20 C 260/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Kvapilem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 84 957 Kč s přísl. + 12 199,76 Kč

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 70 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v částce 27 156,76 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 84 957 Kč ve výši 12 % ročně od 21. 5. 2025 do zaplacení, v úroku ve výši 78,09 % ročně z částky 70 000 Kč od 21. 5. 2025 do 13. 6. 2025 ve výši 3 485,52 Kč, v úroku ve výši 12 % ročně z částky 70 000 Kč od 14. 6. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 21. 5. 2025 dosáhne částky 219 456 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 10 898,92 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 97 156,76 Kč s přísl. Svůj nárok odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru č. , hodnota, ze dne 11. 2. 2025, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 70 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu se sjednaným příslušenstvím, a to úrokem ve výši 78,09 % ročně, ve 36 měsíčních splátkách po 5 080 Kč, počínaje březnem 2025. Žalovaný neuhradil ničeho. V důsledku prodlení žalovaného došlo k zesplatnění úvěru ke dni 19. 5. 2025. Žalobkyně tedy na žalovaném požaduje zaplacení dlužné jistiny v částce 83 559,94 Kč (původní jistina 70 000 Kč a přirostlý úrok v částce 13 559,94 Kč), smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny v částce 83 559,94 Kč za období od 21. 5. 2025 do 13. 10. 2025, smluvní pokutu v částce 998 Kč, náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného v částce 400 Kč, úrok ve výši 78,09 % ročně z částky 70 000 Kč od 21. 5. 2025 do 13. 6. 2025, úrok ve výši 12 % ročně z částky 70 000 Kč od 14. 6. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 21. 5. 2025 dosáhne částky 219 456 Kč.Dále žalobkyně uvedla, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka, kdy bylo zjištěno, že žalovaný má celkový čistý měsíční příjem 32 000 Kč a celkové měsíční náklady 10 204 Kč. Na základě uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů, byl proveden tzv. scoring klienta. Výdaje jsou pečlivě zkoumány a pokud žadatel o úvěr neuvede vyšší částku na výdajové stránce (vyjma splátek úvěrů či nákladů na bydlení, které se do částky životního minima nezapočítávají), je stanovena výše výdajů paušální částkou 4 860 Kč. K nákladům na bydlení žalovaný uvedl částku 5 344 Kč. Žalovaný neměl v době vzniku předmětné úvěrové smlouvy č. , hodnota, se žalobkyní uzavřenu žádnou další souběžnou úvěrovou smlouvu. Žalovaný neuvedl žádné další výdaje spojené se splátkami ostatních úvěrů. K ostatním výdajům žalovaného nejsou další doklady.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud provedl dokazování a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Z návrhu na uzavření smlouvy/ smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 11. 2. 2025 soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v částce 70 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit s úrokem ve výši 78,09 % ročně, a to ve 36 měsíčních splátkách po 5 080 Kč, celkem se zavázal vrátit žalobkyni částku 182 880 Kč. Z obsahu smlouvy rovněž vyplývá, že žalovaný při jejím uzavírání nevystupoval jako podnikatel (ani v rámci výkonu svého povolání).

5. Z oznámení o schválení úvěru soud zjistil, že žalobkyně akceptovala návrh smlouvy č. , hodnota, ze dne 12. 2. 2025 s parametry úvěru v částce 70 000 Kč, celkovou splatnou částkou 182 880 Kč, na období 36 měsíců s měsíční splátkou 5 080 Kč, úrokovou sazbou ve výši 78,09 % ročně, RPSN ve výši 112,01 % ročně. Součástí je splátkový kalendář.

6. Z karty klienta a dokladu o vyplacení soud zjistil, že žalobkyně dne 11. 2. 2025 poukázala na účet žalovaného částku 70 000 Kč a že žalovaný neuhradil ničeho.

7. Z hodnocení klienta ze dne 11. 2. 2025 soud zjistil, že žalovaný uvedl měsíční čistý příjem ve výši 32 000 Kč, a to ze zaměstnání u společnosti , právnická osoba, . Výdaje uvedl ve výši 10 204 Kč, z toho životní minimum 4 860 Kč a bydlení v částce 5 344 Kč. Dále uvedl, že je svobodný, bydlí ve vlastním a má maturitu.

8. Z potvrzení o příchozí platbě ze dne 11. 2. 2025 soud zjistil, že dne 9. 1. 2025 byla na účet žalovaného připsána mzda ve výši 29 717 Kč, dne 9. 10. 2024 byla na účet žalovaného připsána mzda ve výši 28 628 Kč, dne 9. 12. 2025 byla na účet žalovaného připsána mzda ve výši 37 377 Kč a dne 8. 11. 2025 byla na účet žalovaného připsána mzda ve výši 30 017 Kč. Průměrná mzda žalovaného za uvedené období tak byla 31 435 Kč.

9. Z výpisu NRKI soud zjistil, že žalovaný měl ke dni 11. 2. 2025 dluhy ve výši 125 697 Kč a byl s částkou 8 389 Kč po splatnosti.

10. Z ostatních předložených důkazů soud pro věc nezjistil nic podstatného.

11. Na základě shora uvedených dílčích skutkových zjištění soud dospěl k tomuto závěru.

12. Dne 11. 2. 2025 uzavřela žalobkyně s žalovaným, s využitím prostředků komunikace na dálku, smlouvu, na jejímž základě téhož dne poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 70 000 Kč, které se jí žalovaný zavázal splatit celkem , hodnota, měsíčními splátkami po 5 080 Kč, počínaje měsícem březnem 2024, a to s úrokem v sazbě 78,09 % ročně. Žalovaný nezaplatil žalobkyni ničeho. Před uzavřením předmětné smlouvy žalobkyně zjistila příjem žalovaného v částce 32 000 Kč, soud zjistil průměrnou mzdu ve výši 31 435 Kč, avšak žalobkyně nezjišťovala konkrétní údaje o výdajích žalovaného, resp. jeho obecné prohlášení o souhrnných měsíčních výdajích ve výši 10 204 Kč, z toho bydlení ve výši 5 344 a životní minimum ve výši 4 860 Kč nijak neprověřovala. Rovněž bylo zjištěno, že žalovaný měl ke dni 11. 2. 2025 dluhy ve výši 125 697 Kč a byl s částkou 8 389 Kč po splatnosti.

13. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

14. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná. K neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu.

15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

16. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

17. V dané věci soud zjistil, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že při poskytování úvěru žalobkyně vyšla z toho, že žalovaný bydlí ve vlastním (což nijak neověřila), jeho čistý měsíční příjem činí 32 000 Kč a jeho výdaje činí 10 204 Kč. Žalovaným poskytnuté údaje k příjmům žalobkyně ověřila z potvrzení o příjmu (transakcích mzdy) na účet žalovaného ve výši 32 000 Kč (soud dospěl k výši 31 435 Kč). K tvrzeným výdajům žalovaného žalobkyně nezjistila ničeho. Co se týče jeho závazků, žalobkyně nijak nepracovala ani s výpisem NRKI, ze kterého bylo soudem zjištěno, že žalovaný měl ke dni 11. 2. 2025 dluhy ve výši 125 697 Kč a byl s částkou 8 389 Kč po splatnosti.

18. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

19. Žalobkyně sice ověřila, že žalovaný dosahuje uváděného příjmu, ale již rezignovala na bližší zkoumání výdajů žalovaného, ačkoli bydlí (dle svého tvrzení) ve vlastním. Žalobkyně naprosto rezignovala na elementární ověření výše výdajů žalovaného. Žalovaným uváděné měsíční výdaje ve výši 10 204 Kč sice dle názoru soudu mohou být reálné, avšak nemusí. Stejně jako si žalobkyně ověřila příjmy žalovaného, měla povinnost ověřit i jeho výdaje, kdy následným porovnáním mohla teprve učinit kvalifikované posouzení jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr, nadto za situace, kdy byl žalovaný ke dni podpisu smlouvy s částkou 8 389 Kč po splatnosti. Bez tohoto prověření není ani soud nyní schopen toto prověření zrekonstruovat a zjistit, zdali byl žalovaný v době poskytnutí úvěru schopný tento splácet či nikoli. Tuto vadu by dostatečně zhojilo např. vyžádání si výpisu z účtu žalovaného, kdy by žalobkyně zjistila pravidelné výdaje žalovaného, jakož i posoudila jeho celkový profil. Nadto se žalobkyně spokojila s tvrzením žalovaného, že bydlí ve vlastním, kdy ani toto tvrzení nijak neověřila, přičemž náklady na bydlení v bytě nebo v domě budou zjevně rozdílné. Soud proto uzavírá, že žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného nedostatečným způsobem, když reálné výdaje žalovaného ani jeho životní situaci nijak nezkoumala, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětnou částku vyplatila žalobkyně žalovanému bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinný částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, dle § 2991 o. z. vrátit. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

20. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaný není povinný hradit smluvní pokutu ani žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaný se dosud v prodlení neocitl. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaný s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinný hradit úrok z prodlení.

21. Jelikož žalovaný byl v řízení nečinný, soud neučinil k možnostem žalovaného vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, tedy soud stanovil lhůtu k plnění žalovanému ihned a povinnost uhradit dluh žalovanému uložil zaplatit v obecné třídenní pariční lhůtě.

22. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalovanému zaplatit částku 70 000 Kč, představující nezaplacenou jistinu.

23. Ve zbytku pak žalobu jako nedůvodnou zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná částečně, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 10 898,92 Kč, přičemž tato částka představuje 44,1 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 72,05 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 27,95 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 858 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 97 156,76 Kč sestávající z částky 5 020 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 16 410 Kč ve výši 3 446,10 Kč.