12. 2023 spolu se sjednaným příslušenstvím. Žalovaná uhradila na poskytnutý úvěr částku ve výši 1 062 Kč, zbylou část úvěru nevrátila. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni.Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované, a to tak, že provedla vyhodnocení informací od žalované před uzavřením smlouvy a tyto informace ověřila oproti dokladům vyžádaných od žalované zaznamenaných v zákaznické kartě.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 21. 12. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 6 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splácet částkou 262 Kč v 52 splátkách splatných týdně. Žalovaná se rovněž zavázala vrátit poskytnuté peněžní prostředky s poplatkem v částce 5 682 Kč.

4. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr soud zjistil, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaná bydlí v nájmu, je vdaná, má jednu vyživovací povinnost a její měsíční příjem činí 8 100 Kč. Další příjem domácnosti činí 16 500 Kč, měsíční výdaje činí 4 000 Kč. Příjem žalované právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výpisů z bankovního účtu a výměry dávek státní sociální podpory.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025, z její přílohy, kterou tvoří seznam postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodly na postoupení pohledávek ze shora uvedené úvěrové smlouvy za žalovanou.

6. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila částku 1 062 Kč.

7. Z dalších shora neuvedených důkazů nebylo pro věc zjištěno nic podstatného.

8. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

9. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 6 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splácet částkou 262 Kč týdně v 52 splátkách, přičemž žalovaná čerpala úvěr v plné výši. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované tak, že žalovaná bydlí v nájmu, je vdaná, má vyživovací povinnost a její měsíční příjem činí 8 100 Kč z dávek státní sociální podpory, další příjem domácnosti činí 16 500 Kč, měsíční výdaje činí 4 000 Kč. Tyto žalovanou poskytnuté údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z bankovního účtu a výměry dávek. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodly na postoupení pohledávky za žalovanou ke dni 27. 1. 2025. Žalovaná uhradila na poskytnutý úvěr částku ve výši 1 062 Kč.

10. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

11. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

12. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaná neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

13. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

14. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

15. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované tak, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaná bydlí v nájmu, má jednu vyživovací povinnost, je vdaná a její příjem je ze sociálních dávek. Čistý měsíční příjem žalované činí 8 100 Kč, další čistý příjem domácnosti činí 16 500 Kč. Výdaje žalované celkem činí 4 000 Kč. Tyto žalovanou poskytnuté údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z bankovního účtu a výměry dávek.

16. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

17. Právní předchůdkyně žalobkyně z výměry sociálních dávek a bankovního výpisu ověřila, že žalovaná dosahuje uváděného příjmu 8 100 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně však rezignovala na bližší zkoumání toho, co znamenají další příjmy domácnosti a kdo dosahuje příjmu 16 500 Kč, zdali jej vůbec dosahuje. Bez tohoto zhodnocení nebyla právní předchůdkyně žalobkyně schopna kvalifikovaně posoudit, zda tyto příjmy lze zahrnout v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované, přičemž zde zároveň soud uvádí, že ani tak by nebylo možné tyto příjmy v rámci posouzení úvěruschopnosti brát v úvahu, neboť jediným zavázaným ze smlouvy je žalovaná. Právní předchůdkyně žalobkyně rovněž naprosto rezignovala na elementární ověření výše výdajů žalované. Žalovanou uváděné spotřební měsíční výdaje ve výši 4 000 Kč jsou dle názoru soudu natolik nízké, že právní předchůdkyně žalobkyně měla věnovat zvýšenou pozornost a ověřit, zdali žalovanou uváděné životní měsíční výdaje odpovídají skutečnosti, nadto za situace, kdy žalovaná má jednu vyživovací povinnost a bydlí v nájmu. Těžko si lze představit, že žalovaná (či domácnost) z částky 4 000 Kč uhradí nájemné, energie, jídlo a rovněž uhradí potřeby nezletilého dítěte. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně v této situaci ani nezkoumala úvěruschopnost žalované z databází umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované co do výdajů nedostatečným či nepřezkoumatelným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětnou částku vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované bez právního důvodu, čímž se žalovaná bezdůvodně obohatila, je proto povinná částku, o kterou se bezdůvodně obohatila, dle § 2991 o. z. vrátit. Předmětná pohledávka byla dle § 1879 o. z. převedena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

18. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaná není povinná hradit žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaná se dosud v prodlení neocitla. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaná s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinná hradit úrok z prodlení.

19. Jelikož žalovaná byla v řízení nečinná, soud neučinil k možnostem žalované vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, tedy soud stanovil lhůtu k plnění žalované ihned a povinnost uhradit dluh žalované uložil zaplatit v obecné třídenní pariční lhůtě.

20. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalované zaplatit částku 4 938 Kč, představující nezaplacenou jistinu, neboť žalovaná částku 1 062 Kč již vrátila.

21. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když procesně úspěšnější žalované žádné náklady v řízení nevznikly.